Warhammer 40.000: Dawn of War 2

Trh s realtime strategiemi by se dal označit za skomírající. Ještě před několika lety slavný žánr, který se mohl potácejícím se adventurám a RPG smát za jejich zmírání na úbytě, je dnes v podobné situaci. Hlad hráčů po klasických RTS, kde se staví, rekrutují vojáci a neustále bojuje, aniž by na to měl člověk větší taktický vliv, výrazně klesl. Zatímco dříve takových vznikalo několik za měsíc, dnes jich je za celý rok velmi málo, a to navíc většinou pocházejí ze známých značek jako Starcraft či Command and Conquer. Vývojáři tak zkouší nové postupy, které by mohly na strategie naroubovat. Daří se jim to se střídavými úspěchy, na druhou stranu zatím nevznikl koncept, který by určil nový směr. Warhammer 40.000: Dawn of War si jakožto realtime strategie ale dokázala získat velké publikum, které ochotně kupovalo i trojici datadisků, jež postupně vyšly a rozšířily toto univerzum do opravdu širokých mezí. Přišel však čas na druhý díl. Na něj už se čekalo div ne jako na spasitele a očekávaly se od něj zkrátka velké věci. Dokázal je naplnit?

Warhammer 40.000: Dawn of War 2 je možné rozdělit na dvě svébytné složky. Tou první je singleplayer, druhou pochopitelně multiplayer. Na rozdíl od jiných strategií mají oba party odlišná specifika a herním stylem se překvapivě liší. Navíc je jak první, tak druhý plnohodnotný a nešizený. To už se v dnešní době jen tak nevidí. Začněme pochopitelně singleplayerem, který před vás staví netradiční kampaň v podobě galaktického tažení. Zapomeňte na klasické, lineárně poskládané mise. Tímto způsobem hra probíhá jen na začátku, než se doopravdy rozjede. Potom jste vrženi do jednoho z vesmírných sektorů, který je zdánlivě ohrožován barbarskými Orky, posléze Eldary a nakonec hmyzoidními Tyranidy, kteří jsou tou největší hrozbou a jakousi osou kampaně. Právě tuhle rasu, která jako jediná chyběla v prvním díle a jeho rozšířeních, musíte coby velitel Space Marines (jediná hratelná rasa) zlikvidovat. Na galaktické mapě, kde jsou tři planety těšící se vašemu zájmu, vidíte, kterak se rozšiřuje tyranidská nákaza, kterou je nutné opět vytlačit.

Tažení pochopitelně není zcela dynamické, že byste se rozhodovali jen a pouze na základě vlastní vůle, kam povedete další výsadek. Hra před vás vždy položí několik misí, takzvaných volání o pomoc na jednotlivých planetách. Vy se přitom musíte rozhodnout pro některou z nich, jelikož pravděpodobně nestihnete všechny. Kampaň se dělí na jednotlivé dny a nabídka každé mise trvá pouze několik dní. V podstatě je celkem jedno, jakou si vyberete. Hra je postavena tak, aby vás neustále hnala vpřed, takže je celkem těžké přešlapovat na místě. Největším motivačním faktorem je tak pravděpodobně odměna, která vás za tu kterou misi čeká a jíž znáte dopředu. Nejde ale o nějaké peníze či suroviny, které ostatně stejně nepotřebujete. Jedná se o kousek pěkné výbavičky pro vaši družinu.

Tím se dostáváme k dalšímu zásadně důležitému aspektu Dawn of War 2. Tím jsou neuvěřitelně silné RPG prvky. Daly by se prakticky přirovnat k šíři, kterou nabízí obvyklé akční RPG. Abyste rozuměli: v jednotlivých misích na planetách nestavíte žádné budovy, ani necvičíte jednotky. Valnou většinu disponibilních vojáků (na stroje se v kampani příliš nehraje) si tak vyberete ještě před misí. K dispozici máte celkem šest jednotek, které se skládají povětšinou ze tří vojáků a které jsou vedeny velitelem. Jejich jména se rychle naučíte. Do mise přitom můžete vzít pouze čtyři tyto jednotky. Některé se orientují na těžkou palbu, jiné na průzkum a další se opírají o své jetpacky, s nimiž mohou provádět zajímavé útoky. Důležité je to, že si jednotky nejen vyberete, ale sami vyzbrojíte. To platí zástupně pro hrdiny, tedy velitele, kterým můžete dát speciální brnění, kvér (meč, kladivo, pulzní pušku…), případně nějaké ty předměty přinášející s sebou bonusy a schopnosti. Čím dále budete postupovat, tím zajímavější a silnější předměty najdete (vypadávají i ze zabitých nepřátel) či dostanete. A brzy zjistíte, že vyzbrojování hrdinů má na hru skutečný vliv, protože jednotek nemáte k dispozici příliš a jakékoliv posílení je tedy znát. Funguje to jako výrazný motivační prvek.

