Warhammer 40 000: Dawn of War 2 – Retribution

Než přejdu k podstatnějším věcem (a protože hodlám předejít výtkám v komentářích), chtěl bych se omluvit, že dnešní recenze vychází se značným zpožděním. Na vině je diplomová práce a Total War, mea culpa. Abychom vám čekání nějak vykompenzovali, zanedlouho publikujeme speciální warhammeří téma. Z pera pana Pipmana. Teď už ale k Warhammer 40 000: Dawn of War II – Retribution, který nabízí ohromujících…

…šest kampaní. To je na datadisk sakra velké číslo, ani plná hra by se za takový počet nemusela stydět. Retribution je, zdá se, po obsahové stránce výjimečný: kde jiní válčí s nedostatkem herní náplně (a prohrávají), tam Relic nasazuje těžkou artilerii. Tedy alespoň na papíře. Těch šest kampaní je totiž jen malý marketingový trik – dostanete pouze jednu sadu misí, ze šesti různých perspektiv. Vzhledem k rozdílnosti dostupných frakcí (zejména Tyranidé se od ostatních výrazně liší) a nekompromisnímu podání akce, se vám nicméně i tak dostane do rukou rozšíření, jež kope všechna mizerná, předražená DLC do koulí. Doba expanzím příliš nepřeje a Retribution ukazuje, jaká škoda to je.

Nepřímo navazujíc na otevřený konec Chaos Rising, Retribution (neboli Odplata) nás opět bere do subsektoru Aurelia, kde je všechno hezky při starém. Což znamená, že se všichni mydlí hlava nehlava. Což znamená, že se budete brodit kalužemi orčí/eldaří/mariňácké/tyranidí/garďácké* krve. Datadisk nabízí Imperiální gardu coby nově hratelnou frakci, je samostatně spustitelný a neskrývá se v něm žádná finta, jako se stalo v případě Chaos Rising (kdo nevlastnil původní hru, mohl si síťové režimy prvního rozšíření zahrát jen za chaotické mariňáky).

Scénář Odplaty čerpá inspiraci z temných hlubin duše brakového spisovatele. Příběh je silně wftózní, což není způsobeno ani tak neschopností vydojit ze sebe slušný děj, jako spíš snahou tvůrců naroubovat na jeden set misí šest různých zápletek. Řeší se zde inkvizice (krvelačná), zrada (mnohonásobná), příkaz k likvidaci všeho živého v sektoru (Exterminatus). A taky chlapské přátelství a nejnovější trendy v perspektivách hřebíků. Dialogy, mimochodem pěkně namluvené, mají silnou tendenci lézt jedním uchem dovnitř a druhým urychleně upalovat ven. Postavy během misí furt něco vykládají, vy bezstarostně likvidujete nabíhající enemáky a život je fajn. A pejsek s kočičkou by si mohli od soudruhů z Relicu brát kurzy vaření.

Jako pojivo celý ten příběhový mišmaš, který pro klid své duše raději nehodlám podrobněji rozebírat, funguje – až na pár logických excesů – docela pěkně. Tvůrci přichystali slušnou řádku misí, dali do kupy pár zajímavých nápadů, a tak si kampaň rádi projdete. Možná i vícekrát. Pravda, šestý průchod už asi neohromí, ale to nemění nic na tom, že mise nepostrádají nápad. Probijete se k démonickému portálu a pak se budete probíjet zpět, zlikvidujete orčí eskortu, zničíte nezničitelný tank, zaběháte si po povrchu právě vyhlazované planety a tak podobně. Vzato kolem a kolem, není to nic, na co byste ukázali prstem a řekli: “Hele, tohle jsem nikdy nikde neviděl, to je hustý” (možná až na úprk před Exterminatem), jenže jako celek šlape Retribution dobře. Mise jsou pěkně navrhnuté, prostředí i úkoly se často mění a díky vachrlatému příběhu nikdy** netušíte, co bude následovat. Jistá nepředvídatelnost dává hře šmrnc.

