Eya pod drobnohledem

Čerstvě devatenáctiletý student střední odborné školy technické v Krnově Jiří “eya” Gajdoš se na post redaktora jednoho z nejnavštěvovanějších herních webů vypracoval vlastní pílí. Několikaleté působení na domácí Counter-Strike scéně mu otevřelo cestu k progamingu, který se záhy stal jeho koníčkem a zábavou. Když ho hraní na vysoké úrovni přestalo bavit, rozhodl se zužitkovat svoje bohaté zkušenosti a dobrou orientaci na domácí i světové herní scéně. Od roku 2005 začal pravidelně publikovat svoje podrobné rozbory světových a domácích turnajů, stejně jako novinky o významných přestupech na tehdejším specializovaném serveru e-Sports.cz. Eyova popularita rostla a záhy se jeho Counter-Strike zpravodajství stalo jedním z nejvyhledávanějších právě pro svoji podrobnost a přesnou znalost poměrů ve světě progamingu. Kromě progamingu se Jirka věnuje také sportu, ke kterému měl od narození kladný vztah. Jeho snem je uskutečnit cestu do Afriky a pomáhat tamním lidem překonat bídu, s kterou se musí denně potýkat. V našem rozhovoru se eya rozpovídal na téma svých herních začátků, zamyslel se nad stavem progamingu v Čechách a popovídal o svých budoucích plánech.

Co tě tenkrát, v roce 2002, když jsi začínal se svojí herní kariérou, tolik upoutalo na hře Counter-Strike?
Těžko říct, když se ohlédnu zpět, sám nevím. Poprvé jsem se vlastně ke Counter-Strike dostal o dost dřív, zhruba v sedmé třídě. Brácha ho donesl domů a já byl zcela unešen jen z toho, jak on pobíhal na mapě bez botů a nakupoval si zbraně. Poté začala série hraní po místních internetových kavárnách, jež později “vyvrcholila” právě založením krnovského týmu. Ze začátku se jednoduše řečeno jednalo především o zábavu ze samotného hraní, z toho, že jsem sem tam někoho “zastřelil”, zastřílel si a tak podobně. Později se ta radost ze samotné hry definitivně vytratila a Counter-Strike mi sám o sobě nic neříkal. Takové hraní na veřejných serverech (tzv. public) u mě prakticky neexistovalo. Podobná situace trvala přibližně dva roky, hrál jsem čistě jen ze zvyku a především kvůli týmu, těm lidem okolo, s kterýma si člověk užil spoustu zábavy. A také kvůli tomu nervydrásajícímu napětí a “vyhecovaným” utkáním, jež hra na klubové scéně přinášela.

Hodně lidí by možná zajímal původ tvého nicku, jak jsi k němu přišel?
Naprostou náhodou. Před současnou přezdívkou jsem používal spoustu “tuctových” aliasů jako ace-hot, swat či penguin. Později jsem začal používat přezdívku Ethier. Kdo zná film Pláž s Leonardem Di Capriem určitě ví, že se tak jmenuje právě jedna z hlavních postav. No a jednou, když jsme s klubem trénovali, jsem si v rychlosti měnil přezdívku a namísto Ethiera jsem nechtěně naťukal eya. Sám nevím, jak se mi to podařilo, přezdívka zní spíše jako ženské jméno a špatně se skloňuje, ale jednoduše mi hodně přirostla k srdci. Dokonce tak – ač to může znít sebevíc šíleně – že bych jí chtěl jednou pojmenovat své dítě, popřípadě psa. Někteří mě mohou znát i pod aliasem eyaton, je to ale jen taková prodloužená verze původní přezdívky kvůli e-mailům a dalším různým účtům, kde při registraci vyžadují více než tři znaky. Tady jsem se už samozřejmě inspiroval takovými velikány jakými jsou HeatoN či MegatoN ze Švédska.

Co se týče aktivního hraní CS, tak tě většina lidí bude znát z klanu cepleu. Jak se ti v tomto týmu hrálo?
Jedním slovem: úžasně. Jak jsem již nastínil v první odpovědi, v dobách Cepleu mě samotná hra nikterak nezajímala a hrál jsem především díky mým bývalým spoluhráčům, s nimiž jsem si jednoduše užíval téměř každé vypjaté utkání. Tu atmosféru, když hrajete vyrovnaný duel s kvalitním soupeřem a stoprocentně se soustředíte na každý získaný bod, vzájemně se povzbuzujete… to byly ty chvíle, proč jsem hrál, a přesně to jsem u Cepleu zažíval. S klukama jsme spolu hráli téměř rok a ačkoliv jsme spolu byli pouze na dvou lokálních turnajích, byl to skvělý zážitek a jen tak na ně nezapomenu. Dovolím si využít prostoru a rád bych pozdravil a zároveň poděkoval enfeemu, Kofimu, Skendlovi a Scottovi.

