Jak Češi dobyli Ameriku – druhá část

Pavel “Hawrix” Kymla, pětadvacetiletý student VŠFS, dlouholetý fanda Quake série a v současnosti hlavní osoba stojící za projektem Quake.cz a Adam “Napalm” Konrád, jeden ze zakladatelů populárních stránek o hře Doom 3 Chainsaw.cz a donedávna jeden z tvůrcu herního pořadu Game Page, se poprvé potkali na loňském Invexu. Od té doby se spolu viděli několikrát a naplánovali spolu velice ambiciózní plán – odcestovat na přelomu července a srpna do USA a podívat se, jako vůbec první Češi v historii, na turnaj QuakeCon, který je už od roku 1996 zasvěcěn hrám od světoznámého studia id Software. Během jejich návštěvy této akce se jim podařil husarský kousek. Dostali se do kanceláří a přímo mluvili s představiteli tří významných herních studií, a to id Software, Nerve Software a Escalation Studios. Zároveň měli možnost popovídat si s profesionálními hráči, kteří se na QuakeConu účastnili turnaje Quad Damage.

V druhé části obsáhlého rozhovoru (první část si můžete přečíst na homepage), který vznikal v prostorách pražské pizzerie Palermo, vám nabízíme názory obou dvou na turnaj Quad Damage, profesionální hraní počítačových her a přítomnost a práci médií na QuakeConu. Podstatnou část rozhovoru tvoří také povídání o jejich pobytu v USA. Vyptávali jsme se na atrakce, které měli Hawrix (H) a Napalm (N) možnost vidět a také na města, která navštívili.

Na QuakeConu jste se kromě jiného věnovali také hraní. Konkrétně ty Hawrixi jsi se účastnil turnaje Quad Damage.
H: Celý turnaj byl zdržen o jeden den. Bylo to kvůli tomu, že systém, který organizátoři používali nefungoval. Mělo to být tak, že ve webovém rozhraní si jeden z hráčů vybral hru, kterou chce hrát (na turnaji Quad Damage se hráli všechny díly Quaka – pozn. autor) a následně si protihráč vybral mapu. U druhé mapy si to prohodili a třetí mapu nalosoval automaticky počítač. No a tenhle systém se jim nějak pokazili, takže se snažili to celou noc rozchodit.

Nebylo zdržení dané také tím, že se do turnaje původně registrovalo více hráčů, než pak ve skutečnosti přijelo?
H: Je pravda, že původně bylo registrováno 256 hráčů a dorazila zhruba polovina. Další problém těchto velkých akcí je ten, že musíš doufat, že ti soupeř na zápas vůbec dorazí. Moje zkušenost tedy byla taková, že jsem si nastavil jednotlivé hry a nahrál si svoje configy. Pak jsem zjistil, že v Quake 2 nemůžu vůbec config nabindovat kvůli divným příkazům. Ve skupině jsem tedy odehrál jen jeden zápas na tři mapy.

Takže jsi si ve výsledku moc nezahrál?
H: To ne, ale jsem rád, že to takhle skončilo, protože ty akce, které jsme si tam naplánovali zabírali nakonec strašně moc času. Já jsem odjížděl na QuakeCon s tím, že když už tam budu, že si tam chci zahrát, a to se mi splnilo.
N: Původně měl mít Hawrix počítač i v BYOC arena, ale nakonec jsme usoudili, že bychom to časově vůbec nezvládali. Těch lidí, se kterými jsme si tam mohli povídat, bylo strašně moc.

Měli jste na QuakeConu možnost mluvit i s hráči jako je toxic nebo fojji? S těmi hráči, co jsou aktuálně považování za nejlepší?
H: Když jsme čekali na začátek turnaje, tak vedle nás seděli stermy, PURRI, fojji a další špičkoví hráči. Takže jsme se s nimi dali samozřejmě do řeči. Například fojji na mě třeba působí jako takový tichý kluk. Bavili jsme se s ním o tom, jak to chodí na takovýchto velkých akcích a o WSVG.

Co jsi tedy zjistil zajímavého? Jak to vypadá, když takový hráč přijede na takovýto velký světový turnaj?
H: Oni přijedou den předem, odehrají turnaj a pak zase odjedou a tímto způsobem si vydělávají na živobytí. Jsou na to zvyklí.