Retribution je, stejně jako DoW a ChR, pozoruhodný hybrid. Datadisk tedy můžete hrát jako taktické RPG, kdy spoléháte především na sílu 4 hrdinů, které si náležitě opečováváte. Anebo některé hrdiny necháte doma (což navýší populační limit), na nepřítele vrhnete armády generických, postradatelných jednotek a hru posunete do sféry taktické RTS. První způsob je zajímavější a zřejmě i snazší, poněvadž hrdinové dokážou být až strašidelně efektivní v posílání enemáků na onen svět. Po úspěšném zakončení mise dostanete na výběr buď nějaký pěkný kus výbavy (přímo během hry nepadá vybavení příliš často), nebo se vám odemkne nová generická jednotka. Co si vyberete, záleží především na tom, jakým stylem se rozhodnete datadisk hrát: zda dáte přednost komornímu pojetí či masovější zábavě.

Hra se drží stejného principu jako minule. K dispozici máte partičku jednotek, přímo během misí můžete nabírat normální jednotky. Hrdinové dostávají zkušenosti a nabírají levely. Systém vývoje postav se oproti dřívějšku poněkud zjednodušil, hrdinové se rozvíjí ve třech směrech (oproti čtyřem), při postupu na novou úroveň získávají jediný dovednostní bod. Změna stihla rovněž systém získávání prostředků, zatímco dříve jste obsazovali uzlové body, jež v pravidelných intervalech generovaly body, nyní prostě brakujete četné krabice, válející se po levelech. Podobá se to rozbíjení cihliček v Mariovi, jen nesbíráte houbičky, ale tzv. rekviziční body (slouží k verbování) a energii.

 

Datadisk je rozsáhlý, nabízí spoustu obsahu a tak, ale zdálo se mi, že způsob, jakým jsou jednotlivé mise navrženy, eliminuje potřebu uvažovat takticky. Nepochopte mě špatně, vše, co bylo řečeno výše, platí. Jenže protivníci, kteří po hezkých mapách pobíhají, nepobrali příliš rozumu a – pominu-li závěrečný souboj – nedokázal jsem se zbavit dojmu, že abyste dosáhli úspěchu, není třeba se nějak zvlášť snažit. Hrdinové vydrží děsnou nakládačku, ale stačí přibrat pár lékárniček a léčivé schopnosti a jste za vodou. Ještě horší situace nastane, když se spoléhnete na generické jednotky. Ty najdou v boji smrt poměrně rychle, ale vzhledem k jejich nahraditelnosti (prostředků budete mít poměrně dost) to příliš nevadí. Mikromanagement, zásadní to součást předchozích titulů, jde úplně stranou. A tak píšu-li v úvodu, že podání akce je nekompromisní, znamená to, že vaše jednotky nedělají s nepřáteli kompromisy. Dělají z nich nudličky.

 

Variabilitě je učiněno zadost, najdete zde orčí nájezdníky, kteří jsou odolní jako skála (a zrovna tak i inteligentní), či pardání vozový park Imperiální gardy (tank Baneblade si zamilujete na první pohled). Hratelných frakcí je tolik, že si každý vybere, co mu nejlépe sedí. Jenže tato nepopiratelná variabilita není příliš platná, když všechno, co potřebujete udělat pro úspěch v misi, je označit všechny své jednotky kurzorem a v chumlu je poslat na nepřítele. Stačí vědět, kdy se stáhnout a zhojit utržené rány, a máte vyhráno. Dobrá, situace možná není tak zlá, ale při hraní mě nicméně stravoval pocit, že paní Taktika si vzala dovolenou a svou funkci předala nezkušené stážistce. Oproti původnímu DoW 2 a prvnímu datadisku představuje Retribution krok zpět.

Situaci zachraňuje multiplayer, a to poměrně výrazným způsobem. Retribution totiž obsahuje veškerý multiplayerový obsah původního Dawn of War a první expanze, navrch přidává novou mapu pro mód Last Stand. Hra se též odpoutála od Games for Windows a uchýlila se pod křídla Steamu. Vymizely potíže s NAT, zlepšil se matchmaking (nicméně podle některých diskutérů na oficálních fórech prý došlo naopak ke zhoršení), a už není třeba koumat, jak se do GfW vlastně registrovat (GfW má nejpitomější registrační proces, jaký jsme kdy viděl). Pro toho, kdo se zajímá o svět Warhammeru a ještě nehrál předchozí hry, představuje Retribution jasnou koupi. Byť by se na singleplayeru dalo leccos zlepšovat. 70 %

---

Pozn.: *Nehodící se škrtněte.

** Týká se jen prvního průchodu. Pak už naopak moc dobře víte, co čekat.