Proč jsi se rozhodl skončit s aktivním hraním Counter-Strike?
Víceméně jsem k tomu byl donucen. Skutečně celou mou herní kariéru, pokud to tak mohu nazvat, jsem hrál po boku bráchy Adama “enfeeho” Gajdoše. Psal se podzim roku 2005. Jakožto Cepleu jsme za sebou měli nepovedený Mezihernový turnaj ze strany pořadatelů, nechuť k hraní rostla úmerně s našimi výkony a věčný kapitán enfee se rozhodl definitivně pověsit svou hádkami ověnčenou kariéru na hřebík. Nebylo to sice z jeho strany poprvé, tentokrát to však bylo skutečně “vážné”, ostatní neměli téměř žádnou chuť pokračovat, budovat znovu tým, ostatně i jako já. Nakonec jsme se domluvili, že projektu Cepleu dáme sbohem a každý si půjde svou cestou. Zprvu to byl zvláštní pocit, měl jsem volné večery a hraní mi docela chybělo. Postupem času jsem si uvědomil, že jsem na Counter-Strike byl skutečně závislý a chyběla mi především ona rutina, ta změna byla něco, co jsem opravdu léta nezažil. Časem jsme se sice pokusili o nesmělý návrat, jednalo se však o pouhý pocit nostalgie. Abych se přiznal, občas mám poměrně velkou chuť se znovu vrátit, ale vím, že z časových důvodů to již nikdy nebude možné.

Jako hráč si se zúčastnil MČR v Ostravě v roce 2004. Jak zpětně vzpomínáš na tuto akci?
Tak Mistrovství České republiky v Ostravě pod záštitou asociace ČAES bylo mou první a zároveň poslední – na naše poměry – velkou akcí. A vzpomínám na ni samozřejmě jen v tom nejlepším. Poprvé jsem byl na jednom místě s nejlepšími hráči České republiky a Slovenska, to byl nepopsatelný pocit. Pamatuju se, že velká spousta lidí tento turnaj velice kritizovala, což je paradoxní, když přihlédneme k faktu, že dnes tady máme zajímavých a bohatě dotovaných turnajů jako šafránu. V té době jsem hrál s týmem No Smokers, s nímž je rovněž spjata velká část mé herní kariéry. Jednalo se o takzvanou elitu našeho malého města Krnova, která spolu i přes počáteční nenávist vydržela bezmála rok a zažili jsme spolu nespočet skvělých chvil. V Ostravě jsme pochopitelně byli za outsidery, přesto se nám podařilo remizovat s tehdejšími NtoP a sehrát více než vyrovnaný zápas se současnou slovenskou jedničkou fu.sk. Myslím, že nikdo z nás asi jen tak na to utkání nezapomene, zejména enfee podal doslova světový výkon. Byla to přesně ta chvíle, kvůli níž jsem Counter-Strike hrál. Tímto bych opět rád využil prostoru a pozdravil enfeeho a Kofiho, ale také dReamera, geblse a v neposlední řadě našeho trenéra Kunu.

Jak vidíš věčný “souboj” Counter-Strike 1.6 vs Counter-Strike: Source? Která hra má podle tebe větší šanci “přežít” a prosadit se na velkých turnajích do budoucna?
Když se před lety dral mladší z bratří Counter-Striků na povrch zemský, byl jsem rád. Nadšení mě však záhy přešlo a takzvaného nástupce jsem později tvrdě kritizoval. Ostatně se nakonec ukázalo, že komunita má stále výsadní postavení a nepříliš povedený Source tak po dlouhou dobu zůstal spíše okrajovou záležitostí. V současnosti je však situace jiná. S nástupem světové soutěže CGS, jež má být skutečnou revolucí v elektronických sportech, musí každý brát CS:Source v potaz ať chce nebo nechce. Důkazem budiž americká scéna, kde prakticky ze dne na den přestoupila drtivá většina špičkových domácích klubů na doposud opomíjený CS:Source. Ososbně si myslím, že dny CS 1.6 jsou sečteny. Nevymizí snad hned, minimálně rok bude významnými soutežemi stále podporován jakožto vlajková loď v portofoliu herních disciplín. V Evropě má CS 1.6 stále výsadní postavení a dlouho určitě ještě mít bude, je to však dáno až trestuhodnou a totální absencí konkurenceschopných CS:Source soutěží na starém kontinentu. Jak k nám ale jednou dorazí, může se opakovat stejná situace jako v případě amerických klubů, jež se pochopitelně nechaly zlákat vidinou zisku tučných odměn a mediální slávy. Marketing je jednoduše neúprosný a Spojené státy nám daly více než jasný signál, že CS:Source se hlásí o slovo. Stále však nemůžeme zapomínat ani připravovaný a opěvovaný CS:Promod, v nějž v tichosti věří snad všichni CS hráči.