Podobnou úlohu hraje také získávání zkušeností. K těm se dostanete pochopitelně úspěšným bojem a opět fungují podobně jako v akčních RPG. Zkrátka získáváte zkušenosti a jednou za čas se dostanete na vyšší úroveň, která vyústí v zisk bodíků, jež můžete rozdělit do vlastností. K tomu navíc čas od času dostanete novou speciální schopnost, kterou skrz hrdinu můžete vyvolat. Jde celkem o standardní kousky, jako házení granátů, využití jetpacků pro drtivý útok, posílení bojové morálky, silnější údery atd. Důležité je to, že to hru velmi ozvláštňuje a do značné míry to kompenzuje skutečnost, že se v průběhu kampaně prakticky nedostanete k novým jednotkám. Téměř od začátku operujete se stejným bojovým kapitálem. Ten si ale postupně vylepšujete a získáváte k němu vztah.

Když se podíváme blíže na mise, dají se rozdělit do dvou základních kategorií. Jsou to pochopitelně příběhové, kterým se nevyhnete – jsou zkrátka povinné a můžete je opakovat do aleluja, dokud je úspěšně nedohrajete. A pak jsou tu ty vedlejší ve formě volání o pomoc z jednotlivých planet. Do těch se klidně můžete pustit, a pokud neuspějete, zase tolik se neděje. Hra tím nekončí a dá vám možnost pustit se do dalších, i když ne stejných misí. Nemusíte se ale bát, že byste o něco přišli. Mise jsou si totiž opravdu hodně podobné, možná až moc. Jedním typem misí jsou cíle likvidační. V takovém případě je zapotřebí odstranit nějakého většího nepřátelského pohlavára ve formě bosse. K němu se za pár desítek minut probojujete skrz hordy řadových protivníků, a pak si to s tímhle pořízkem rozdáte. Často to není vůbec jednoduché a stalo se nám, že jsme podlehli právě v tomhle závěrečném boji. To hodně zamrzí, protože v průběhu úrovně se nedá savovat. Byť tak hra nekončí, je to třeba ztracených dvacet minut. To dokáže někdy pořádně frustrovat. Druhým typem misí jsou obranné cíle, kdy musíte bránit určitou budovu proti sílícím vlnám nepřátel.

Jak už jsme nastínili, misí je opravdu hodně a trochu se jim nedostává zajímavých úkolů, takže po čase se chtě nechtě dostaví vcelku silný stereotyp. Ten navíc podporuje skutečnost, že chybí výstavba základen a průběh misí je opravdu velmi akční. Ne že by v nich chyběla taktika – zejména rozmisťování bojovníků za překážky, obsazování budov a chytré využívání schopností je na denním pořádku. Přesto se ale všechny tyto činnosti začnou po čase opakovat a k dalšímu hraní kdovíjak nemotivuje ani hůře prezentovaný příběh. Na druhou stranu, pořád jsou dostatečně zábavné, abyste u nich vydrželi do konce, byť si je třeba rozvrhnete do vícero dnů.

Kapitola sama pro sebe je multiplayer, který má potenciál přebít singleplayerovou kampaň a stát se velmi oblíbeným. Tady už jsou kromě Space Marines hratelné i ony tři rasy, tedy Eldaři, Orkové a Tyranidé. Odlišnosti mezi nimi jsou opravdu výrazné, v prodejní, neopatchované verzi možná až hraničící s nevyvážeností (některé jednotky Tyranidů jsou opravdu silné), ale to se jistě postupně spraví. Koncept hry je tady poněkud jiný. Hráči mají základní budovu, ovšem nestaví žádné další. Pouze hlavní stan mohou dvakrát vylepšit a dostat se tak k zajímavějším jednotkám, které mohou libovolně, tedy podle disponibility surovinami, vyrábět. Suroviny přitom získáte zabíráním speciálních bodů. Ty jsou nutné i pro celkové vítězství, které je postaveno na bázi módu Conquest, tedy kdo drží více bodů, ten ubírá „tikety“ nepříteli. Podle našich zkušeností je multiplayer svižný a zábavný, a pokud se dočká dalšího rozpracování datadisky, máme se nač těšit.

Po grafické stránce je Dawn of War 2 jednou z nejpovedenějších strategií. Na celé to dění se prostě krásně dívá. Jednotky jsou detailní a prostředí poměrně detailní. Hodně potěší také propracované efekty a silný soundtrack. Dohromady to tvoří velmi kvalitní počin, který zaujme jak svým provedením, tak nápady a trvanlivostí. Pokud hledáte výbornou realtime strategii, neměla by vás tato zklamat, byť singleplayerová kampaň je poněkud stereotypní a multiplayer zatím nevyvážený. I tak to za ty peníze rozhodně stojí – 83%