Letos v květnu jsme oslavili páté narozeniny střemhlavého rebootu série Wolfenstein, který nám byl naservírován tehdy ještě zbrusu nově sestaveným švédským studiem MachineGames. Obrovský úspěch, jehož se akci Wolfenstein: The New Order podařilo dosáhnout, byl jasným indikátorem toho, že se v budoucnu můžeme těšit na celou sbírku následovníků, z nichž první na nás vyskočil z křoví už o rok později. Zatímco v tomto případě šlo technicky vzato pouze o samostatně hratelný datadisk, už v roce 2017 jsme byli příjemně zaskočeni plnohodnotným pokračováním Wolfenstein II: The New Colossus, v jehož závěru se Amerika úspěšně dostala ze spárů nacistického Německa. Tím však příběh legendárního B. J. Blazkowicze ani zdaleka neskončil. To dokazuje čerstvě vypuštěný spin-off Wolfenstein: Youngblood, jejž jsme si důkladně zahráli a nyní vám přinášíme jeho recenzi.
Přestože se okolo našeho milovaného polského hrdiny všech předchozích titulů novinka točí, poprvé jsme se na jeho příběh tentokrát dostali příležitost podívat ze značně odlišné perspektivy. Genetický materiál však kupodivu zůstává zachován. Ve hře se ocitáme v roce 1980. Neohrožený B. J. mizí beze stopy poté, co je vyslán na nebezpečnou misi do nacisty okupované Paříže. Navzdory všemu, co pro zemi hrdina v minulosti udělal, se nicméně k jeho záchraně americká vláda zrovna dvakrát nemá. V takových chvílích nezbývá, než aby osud legendy do rukou vzala jeho vlastní rodina. Přesně pro takovéto případy B. J. koneckonců své dvě dcerky, dvojčata Jessicu a Sophii, dlouhých devatenáct let cvičil. A jak se ukáže, tento výcvik se mu vrátí i s úroky. Dvojčata totiž v Paříži líbezná podvečerní procházka po památkách rozhodně nečeká.
Holky se vcelku úspěšně potatily, takže se můžete těšit na sbírku nevybíravých hlášek, z nichž se vám bude žhavit krev v žilách. Pořád jim je ale pouhých devatenáct let, což se na nich občas poměrně výrazně podepisuje. Možná za to však může jenom toporný scénář, při jehož psaní se nejspíše krapet zapomnělo na to, že dialogy nejsou o interakci dvou strojů, nýbrž lidí. Charaktery jako takové naštěstí od strojů odlišit lze. A navíc jsou zajímavé, mnohdy zábavné a snadno se s nimi sblížíte. Bohužel, příběh jako takový tyto vlastnosti nepobral. Špetku vtipu, kterou jsou tituly ze série Wolfenstein známé, v něm možná kdesi zamíchanou naleznete, jinak je ale bez nápadu a často tam ani není. Namísto příběhu máte hromady misí, ale že by vás posouvaly někam dále, to už ne.
Konceptuálně se Wolfenstein: Youngblood od svých tří předchůdců liší téměř až alarmujícím způsobem. Ano, na svět se ve hře opět koukáme z pohledu první osoby, tvůrci se však rozhodli čistokrevnou akci na způsob série DOOM, která nám extrémně vyhovovala od vypuštění Wolfenstein: The New Order, pořádně okořenit náloží RPG prvků. Zatímco pár drobných úprav v tomto směru by bylo očekávaných a možná až žádaných, když někdo RPG pepř do mixu přisypával, nejspíše se stal terčem klasického žertu s odšroubovaným uzávěrem a pepřenka se mu tam vysypala celá najednou, což se následně zachraňuje těžko. To asi zase přeháníme. Rozhodně bychom však nedoporučovali novinku kupovat s myšlenkou, že vás čeká další bezmyšlenkovitá řežba, která vám dá prostor v alternativním vesmíru vytrestat a vyvraždit zástupy nácků v jedné decentně dlouhé kampani ubíhající kupředu raketovým tempem. Ona sice dá, přistupovat k tomu ale budete muset značně jiným způsobem.