Myslíš si, že je možné představit si velké světové turnaje bez hry jako je CS?
Pokud máš na mysli obě verze Counter-Strike tak asi jen těžko. CS je alfou a omegou všech významných turnajů na celém světě, vyjímkou byla snad pouze kontinuální soutěž CPL World Tour ve hře Painkiller. Navíc podle mě stále neexistuje adekvátní hra na podobném a svým způsobem jedinečném systému, který Counter-Strike skýtá. Narozdíl od takového BattleFieldu či Call of Duty si v žádném případě nehraje na realitu. Je to jednoduše řečeno hra, jež má své pevně stanové zákony a pravidla. V současnosti se sice rýsují velmi ambiciózní projekty jako Shadowrun, Frontlines, Crossplayer či Severity z dílen samotné organizace CPL, jak si povedou na tvrdém poli elektronických sportů nám však napoví až sám čas.

S progamingem jsi začal někdy kolem třinácti let věku. Prošel sis podobně jako ostatní hráči takovým tím obdobím, kdy jsi visel na webových fórech, účastnil si se flejmů nebo je dokonce sám vyvolával?
Bohužel ano, ačkoliv na ty “flejmy”, jak říkáš, nevzpomínám příliš v dobrém. Byl jsem hodně mladý, nezkušený, byl to těžko popsatelný pocit, vyjádřit se, když s něčím člověk nesouhlasí, zároveň však okořeněný skutečně nevhodnou formou projevu. Trvalo to nějaký ten rok, dokonce myslím, že jsme byli s bráchou enfeem známá “flejmerská” dvojka a zapojili jsme se do nespočet bouřlivých diskuzí, některé pak sami vyvolávali. Postupem času to ale ze strany nejmenovaných jedinců přerostlo v rasistické urážky na mou rodinu a podobné, což nebylo zrovna příjemný, spíš ubohý. Ke konci herní kariéry jsem od toho pochopitelně upouštěl a v současnosti fóra a diskuze více méně nepročítám. Tímto bych se rád dodatečně omluvil všem, které jsem kdy při nesmyslných “flejmech” urazil.

Češi jsou v tomhle asi dost specifičtí. Co myslíš, že lidi na velkých hádkách o banality (pojem “flame” nebo “flejm” je v ČR skloňovaný v nevídané míře) přitahuje?
Bohužel nemůžu posoudit, zda-li jsou “flejmy” tak populární i v jiných zemích, je ale pravdou, že u nás to bylo svou dobou až přehnané, současnou situaci pak pochopitelně nemůžu hodnotit. Těžko říci, co je na tom tak lákavého, sám jsem to zažil, ale je to už opravdu dlouhá doba. Podle mě jde o ten vítězný pocit, že to někdo ve fóru někomu pořádně nandá, obě strany si pochopitelně myslí své, ostatní si však udělají vlastní úsudek. Někdo zase “flejmuje” třeba jen proto, že nemá co po večerech dělat a takříkajíc “prudí” kde se dá. Todle je spíše otázka na nějakého psychologa, který by toto téma svými nicneříkajícími pojmy rozebral skrz naskrz.

Jak si se dostal k redaktorskému řemeslu?
Jen těžko uvěřitelnou náhodou. V závěru roku 2004 jsem napsal na fórum mého oblíbeného, bohužel dnes již neexistujícího serveru e-Sports.cz, že mi chyběla reportáž z amerického turnaje CPL Winter, načež se mi ozval Unrealik, zda-li bych nechtěl být členem redakce e-Sports.cz. Byl jsem překvapený, šťastný a nerozhodný zároveň. Příliš jsem si nevěřil a skutečně jsem se bál reakce čtenářů. Je to paradox. Do té doby jsem ve škole se železnou pravidelností dostával pětky z diktátů, čeština byla mou noční můrou a o psaní jsem nikdy v životě nepřemýšlel. Nakonec jsem jeho nabídku naštěstí přijal a pomalu začal poznávat taje amatérské žurnalistiky. Postupem času jsem si našel svůj vlastní styl, začal se inspirovat u skutečných médiích, přidával jsem do článků své vlastní nápady a vždy jsem se snažil a stále snažím být o krok napřed, než mí kolegové z konkurenčních zpravodajských serverů. Zlom v mé “novinářské kariéře” pak samozřejmě znamenal příchod pod křídla GameParku, kde již rok působím po boku nejlepšího e-sports redaktora u nás, Stanislava “driverx” Mikeše (tuto větu jsem chtěl původně z rozhovoru vyškrtnout, leč ješitnost je strašná vlastnost – pozn. autor). Během té doby jsem opět přišel na spoustu zajímavých, doposud nepoužitých inovací v článcích, podstatně zlepšil svůj psaný projev a nutno dodat, že výsledky se dostavily i ve škole. Opět tak s dovolením využiju prostoru, a rád bych ze srdce poděkoval Unrealikovi, jelikož ten mi skutečně a doslova změnil můj život, za což jsem v konečném důsledku rád. Dále bych pak poděkoval Moonovi za zkušenosti, jež mi prací u e-Sports.cz poskytl a zejména Bojlerovi, pod jehož dítkem jsem “dozrál”.

