Na jedno nevšední dobrodružství už jsme se s montrealským studiem Compulsion Games vypravili před pěti lety v puzzle platformovce Contrast. Již tehdy začal tento nezávislý celek pracovat na titulu We Happy Few, který byl následně představen veřejnosti prostřednictvím kampaně na Kickstarteru. Ta byla sice úspěšná, několikanásobků svého cíle však tvůrci při této příležitosti rozhodně nedosáhli. Naštěstí se ale studiu následně ozvala vydavatelská společnost Gearbox Software, s jejíž finanční podporou mohli vývojáři dosáhnout svého plného potenciálu. Neukousli si však příliš velké sousto, když se do tvorby We Happy Few vrhnuli a rozhodli se spolčit s Gearboxem? Právě tuto otázku se pokusíme zodpovědět v dnešní recenzi.
Příběh titulu nás a naše tři hrdiny vrhá do britského městečka Wellington Wells v šedesátých letech minulého století. Něco na něm však není tak úplně v pořádku. To se ale není vůbec čemu divit, když jsme se ocitli v alternativním vesmíru, v němž se Spojené státy nepřipojili do války a nacistická armáda tak získala Velkou Británii pod svoji kontrolu. Tato skutečnost navíc stála městečko, kde se hra odehrává, nepředstavitelnou cenu. Aby na neblahou minulost jeho občané zapomněli, rozhodla se je vláda uvalit do oblaků nevědomosti. Bezpodmínečně jim začala nutit čerstvě vyvinutou drogu vyvolávající pocity euforie, pod kontrolu si vzala veškerá média, která rozpustila v prach a nahradila extrémně zajímavě koncipovanou propagandou, a stanovila, že ve městě musí všichni nosit masky zobrazující šťastné tváře. Může ale takový recept na štěstí vůbec fungovat?
Jak nás naučila novela 1984 od George Orwella, případně Konec civilizace od Aldouse Huxleyho, totalitní vlády se mohou snažit, jak jen chtějí, lidská vůle však není ze sta procent podmanitelná a někdo se dříve či později vzbouří. V případě titulu We Happy Few se nám postupně do rukou dostávají postavy, kterým se společenský systém městečka Wellington Wells znelíbil, dokonce tři. Nebudeme vám odhalovat, jakým způsobem se proti státu rozhodnou bojovat, musíme však říci, že je zřejmé, že z pohledu příběhu tvůrci od začátku věděli, kam chtějí se hrou směřovat, protože je promyšlený, komplexní a nesmírně poutavý. Hra je rozdělena do tří aktů, z nichž se v každém setkáváme s odlišným hrdinou. Není pak vůbec těžké si domyslet, že se cesty těchto postav křižují a proplétají, takže se s každým dalším aktem dostáváte hlouběji a hlouběji ke kořenům této prohnilé, ztrouchnivělé společnosti, která působí, jako by se při nejmenším závanu větru měla zlomit vedví.
Hlavními hrdiny, do jejichž těl se v průběhu hraní dostáváte, jsou Arthur, Sally a Ollie. Charaktery a příběhy těchto postav jsou vzájemně natolik rozdílné, že vám při hraní za každou z nich bude připadat, že jste se ocitli ve zcela novém světě. Bohužel, jakmile se dostanete na pár chvil mimo linii příběhu, tento pocit vás velice rychle opustí, k čemuž se však teprve dostaneme. Arthur je vcelku klasickým, avšak nepříliš pravděpodobným hrdinou, jehož hlavním cílem je dostat se k pravdě o své minulosti, již zapomněl vlivem neustálého přísunu drog. Sally na druhou stranu míří do budoucnosti a má s ní ještě velké plány, jejichž naplnění není nemožné díky velké moci a známosti hrdinky napříč celým městem. Ollie je pak válečným veteránem, který má plné zuby svého života, pije a jeho jedinou společností je halucinace jeho zemřelé dcery, což před usměvavou a nedílnou společností v žádném případě nehodlá nijak skrývat.
Velmi si vážíme toho, že se při tvorbě postav tvůrci neomezili pouze na odlišení příběhů a charakterových vlastností, ale dali si záležet také na tom, aby se za ně odlišně i hrálo. Vždy proto musíte počítat s trochu rozdílnými schopnostmi a dovednostmi, čemuž musíte uzpůsobovat svůj styl hraní. Nemusíte se navíc bát, že když postavě, která se vám právě dostala do rukou, věnujete trochu více času, půjde tento čas během pár chvilek do kontejneru. Každý z aktů totiž trvá zhruba patnáct hodin, takže dostanete víc než dost příležitostí na to, abyste všechny své styly pořádně otestovali a vypilovali. Nejvíce odlišnou postavou je kupříkladu Ollie, který je vcelku těžkotonážní a nebojí se přímých soubojů, jimž se jinak vyplatí obloukem vyhýbat. A za Sally zase třeba vůbec nemusíte zabíjet díky snazší tvorbě různorodých omamných látek, jimiž můžete své nepřátele ihned odrovnat.