Velký dopad na hratelnost titulu má zcela jednoznačně spolupráce, jíž při tvorbě Wolfenstein: Youngblood a přicházejícího VR dobrodružství Wolfenstein: Cyberpilot tvůrci z MachineGames navázali s Arkane Studios. Druhé ze studií se proslavilo především sérii Dishonored, jež je RPG prvky nasáklá jako houba v bazénu, takže není žádnou velkou záhadou, odkud byla čerpána inspirace. Spíše než k Dishonored bychom však dnes recenzovaný titul přirovnali k sérii Borderlands. Na první pohled se to sice nezdá, právě s tímto klenotem toho má ale novinka společného nejvíce. A jednoznačně nejdůležitější z těchto společných složek je kooperace. Titul je stavěn na myšlence hraní ve dvou, což budete cítit především tehdy, když k ruce nebudete mít parťáka. V takové situaci totiž pozici dvojčete zastává umělá inteligence, s níž hra ztrácí na obrovské části ze svého kouzla i ze své funkčnosti.
Na první pohled relativně lákavou novinkou je otevřenost světa a možnost zvolit si, do jaké mise se pustíte jako další, která je suplementována hromadami misí vedlejších. Ve skutečnosti se však jedná o jednu z nejhůře dotažených myšlenek, na něž v průběhu hraní narazíte. Mise jsou značně repetitivního charakteru, a to jak z pohledu náplně, tak po stránce prostředí, v němž je budete plnit. Zároveň ale nemáte příliš na výběr a plnit je prostě a jednoduše musíte. Tím se však dostanete do poměrně frustrujícího cyklu, z nějž jen málokdo odejde s úsměvem na tváři. Z části je tento nedostatek na druhou stranu vyvážen decentním level designem, který je dále podpořen naprosto bombastickým herním pozadím, jež neztrácí ani sebemenší drobek ze svého půvabu. Nacistickou Francii osmdesátých let bychom si nedokázali představit lépe.
Řekli bychom, že největším problémem titulu je, že spousta z nově uvedených RPG prvků byla implementována dosti polopaticky. Tak třeba levelování nepřátel spolu s vaším postupem ve hře je něčím, co v hromadě plnohodnotných RPG funguje a nikdo si na to není schopen stěžovat. Proč by ale někdo očekával, že se tímto systémem zavděčí fanouškům série, která byla doposud postavena na blaženém pocitu z držení pompézní zbraně a hraní si na boha? A pokud už hra má být doopravdy náročná, proč obsahuje naprosto bolestivý systém checkpointů, které vás mnohdy připraví o půl hodinky postupu, a pokud jste se shodou náhod ocitli přes bossem bez munice, neumožní vám žádné náboje doplnit, takže začnete umírat znovu, znovu a znovu, dokud hru beze slova nevypnete? Myslíme si, že kdyby tvůrci skončili u nahrazení perků klasickým stromem schopností, možná by jim to nakonec ani nikdo nevyčítal.
Chápeme, že se MachineGames se svou skvěle rozjetou sérií chtěli posunout o kousek dál s ohledem na to, že si u Wolfenstein II: The New Colossus spousta hráčů stěžovala na nedostatek inovací a změn, ve skutečnosti však tehdejší kouzelná formule dávala smysl a beze zbytku fungovala. To se o nově vytvořeném receptu, pod jehož taktovkou byl tvořen Wolfenstein: Youngblood, říci nedá. Titul se vydal do neprozkoumaných vod RPG světa, namísto pořádného rozhlédnutí se a zjištění, co nabízí, se však prostoduše ponořil po pás pod hladinu a doufal, že se jej chytí jenom ty správné ryby, jež mu pomohou k revoluci. Nestalo se, takže máme co do činění s mixem všeho, který si těžko bude hledat věrné fanoušky. S parťákem po ruce a láskou k Borderlands však, myslíme si, tento mix rozhodně nemusí být špatnou volbou. V případě připravovaného třetího dílu bychom však doufali v návrat k původní receptuře a důkladném zamyšlení se nad tím, které hranice není radno překračovat.