Co tě na psaní o e-Sports vlastně tak baví?
Víš, že sám nevím? Zprvu jsem chtěl redaktořinu především zkusit, dokázat si, že na to mám. Psaní samo o sobě není nijak zábavné, je to prostě jednoduše práce… Důležitý je však výsledek, a ten, alespoň v mém případě, stojí za to. Tím samozřejmě nemám na mysli kvalitu mé práce, ale pochopitelně ten “zpětný efekt”. Příjemný pocit z dobře odvedené práce, sem tam nějaké to uznání, jistá satisfakce a ruku na srdce, také odměna.

Proč si myslíš, že čtení o progamingu lidi v Čechách tolik netáhne?
Teď přesně nevím, zda-li máš na mysli širší veřejnost, nebo přímo e-sports komunitu. Elektronické sporty nejsou – alespoň u nás – samozřejmě ani zdaleka tak populární jako běžné sporty a tak není divu, že – jak říkáš – čtení tolik netáhne. Když ale porovnám současnou situaci s tou před lety, tak se nemůžu zbavit dojmu, že čtenost bohužel klesá, kvalita přitom jednoznačně stoupá. Sám nevím jak si to zdůvodnit…

Kolik času denně věnuješ psaní?
To je různé. Ja totiž píšu stylem, kdy mám otevřený dokument, zároveň si prohlížím webové stránky a na icq si ještě píšu s přáteli. Dá se tedy říci, že psaní obětuju v podstatě celý den. Pokud se ale skutečně soustředím na daný článek a nedělám nic jiného, tak jsem schopný napsat jej do 45 minut. Je to však stále dost, jsem bohužel typ člověka, jenž se skutečně velmi špatně soustředí na danou práci a kvůli tomu mám často problémy i s učením, nad kterým strávím podstatně více času.

Jako novinář jsi se také účastnil české WCG kvalifikace v roce 2005. Jaký je to rozdíl účastnit se takového turnaje nikoliv v pozici hráče, ale redaktora?
Z české WCG 2005 kvalifikace na brněnském výstavišti Invex mám jednoznačně pozitivní vzpomínky, nikoliv však ve vztahu k práci redaktora. V Brně jsem byl zhruba týden, většinu času jsem však pomáhal s přípravou celé akce, později zajišťoval bezpečnost. Ještě teď si vzpomínám, jak mi Bojler dal do ruky šerpu s nápisem “Sejmi mě”, což bylo docela výstižné. Práci redaktora jsem tak vykonával víceméně tři dny, ale nejednalo se o žádný velký výkon. Na turnaj jsem se bohužel nepřipravil a zároveň tehdejší podmínky na e-Sports.cz mi ani nedovolovali poskytnout plnohodnotnou reportáž. Co do novinářských zkušeností mi tak WCG kvalifikace příliš nepomohla, vyzdvihl bych spíše mou účast na víceméně úspěšné akci, což je zároveň zkušenost k nezaplacení, stejně jako to, že jsem se konečně naučil jezdit tramvají. Také jsem se v Brně seznámil s řadou výborných lidí jako je Bojler, Kuželka, Moon, Stáňa, yenda či v neposlední řadě Vlk, čímž je tímto všechny zdravím. Být u skutečně velké akce jakožto novinář a přinést čtenářům rozhovory, akutální informace a plnohodnotnou reportáž je takovým mým cílem v této branži, bohužel však na něj stále čekám.

Mezi jednu z tvých dalších činností patří i tvorba webových stránek, jak jsi se k tomu dostal?
Tak k tvorbě webových stránek jsem se dostal někdy na přelomu osmé a deváté třídy. To jsem studoval nultý ročník soukromé školy v Kunovicích, kde jsem vůbec poprvé pronikl do tajů XHTML a CSS. Na školu jsem sice nakonec nešel, u webových stránek jsem však zůstal až doposud. Zajímavé je, že mou tvorbu vždy ovlivňoval právě Counter-Strike. Až na několik málo vyjímek jsem vždy dělal stránky především pro náš tým a mé dovednosti se tak lineárně zlepšovaly s vývojem naší sestavy. Dřív jsem u webovek a grafiky strávil opravdu hodně času a viděl v tom obrovský potenciál, dokonce jsem se zeqem, čímž ho zdravím, chtěl vytvoří ambiciózní firmičku Cepleu Studios. Postupně jsem však ztrácel chuť a s koncem mé herní kariéry jsem na weby téměř zanevřel. Vyjímkou je snad jen grafika, kterou uplatňuju i při práci na GP.cz. Donedávna jsem ji chtěl dokonce i studovat, nakonec jsem si ale řekl, že grafiku se můžu učit klidně i jako samouk, zatímco v případě žurnalistiky to nepřichází v úvahu.