Z hlediska hratelnosti se titul rozhodl připojit do survival žánru, díky extrémně zajímavému světu je ale koncipován o mnoho zajímavějším způsobem než jeho bratranci a sestřenice, jež spadají do stejné mísy. Tak třeba policie vás musí začít zajímat zpravidla až ve večerních hodinách, kdy platí zákaz vycházení. Všeobecně se dá říct, že jedinou možností pohybu v noci je plížení se, když se to tak ale vezme, dalo by se říct, že se stealth a úprk před jakýmkoli nebezpečím stane vaší strategií napříč celou hrou, ať už je střed poledne, nebo na obloze září luna. Abyste se dlouhodobě udrželi stabilní, musíte jíst, pít a spát, i když se dá překvapivě vydržet a fungovat i bez těchto činností. Mnohem důležitější je si ve hře dát pozor na úroveň intoxikace drogou, již vás tu a tam různé mechanismy titulu donutí požít. Bez jejího požití se kupříkladu nedá vůbec dostat do některých lokací, jež jsou vyzbrojeny detektory omámení a do nichž se musíte dostat, abyste mohli získat ingredience na tvorbu předmětů, bez nichž byste nemohli pokročit v aktivních misích.
Jakkoliv si vážíme práce, již studio Compulsion Games odvedlo na příběhu, musíme říct, že z pohledu questů We Happy Few v žádném případě nezáří. Zatímco příběhové mise vás zpravidla budou bavit svým dějem i postavami, jejich obsah se postupně začne zdá být až příliš repetitivní, což je ještě několikrát více znát na vedlejších misích, ve kterých na scénu navíc vstupují naprosto bezvýznamné postavy, na něž častokrát dočista zapomenete. Hlavní problém ale spočívá v tom, že jich je tolik. Jsme moc a moc rádi, že se tvůrci rozhodli reagovat na nářky hráčů stěžujících si, že současné hry mají nedostatek obsahu, tohle ale rozhodně není cesta, kterou by se mělo jít. Rozhodně ale nejde o jedinou oblast, kde se s rozsahem tvůrci tak trochu sekli.
Aby bylo dosaženo zdánlivě nekonečného světa k objevování a prozkoumávání, rozhodlo se studio pro jeho procedurální generování, které, bohužel, ve skutečnosti znamená pouze to, že máte sadu opakujících se domečků a čtvrtí, jež nikdy nepřináší nic nového. A právě to způsobuje pocit, že jste pořád na tom samém místě, což nepůsobí vůbec dobře. Interiéry, když už se do nich dostanete, vypadají překrásně a propracovaně, protože jsou většinou spojeny s určitou příběhovou pasáží. Zároveň je vám ale v naprosté většině případů přístup do domů zcela odepřen. Celý svět se tak postupně rozmazává v jeden psychedelický mix. A co je horší, tvůrci si nepohlídali ani natolik základní věc, že by se hlavní hrdinové v různých aktech měli v určitých situacích potkat na stejném místě. Identické setkání tak ve výsledku může jednou proběhnout na náměstíčku a podruhé uprostřed zábavního parku. Podobných bugů a závad byste ve We Happy Few nicméně nalezli mnoho.
Při hraní, pokud je vám to po chuti, dostanete více než dost příležitostí pro sbírání různých kolekcí a prozkoumávání světa až do jeho nejtmavších koutů. A odměňování za to budete náležitě. Ve hře získáváte nové schopnosti a vylepšení prostřednictvím klasického systému získávání zkušeností a levelování, ještě důležitější je ale crafting, kvůli němuž musíte všude po světě sbírat a získávat řady různých surovin. Bohužel se ale může stát, že vám bude ve výsledku připadat, že neděláte vůbec nic jiného. V čem hra na druhou stranu exceluje, je audiovizuální zpracování, s nímž si tvůrci z Compulsion Games parádně vyhráli už při tvorbě své první hry. I tentokrát ve hře čekají překrásně vymodelované postavy a ze světa kolem vám občas vypadnou ústa z pantů. Snad ještě lepší ale je, že tvůrci dokázali zvolit naprosto perfektní soundtrack, který je pouštěn vždy přesně v tu pravou chvíli.
We Happy Few bychom zařadili mezi tituly, jež měly obrovský potenciál, během tvorby se však postupně začaly míjet s cílem. Namísto stručného kousku s úchvatně koncipovaným příběhovým pozadím, poutavými dějovými liniemi jednotlivých postav a naprosto bezkonkurenčním audiovizuálním zpracováním ze hry vznikl kus, který po většinu času nemá co říct. Může za to svět, jenž obětoval originalitu za procedurální generování, můžou za to opakující se mise a může za hromada bugů, jež jsou rozesety napříč celou hrou. Cenovka, jež byla na We Happy Few přilepena, je navíc doslova a do písmene přestřelená. Pokud byste ale skousli nutnost se neustále plížit ulicemi a hledat kýžené suroviny, věříme, že v ní budete schopni nalézt určité kouzlo, které jednoznačně ukrývá.
Na to se kouká samo.