Tihle hráči si vydělávají několik tisíc dolarů měsíčně. Nepřišli vám nafoukaní?
H: Vůbec. Všichni jsou naprosto v pohodě. Nejlíp na mě ze všech hráčů působil PURRI. Oni nemají pocit si na cokoliv hrát, jako to můžeš vidět třeba u nás v Čechách. Tihle hráči nejsou namyšlení. Vědí, že to mají všechno vydřené. V podstatě jsem necítil žádný odstup . Nás v životě neviděli a nepřišlo mi, že by se s námi bavili a cítili se nějak povýšeně. Tohle mě opět mrzí třeba na scéně v Čechách. Ale abych se vrátil k tématu. Tohle v Americe platí obecně. Spoustu lidí říká, že John Carmack je namyšlený, ale ty lidi o tom vůbec nic nevědí.
N: Přesně tak. Carmack pro mě byl největší celebritou a člověk se sám sebe ptá, jak se chová. Ale on se chová úplně normálně. V podstatě to je nejnormálnější člověk z id Software. Nemusí si na nic hrát.

A co třeba konkrétně jeden z nejlepších hráčů Quake IV Johan “toxic” Quick? On vždy působí jako takový tichý, zakřiknutý kluk. Často je mu vyčítáno, že se moc nesměje…
H: Souhlasím. V běžném kontaktu s ním přijdeš na to, že on se opravdu soustředí hlavně na tu hru. Jeho hra je hodně založená na aimu a na naprosté znalosti chování soupeře, takže po té psychické stránce to pro něj musí být opravdu hodně náročné. Proto možná takhle působí, protože si neustále v hlavě přehrává tyhle věci. Extrémně komunikativní rozhodně není.

Během vaší návštěvy QuakeConu se na GGL.com objevila krátká zpráva o vás coby prvních zástupcích českého internetového tisku na této akci.
H: Setkání s Mahmoodem (redaktor GGL – pozn. autor) proběhlo úplnou náhodou. Napalm se motal kolem jejich studia a koukal, co všechno dělají a já jsem lítal po BYOCu. Nakonec pro mě Adam přišel, že se po mě Mahmood ptá. Tady bych trošku odbočil a vysvětlil to. Na QuakeConu se hrál Quad Damage turnaj v rámci něhož se hráli všechny díly Quake série. S tímhle nápadem jsme úplně jako první přišli my v CzechQuake, kdy jsme před rokem udělali turnaj se stejným názvem. O turnaji se psalo i na ESReality a na GGL o tom psal právě Mahmood, takže na základě toho o nás věděl.

Jak byste tedy popsali práci GGL na QuakeConu?
H: Oni dělali živou coverage čistě jen pro účastníky QuakeConu a pro ostatní natáčeli videa, které později umisťují na stránky coby Video on Demand (VOD). Živé streamování takovéhle akce je drahá záležitost, která se nevyplatí. Streamování jedné akce stojí podle GGL 50,000 dolarů, což je obrovská částka. Ve své podstatě to tedy vypadalo tak, že tam měli studio, kde byli Tosspot a Slasher (dva známí komentátoři GGL – pozn. autor) a komentovali zápasy a dělali interview s účastníky. Celé to fungovalo na bázi exkluzivity v tom smyslu, že nikdo jiný kromě GGL nemohl z QuakeConu dělat coverage. Tohle si oni zaplatili.

Informovanost o progamingu je v USA asi na jiné úrovni než v Čechách.
H: Určitě. Mluvili jsme tam se zástupci časopisu Progam3r, který se pravidelně věnuje profesionálnímu hraní. Funguje to dokonce tak, že oni měli v turnaje svého hráče, který hrál za jejich časopis. Takže ta provázanost marketingu s progamingem tam funguje velice dobře.

Co byste řekli závěrem ke QuakeConu?
N: Velice příjemně mě překvapilo, že jsme zvládnuli vše, co jsme si předem naplánovani. Osobně se mi některé naše nápady zdáli hodně šílené, třeba že si popovídáme s Carmackem, zajdeme do Nerve Software a dáme si oběd s Tomem Mustainem z Escalation Studios. V podstatě jsme ale zvládnuli úplně všechno.
H: Nejdůležitější asi je, že jsme si odvezli spoustu kontaktů.