Hodně hráčů řeší známé dilema počítačové hry vs školní povinnosti. Jak jsi tento základní rozpor řešil ty?
Tak já osobně již naštěstí nemusím řešit dilema počítačové hry versus školní povinnosti, jelikož hry už skutečně nějaký ten pátek nehraju. Naposledy jsem hrál myslím o loňských letních prázdninách mou životní strategii EARTH 2160, od té doby vyjma pár utkání Counter-Strike skutečně nic, stejně jako dlouhou dobu předtím. Když jsem ještě aktivně hrál Counter-Strike, tak to vůči škole nebyl nějaký výrazný problém. Denně jsme trénovali maximálně čtyři hodiny, já osobně jsem zcela vynechával individuální přípravu a do školy jsem se stejně učil až pozdě večer. Hraní pochopitelně mělo vliv na mé školní výsledky, to je neoddiskutovatelný fakt, mým životním cílem však nikdy nebylo mít samé jedničky a já si tak vždy více méně hlídal svůj stabilní průměr. Neviděl bych v tom tak výrazný problém.

Ještě k tématu školy a her. Jak podle tebe lze nejlépe skloubit hraní her na vysoké úrovni (logicky musí hráč, který chce být dobrý trávit u hry velké množství času, mnohem více než např. u fotbalu) se školními povinnostmi?
Fíha, tak to podle mě musí zvážit každý hráč sám. Pokles výkonosti ve škole je tradičním strašákem a argumentem odpůrců počítačů, při hraní na řekněme střední úrovni se však školní povinnosti a hraní skloubit, myslím, zcela jistě dají. Jiné je to samozřejmě u hraní na skutečně vysoké úrovni. Hráči musí denně tvrdě trénovat spousty hodin a nesmyslný systém školství je jednoduše nutí omezit buďto školu, nebo přímo samotné hraní. Neřekl bych ale, že u fotbalu tráví člověk méně času. Mám ve třídě kamaráda profesionálního fotbalistu a moc dobře vím, jak je pro něj v současnosti těžké skloubit fotbalovou kariéru se studijními povinnostmi. Nonstop není ve škole, má individuální plán a po dvoufázových trénincích snad ani nemůže mít chuť na učení. Proto si myslím, že i pro profesionální e-sportovce hrající na vysoké úrovni je skloubení školních povinností a herní kariéry jen těžko vyřešitelným oříškem.

Častým jevem v Čechách je i nadávání do “no liferů”. Jakmile je někdo úspěšný, je často osočován, že nedělá nic jiného než jen, že sedí u počítače. Co si myslíš, že je třeba, aby se změnilo, aby hráči začali sami sebe vnímat přívětiveji?
Jej, tak to skutečně nevím. Je to samozřejmě hloupost někoho osočovat pojmem “no lifer”. Pokud chce být někdo úspěšný a chce to někam v elektronických sportech dotáhnout, musí pochopitelně tvrdě trénovat, rozhodně na tom však není v žádném případě nic špatného. Ostatně jsme na světě od toho, abychom si své sny plnili. Navíc je podobné osočování skutečně neopodstatněné, stačí se podívat na naši domcácí špičku. Takoví nEophyte.Intel či Giacomo mi tedy rozhodně nepřijdou jako nějací “no lifeři”, a to jsou prosím v České republice ve své branži jedničkami. Koneckonců podobné je to i ve světě. Veřejnost a samozvaní odborníci se ohání teoriemi, jak hraní počítačových her neniční lidské zdraví. Samozřejmě, elektronické sporty nikdy nepovedou ku prospěchu zdraví hráčů, nějaká ta posilovna či víkendové proběhnutí však člověka jakž takž udrží v kondici. Navíc nemůžeme zapomenout na nedávný vědecký výzkum, který potvrdil, že hraní her zlepšuje zrak a reakce hráčů. I tady si dovolím použít srovnání se světovou špičkou. Nedávno jsem se díval na fotografii švédského klubu Fnatic, zřejmě nejlepšího Counter-Strike týmu na světě. Žádná stopadesátikilová monstra s kruhy pod očima, nýbrž zcela zdraví, moderně oblečení a upravení kluci, i když o Švédech je obecně známo, že holdují kultuře těla…

Ve světě progamingu se pohybuješ již několik let. Jak bys popsal stav progamingu v Čechách?
Bída? To jsem sice možná trochu přehnal, ale současný stav k tomu nemá příliš daleko. Což je samozřejmě velká škoda, když přihlédneme k faktu, že v minulosti se tuzemské e-sporty těšily poměrně slušné úrovni. Ročně jsme u nás měli několik významných soutěží včetně prestižní ESL Pro Series s populárními IFNG. Stejně tak i výkony domácích reprezentantů byly nesrovnatelné s tím, co předvádí dnes. Přesto bych řekl, že loňský rok znamenal jednoznačně obrat k lepšímu. V počtu domácích turnajů a soutěží jsme na tom sice stále docela bídně, úroveň českých hráčů však zcela jistě stoupla. Takový Giacomo bezesporu patří mezi nejlepší hráče ve své branži a rovněž CS kádr klubu nEophyte.Intel se těší stoupající formě. Nadprůměrnými výkony se také prezentují naši CS:Source reprezentanti a co vím, tak i Call of Duty týmy nejsou k zahození. Horší je to ale už s počtem konkurenceschopných klubů a hráčů, jelikož domácí špička je skutečně velmi úzká.

Co si myslíš, že by pomohlo ke zlepšení českého progamingu?
Jak jsem již nakousl v závěru předchozí odpovědi, jistě by pomohla větší stálost domácí scény. Méně přestupů, méně manýrů a naopak více účastí na zahraničních turnajích, to však už ale závisí na portfoliu sponzorů a schopnostech manažerů jednotlivých klubů. Koneckonců stálý tým je považován za nejlepší recept k úspěchu a jasným příkladem budiž zmíněná světová jednička Fnatic, jež kompletně celou loňskou sezónu odehrála v totožné sestavě. Smutná situace však panuje v rámci domácích akcí, kterých je u nás skutečně poskromnu a spíše jich ubývá. Tady si skutečně netroufám říci, co by pomohlo ke zlepšení, snad jen, když budu upřímný, lobbing a schopnosti manažerů. Jako příklad úspěchu nám může sloužit Soptik ze serveru United-Games, který dokázal z ničeho vybudovat takové malé tuzemské Counter-Strike impérium.

Jak vidíš budoucnost českého profesionálního hraní řekněme v horizontu pěti let?
Předpovídání a tipování mi nikdy nešlo, tudíž se raději zdržím konkrétní odpovědi. Já jen skutečně doufám, že úroveň tuzemských elektronických sportů bude v následujících letech jen a jen stoupat.

Myslíš si, že je reálné, aby čeští hráči někdy dostávaly pravidelné mzdy? Co je podle třeba k dosažení takového stavu?
Proč ne. Nesmíme zapomínat, že v nedaleké minulosti jsme v České republice měli profesionály, kteří byli za své špičkové výkony placeni, nevidím tedy důvod, proč by tak tomu nemohlo opět být i v brzké budoucnosti. Bude to však samozřejmě záviset na výkonech domácích hráčů a týmů, a rovněž na zmiňovaných schopnostech manažerů jednotlivých klubů. Prozatím se tak musíme spokojit s našim nejlepším e-sportovcem Giacomem, jenž, pokud se nepletu, u německého klubu mousesports plat pobírá.

V současné době studuješ na střední odborné škole technické. Jaké jsou tvoje plány po maturitě?
Tak přesně takovou otázku si sám sobě pokládám čím dál tím častěji. Jedno vím ale jistě, v Krnově nezůstanu. Stoprocentně zkusím přijímačky na vysokou školu, konkrétně žurnalistiku. Bohužel, vzhledem k mému oboru a mému dosavadnímu prospěchu, nemám zrovna tu nejvhodnější výchozí pozici, bariérou rovněž bude zřejmě znalost jen jednoho cizího jazyka. Chtěl jsem se takříkajíc “hecnout” a naučit se španělštinu, jazyky mi nikdy nedělaly problém, ale zřejmě se k tomu nedokážu přinutit, což je má velmi špatná vlastnost. Tak i tak přijímačky zkusím a bez ohledu na výsledek je beru jako cennou zkušenost. Druhou možností je sebrat si svých pár švestek a na čas odjet pracovat s kamarádem do zahraničí. Nejlépe někam do Velké Británie, vydělat si nějaké peníze, naučit se jazyk a poznat kus světa. Během té doby bych se rád doučil vše potřebné a za rok opět zkusil přijímačky na univerzitu. Jako nejpravděpodobnější se však v současnosti jeví třetí možnost, a to cesta Afriky v roli dobrovolníka skrz jednu agenturu. S touto myšlenkou koketuju zhruba dva roky, každým měsícem se ale jeví reálněji.