To by bylo ke QuakeConu zřejmě vše (více informací o představovaných hrách a návštěvě herních studií id Software, Nerve Software a Escalation Studios naleznete v chystané druhé části rozhovoru – pozn. autor). Nyní bych se rád zeptal na další zajímavé věci týkající se vašeho pobytu v Americe. Na Quake.cz jste uveřejnili jedno velice vtipné video, ve kterém jdete po Dallasu a široko daleko žádný chodník. V Dallasu nemají chodníky?
H: Co se týče vybavení pro chodce, tak to mají jenom v centru. Jakmile se dostanete dál od centra, tak se chodí po trávě a po vyšlapaných cestičkách. Dallas je obrovské město, takže tam se chodit ani nevyplatí. Oni tam nemají v podstatě ani MHD. Je to určitě jiné v ostatních městech, ale v Dallasu jezdí jen autobusy, a to ještě hodně málo. Drtivá většina lidí jezdí autem. Proto i my jsme po naší první procházce pochopili, že bez auta to nepůjde, takže to byla druhá věc, kterou jsme v USA udělali. Došli jsme do Hiltonu, kde se konal QuakeConu, zjistili co a jak a půjčili si auto.
N: Tam je auto zdaleka nejvýhodnější. Plná nádrž vás stojí 30 dolarů (cca 600 Kč), zatímco jízda taxíkem 13. U nás natankujete plnou za 1800 Kč.

Měli jste možnost se po Dallasu více podívat?
H: Určitě. První den jsme se vypravili do centra města, kde jsou mrakodrapy, jak to můžete znát ze znělky toho slavného seriálu. Naším tajným cílem bylo najít místo, kde John Romero utratil rekordní částky za Daikatanu (Romero měl pronajaté luxusní kanceláře v jedné z výškových budov v Dallasu – pozn. autor).

V Dallasu jste kromě jiného návštívili i ranč, na kterém se točil slavný stejnojmenný seriál. Jak na vás ranč Southwork působil?
N: Všechno je to jeden velký podvod. Ten seriál se točil v interiérech. Interiéry se točily v Los Angeles v klasických ateliérech. Všechny exteriéry se pak točily na tom ranči, který je ve skutečnosti strašně malý. Oni to celé zvětšovali pomocí širokoúhlých čoček a různých zrcadel.
H: Mně se nejvíce líbilo to, že od vstupní haly až k tomu ranči vás vozí malý turistický traktůrek, který vás po ranči vozí.

Jak se vlastně řídí auto v Americe?
H: Všechny auta tam mají automatické převodovky, takže jsme párkrát hodně brutálně zabrzdili, když jsem hledal spojku.

Auto mělo i tempomat, který udržuje stálou rychlost, takže si řidič případá v autě trošku zbytečně?
H: Je to tak. Když jsem řídil z Dallasu do Houstonu, tak jsem bojoval s nudou. Je to nejhorší cesta, jakou jsem kdy jel.
N: Je to dvouproudá silnice a nalevo jsou stromy, napravo jsou stromy a silnice vede pořád rovně.
H: A pak se zničehonic objeví obrovská socha Sama Houstona, zakladatele města, což je najednou velký šok.

Takže, když vám dojde na takové silnici benzín, tak je to asi konečná?
H: Zhruba tak to je. Tam ty benzínky vůbec fungují úplně jinak než v Čechách. Jsou tam stojany, kam zastrčíš kreditku, natankuješ, vyndáš kreditku a jedeš.
N: Bez kreditky vás to nenechá natankovat.

V USA jste byli svědkem i menšího policejního zásahu…
H: Jeli jsme po dvouproudé silnici, která navazuje na pětiproudou dálnici. Viděli jsme auto a že za ním jedou tři policejní auta. Ten řidič zastavil na krajnici a policajti za ním. Policista vůbec neváhal a okamžitě vytáhnul zbraň a namířil ji na řidiče. My jsme se ptali jednoho policisty na QuakeConu, jestli je to běžná praxe a bylo nám řečeno, že to bylo výjimečně, protože pár dní před QuakeConem byl v Dallasu zastřelen policista.

Kromě jiného jste měli také možnost navštívit v Americe kino. Jaký je rozdíl mezi americkám bijákem a tím českým?
N: Americké kino se mi líbí víc. Jsou tam daleko více pohodlnější sedačky, takže se opravdu cítíte jako doma v obýváků na gauči. Co se týče popcornu, tak si můžete vybrat jestli ho chcete s máslem nebo ne. My jsme si koupili dvě největší koly a popcorn přičemž v ceně je i doplnění, ale to prakticky nemůžete využít. Jinak je americké kino o mnoho více emotivnější než v Čechách. U nás se každý bojí projevovat, aby nerušil druhého, ale v USA není problém tleskat, vykřikovat a podobné věci, které v Čechách nezažijete.
H: Velký rozdíl je i v tom, že v Čechách musíte jít k pokladně, kde si kupujete lístky a pak teprve jdete do sálu. Zatímco v USA to funguje tak, že vstup do budovy kina funguje přímo jako pokladna. Lístek v USA stojí 13 dolarů, takže když někdo nadává, že je v Čechách drahé kino, tak by měl chodit na filmy v Americe.

Dalším bodem vaší návštěvy bylo město Corpus Christi, kde jste měli možnost navštívit opravdovou letadlovou loď USS Lexington.
N: Loď funguje jako muzeum. Byla to funkční letadlová loď jejíž některé části stále fungují.
H: Musím říci, že to je opravdu obrovská loď. Součástí prohlídky je, že se projdete po přístávací ploše, navštívíte strojovnu, ošetřovny a dílny, které jsou vybavené všemi možnými přístroji. Ta loď je v podstatě takové menší plovoucí město.
N: Zajímavostí je, že na USS Lexington je devět zubařských ordinací.

Jak vypadají kajuty na takové letadlové lodi?
H: Je to všechno hodně skromné. Na kajutě je palanda o třech patrech a ke každé posteli patří jedna skříň. Potom přijdete do kajuty kapitána, která je opravdu luxusně vybavená.

Je na lodi kromě faktické prohlídky různých místností i něco dalšího k vidění?
H: Jsou tam představeni všichni kapitáni té lodi. Je tam k vidění i něco o Pearl Harboru. Zároveň tu loď Američani využívají i pro jakousi podporu pro svoje budoucí mise a pro propagaci války proti terorismu.

V Corpus Christi se nachází i několik zajímavých muzeií…
N: Hned vedle USS Lexington je Muzeum Jižního Texasu. Tohle muzeum bylo zdaleka to nejzajímavější, co jsme měli možnost v USA vidět. Jsou tam k vidění obrovské kameny a další minerály, a když říkám obrovské, tak opravdu myslím obrovské. S kameny z Českého ráje, které vidíte v našich muzeiích se to vůbec nedá srovnat. Kromě toho je muzeum hodně zaměřené i na ropu, takže je tam ukázka malé rafinérie a malé pumpy na rompu.

Těžební věže jste ostatně v Texasu vídali asi hodně často?
N: Nějaké jsme viděli, ale především bych řekl, že kolem Corpus Christi je asi 10 rafinérií, takže to tam občas hodně zapáchá. Co je ale zajímavé je to, že velká většina lidí má svoje vlastní malé elektrárny, kde spalují zemní plyn, který těží na svém pozemku a tím vyrábějí energii. V Texasu lze koupit těžební zařízení a začít těžit. A nikoho nezajímá, kolik produkuje CO2.

Další město, které jste navštívilo, bylo San Antonio, kde jste byli v zábavním parku Six Flags. Dá se to třeba srovnat s Matějskou poutí?
N: Největší rozdíl je to, že do Six Flags zaplatíš jedno vstupné a atrakce pak už máš jakoby zadarmo. Dalším podstatným rozdílem je to, že Six Flags se nijak nerozebírá, ale stojí na svém místě po celý rok.

A na jakých zajímavých atrakcích jste byli?
H: Prolítli jsme hlavně horské dráhy, kterých tam bylo asi pět. Tou první byla kompletně dřevěná dráha a ze všech atrakcí byla řekněme “nejnepříjemnější”. Člověk tam cítí každý náraz, celé se to klepe, ale přitom je to všechno bezpečné. Ale pořád je to slabší odvar dráhy z Krok za krokem…
N: Bylo to fakt hodně působivé…
H: Další atrakcí byla jakási vodní dráha, kde jsme se plavili v lodi, která vypadala jako dřevěná kláda, ale to nic extra nebylo.
N: Já bych vyzdvihnul ještě jednu horskou dráhu, kde byly i opravdové smyčky, kdy letíš hlavou dolů.
H: Pro mě bylo nejhorší to, že na téhle dráze se otáčeli vozíky o 360°, což bylo hodně nepříjemné, ale zároveň to byl opravdu skvělý zážitek.

Během vašeho pobytu v USA Texas zrovna ohrožoval hurikán Erin. Pocítili jste ho na vlastní kůži?
H: Erin prolítnul asi 10km od Corpus Christi, což pro nás znamenalo, že tam byla taková přeháňka, která zaplatila kanalizaci a vodovodní systém ve městě, takže byl vydán zákaz pití vody z kohoutků.
N: V podstatě to znamenalo, že se všechna voda musela převařovat a ve fast foodech třeba nenabízeli nápoje.

Poslední zastávkou vaší cesty byl Austin, kde jste předpokládám hlavně nakupovali…
H: Já bych se ještě vrátil k San Antoniu, kde je jedno místo, které bych všem rád doporučil, a to je Riverwalk. Je to taková procházka v centru, je tam říčka, jezdí tam lodičky. Vypadá to skoro jako v Evropě. Ale k Austinu. To je hlavní město Texasu, kde jsou v centru hlavně administrativní budovy. Celkově je to spíše městečko, přirovnal bych to k našemu Brno.

A náplň vaší návštěvy?
H: Hodně jsme tam nakupovali. Překvapili nás limity na našich platebních kartách, takže jsme tam zůstali o den déle. Napalm si tam v podstatě vybavil kompletně počítač.
N: Ceny tam jsou opravdu až o několik tisíc příznivější než v Čechách. Kdybych to měl říct konkrétně, tak například QuadCore tam pořídíte zhruba za pět tisíc, zatímco u nás stojí sedm.

Jaký na vás tedy Státy udělaly dojem? Chtěli byste tam bydlet? Těšili jste se vůbec domů?
H: Rozhodně, já se těšil.
N: To je hodně složitá otázka. Státy jsou super, co se týče práce, ale na nic na žití. Na práci jsou fajn z toho důvodu, že tam opravdu funguje tržní ekonomika a služby jsou tam naprosto na jiné úrovni než u nás. Všechno se platí kreditkama a vše je online. Na druhou stranu je tam vidět, že je všechno narychlo. To vidíte i na jejich domech, které jsou postaveny hlavně tak, aby se v nich dalo co nejdříve bydlet a nějaká kvalita je až na druhém místě.
H: Jde prostě o to, aby se to v případě nutnosti dalo rychle zbourat a přestěhovat se jinam.
N: Přesně. Tam jsou hodně populární i mobilní domy, které se dají naložit na náklaďák a odjet s nimi jinam. To mi přišlo už opravdu hodně divné. Ale abych se vrátil k otázce. V USA je to dost špatné se zdravotnictvím, protože úplně za všechno se tam musí platit, takže hodně lidí zdravotní péči zanedbává.

To jsme se už možná dostali až moc do hloubky. Položím jednoduchou otázku, volili byste radši USA nebo ČR?
N: Pokud bych měl tři roky pracovat v USA třeba v id Softu, tak bych tam opravdu jel, ale ne kvůli tomu, že by to tam bylo lepší, ale kvůli tomu, že bych tam pracoval. V Americe to určitě není lepší. Lidi by si u nás měli vážit, že můžou třeba jít do pekárny a koupit si čerstvé pečivo. My jsme především viděli jen opravdu nepatrnou část USA, takže v jiných státech to může být úplně jinak, teď se tu bavíme hlavně o Texasu. Říkám to proto, aby si to někdo nevzal moc k srdci a nevztáhnul to na celou Ameriku.
H: Žití v České republice je mnohem, ale mnohem jednodušší. Máme tu na všechno větší vklid, lidi si hodně vychází vstříct. V USA na druhou stranu fungují tvrdá pravidla a všichni je dodržují. Amerika vám dá nejvíc v ten moment, kdy se tam vydáte na vlastní pěst. Když tam jedete jako turista, tak nemáte šanci život tam poznat.
N: My jsme tam ten měsíc v podstatě žili, všechno jsme si museli zajišťovat sami. V momentě, kdy se porouchala sprcha, tak jsme to všechno museli vysvětlit v angličtině. Na druhou stranu oni používají opravdu základní angličtinu, takže nebyl problém se domluvit.

Náš rozhovor se chýlí ke konci, takže vás poprosím o nějaké slovo závěrem.
N: Co bych chtěl závěrem říct je to, že mě návštěva USA hodně obohatila, protože teď můžu srovnávat, co je u nich špatně a co u nás.
H: Já bych jenom chtěl říct, že pokud někdo uvažuje o práci v USA, tak ať to určitě zkusí. Tam je obrovský rozdíl mezi absolventy tamních škol a našimi studenty.

Příští rok si to zopakujete?
H: Já určitě. Už začínám šetřit.
N: Kdo ví, co bude za rok, ale termín QuakeConu je známý a určitě bychom se tam rádi podívali.