Proč právě cesta do Afriky?
Jednoduše řečeno chci něco udělat se svým životem, změnit prostředí, myšlenky, kulturu, naučit se novým věcem, ale v první řadě chci pomáhat lidem a chci být dobrým člověkem. Konkrétně bych velmi rád učil tamní děti, je to sice tak trochu paradox vzhledem k tomu, že nešetřím peprnými slůvky na adresu mých učitelů, je to ale takový můj velký sen, navíc mám k dětem velmi kladný vztah, protože mám malého synovce. Nerad bych si tady hrál na nějakého mesiáše, to ne, jen to zřejmě nedokážu rozumně formulovat. Je až k podivu, že ve 21. století nejsme schopni pomoci tamním lidem. Denně umře v Africe několik desítek tisíc dětí “jen” kvůli nedostatku pitné vody. Když si pak večer deset minut sprchuju a doslova a do písmene plýtvám vodou, člověk se nad tím prostě chtě nechtě jednou zamyslí. Nebudu tady rozebírat problémy současné společnosti a už vůbec se tady nechci nijak obhajovat, to v žádném případě, ostatně jsem svým způsobem pokrytec jako všichni ostatní…
Nemám závazky, nemám přítelkyni, nic kromě rodiny a přátel mě v České republice nedrží, stále tak mám možnost vycestovat kam budu chtít. Kdybych začal studovat vysokou školu, zřejmě by se mi již nikdy nenaskytla příležitost odjet do Afriky, zvláště kdybych si našel přítelkyni. Afrika mě skutečně strašně moc táhne, je těžké to popsat, ale něco uvnitř mi říká, že tam prostě musím jet… A já tam pojedu. Bez ohledu na to, jak dopadnou příjímačky na univerzitu.

Jak dlouho bys chtěl v Africe být?
To je nyní těžké říct, ale počítám s tím, že bych do Afriky odletěl někdy začátkem příštího roku, tedy za necelý rok v lednu či v únoru. Tehdy totiž v Ugandě začíná školní rok. Vrátit bych se pak mohl zřejmě na podzim téhož roku, kdy naopak škola končí.

Pokud bys svůj výlet uskutečnil, co až se vrátíš? Budeš studovat nějakou VŠ? Najdeš si zaměstnání?
Vzhledem k tomu, že bych se vrátil na podzim, tak ani pořádně nevím. Nejspíše bych zkusil půl roku pracovat, nejraději někde v zahraničí. Mezitím bych si podal přihlášku na univerzitu a poté bych se definitivně pokoušel o studium žurnalistiky. Takže ano, po návratu z Afriky se stoprocentně vrhnu zase na studia. Na druhou stranu nemůžu s jistotou říct, co bude za dva roky…

A co práce u GameParku? Budeš se i po návratu z Afriky snažit psát o elektronických sportech?
Tak s mou rádoby novinářskou kariérou budu muset před odletem pochopitelně na velký čas skoncovat, nevinutí-li si to okolnosti ještě dřívě. Rád bych po dobu, co budu v Africe, sem tam zjišťoval pokud možno všechny zprávy ze světa e-sportů, bude to však samozřejmě záležet na tom, jak často a zda-li vůbec budu mít přístup k internetu. Můj psaný styl určitě jen tak nezapomenu, abych však mohl pokračovat i po návratu, musím z profesionálního hlediska zůstat v obraze. Mám v hlavě i variantu, že bych zkusil angažmá u některého známého mezinárodního serveru, pobyt v Africe by mi totiž co do jazykových schopností skutečně velmi pomohl. No raději přestanu s tím předbíháním a zřejmě naivními sny, uvidíme za necelé dva roky.

Když jsme se spolu bavili před rozhovorem, pronesl si nepěknou větu na adresu celého ženského pokolení. Jaký vztah vlastně k holkám máš?
Takhle mě prásknout, my dva jsme spolu tedy skončili kamaráde! K holkám mám samozřejmě kladný vztah, ostatně jako 96 procent naší populace. Abych byl ale upřímný, s holkami v kontaktu příliš nejsem. Vždy jsem byl nesmělý kluk, svým způsobem snílek, který, jak říkávám, patří do jiného světa. Sním si svůj svět a od ostatních si spíše držím odstup. Je to dáno samozřejmě i tím, že chodím do třídy, kde jsou tři desítky kluků a vůbec na celé škole člověk narazí na holku jen zřídka kdy. Svou daň si pochopitelně vybírá i počítač a internet, problém je však stále v mé osobnosti. Na klidu mi ani příliš nepřidala zkušenost s mou bývalou přítelkyní, jež mě po dvouměsíčním vztahu podvedla.

Snad nevadí, když čtenářům prozradím, že tvojí oblíbenou knihou z dětství je Zorro. Proč se právě tento hrdina stal tvým vzorem?
Jak říkáš, je to tak! Zorro mě provázel celé mé mládí a i v současnosti se někdy večer probouzím s páskou na očích a s černým kloboukem vyrážím do města zachraňovat nebohé a chudé. Zorro je jednoduše řečeno životní styl, undergroundová kultura!
No, vrátím se zpět na zem. Knihy mi nikdy nepřirostly k srdci, v životě jsem přečetl maximálně čtyři a Zorro je tak jedinou, jíž jsem dočetl skutečně dobrovolně. Jen dodám, že to bylo na lyžařském výcviku, bylo mi zhruba třináct a o volných chvílích jsem neměl nic lepšího na práci (tady eya lže – pozn. autor).

V současné době se věnuješ florbalu, jak jsi se k tomuto sportu dostal a na jaké úrovni se této hře věnuješ?
K florbalu, ostatně jako k většině všech mnou doposud vyzkoušených sportů, jsem se opět dostal přes bráchu. Poprvé jsem florbal hrál v tělocviku, někdy v šesté, sedmé třídě. Později jsme se s bráchou přihlásili do místního zájmového kroužku, kde se hrál právě florbal. Nejednalo se však o nic profesionálního a všichni jsme si hráli jen tak pěkně pro radost, žádné ambice, nic takového. Na konci deváté třídy jsem s florbalem skončil a až loni, téměř přesně před rokem, jsem nastoupil do toho samého, ovšem již aktivního a řekl bych rádoby profesionálního klubu v dobrém smyslu slova, který hraje pátou ligu. Což je zároveň odpověď na tvou otázku, na jaké úrovni se florbalu věnuju. V klubu Orca Krnov je super parta a to i přesto, že porážka střídá porážku. Já osobně pak hraju florbal především kvůli sobě. Chci být jakž takž v kondici, dělat sport, který mě baví a udržovat si fyzičku. Moc dobře vím, že to s florbalem už nikam nedotáhnu a ani na to nemám ambice, nedělám si žádné iluze, jelikož florbalově jsem dávno za zenitem.

Jak jsi mi řekl před rozhovorem, věnoval jsi se například i karate, hokeji nebo fotbalu. Proč jsi skončil právě u florbalu?
Ke sportům jsem měl obecně vždy velmi kladný vztah, se všemi jsem ale skončil kvůli své vlastní blbosti. Jednoduše jsem byl líný chodit na tréninky, které mě navíc ne vždy bavily. Stejně tak jsem na necelé tři roky skoncoval i s florbalem, k němuž jsem se před rokem nakonec vrátil. Je to super sport, rychlý, dynamický, ale abych se přiznal, fotbal a beach volejbal jsou mi ze všech sportů nejbližší a kdybych se mohl vrátit zpět, jako malý bych se vrhnul právě na jeden z těchto dvou.

Kdybys porovnal Counter-Strike a florbal, co tě baví více či méně? V čem je CS třeba lepší než florbal?
Někdo si možná bude myslet, že porovnávat běžné sporty, jako například florbal, s elektronickými sporty, jako právě Counter-Strike, není příliš na místě, ale já bych v tom neviděl zas až tak zásadní problém. Skutečně velmi často, ne-li pořád, mi ve florbale chybí ta nervozita, hecování a napětí, jaké jsem zažíval při utkáních v Counter-Strike. A když budu opravdu upřímný, doposud jsem ve florbale nezažil tu dokonale vypjatou atmosféru, jíž jsem co týden pociťoval v nervydrásajících utkáních na internetu. Tedy ano, byť to může znít fakt šíleně, florbal se s Counter-Strikem, co do atmosféry bohužel nemůže srovnávat, alespoň tedy v mém případě.

Poslední linky budou tradičně patřit tobě. Pokud chceš někomu něco vzkázat nebo poděkovat, máš možnost.
V první řadě bych ti chtěl poděkovat za rozhovor. Dále bych pak velmi rád pozdravil a zároveň poděkoval své rodině, bráchovi enfeemu, všem mým bývalým spoluhráčům v čele s Kofim, Skendlem, Scottem, geblsem a dReamerem. Velké díky také patří Unrealikovi, bez něhož bych v žádném případě nebyl tam, kde v současnosti jsem, Moonovi a Bojlerovi, že mi oba dali takříkajíc šanci. Závěrem bych pak rád pozdravil všechny své přátele a fotografku Martu. Díky pak v neposlední řadě patří čtenářům, kteří mi doposud věnovali pozornost. Znovu díky. Pokud jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám.