Virtua Tennis 4

Zatímco některé frekventovanější sporty se objevují v několika verzích od různých firem s pravidelností opakujícího se ročního období, tenis není tak herně zajímavý sport a tak her s touto tematikou skutečně není přehršel, tím spíše na PC. Na konzolích totiž většina tenisuchtivých hráčů sáhne po skvělém simulátoru Top Spin, který ale v poslední verzi na PC nevyšel a tak se musíme smířit jen se sérií Virtual Tennis, která ale není, jak si dále povíme, simulátorem.

Virtua Tennis 4 se na první pohled tváří velmi realisticky, nabízí oficiálně licencované hráče jako například Roger Federer, Rafael Nadal nebo Maria Sharapova, licencovaná prostředí a také reklamní panely, takže hřiště a jeho okolí vypadají poměrně slušně a hlavně tak, jak je můžete znát z televize. Bohužel hráčů je na výběr pouze devatenáct a i když si můžete vybrat z předních světových hvězd, nabídka by mohla být o dost širší. Zamrzí také, že se nedostalo na žádného českého hráče i když česká zastávka v rámci turnaje tu je. Pro potřeby hry si ale můžete vytvořit postavu svou, nadefinovat ji vzhled od vlasů až po typ těla a vycvičit si z ní kvalitního hráče, což je ostatně jeden z herních modů.

Herní mody začínají klasickou rychlou hrou, kterou si můžete zahrát buď v režimu arcade, což je v podstatě malý turnaj, nebo exhibiton, kde je již podle názvu jasné, že se jedná o jeden zápas. Dále si můžete různě zatrénovat ve stejnojmenném modu, zahrát si s přáteli přes internet nebo síť a případně také na jednom počítači, speciálně v Party modu. Ten je vyloženě určen na hraní s kamarády na nějaké akci, nebo pro pobavení při večírku (zřejmě tenisovém večírku, protože si neumím představit, že by si parta mladých lidí nenašla lepší herní zábavu). Náplní této herní možnosti jsou různé minihry, ve kterých hraje hlavní roli tenis, ale trochu převrácený naruby. Najdete zde hru s bombou, která tiká tak dlouho až u někoho exploduje, hra míčkem o zeď, kde správným trefováním otáčíte pokerové karty a snažíte se jako v této karetní hře sestavit různé kombinace, můžete sbírat mince, hrát kopačákem na branku s brankářem, nebo sbírat vajíčka po kurtu a honit kuřata z nich vylíhlá. Zní to možná trochu podivně, ale kupodivu tyto minihry jsou asi nejzábavnější částí celé hry. Na konzolích je navíc k dispozici ještě variace na bowling, ale na PC není. Každý mod se dá hrát jak v singlu, tak v double.

V předchozím odstavci jsme úmyslně nezmínili poslední nabízený herní mod – World Tour. Je to vlastně režim kariéry, kde si vytvoříte nového hráče a snažíte se s ním dostat z okresních hřišťátek až na centrální kurty velkých tenisových turnajů. Podobný mod nabízí každá sportovní hra a nebylo by na něm nic zajímavého, kdyby si SEGA neřekla, že hraní trochu ozvláštní a spojí je s klasickou starou hrou „Člověče nezlob se”. Hlavním rozcestníkem kariéry je zeměkoule, která je protkaná různými cestami rozdělenými na políčka. Po těch postupujete ne házením kostkami, ale kombinováním pohybových karet, které získáváte během hry nebo nakupujete v obchodech. Vaším úkolem je zkombinovat vaše kroky tak, abyste navštívili políčka, která vám přináší nějaký užitek a pokud možno se vyhnuli těm katastrofickým.

Mezi pozitivní políčka v první řadě patří turnaje (ty nejsou na rozdíl od hráčů a lokalit licencované) a zápasy se zajímavými hráči, tréninkové akce, ale také akce PR charakteru, kde například podepisujete dresy nebo se účastníte charitativních akcí. Každá z těchto akcí vám vylepšuje celkové statistiky a přidává hvězdičky, které zde symbolizují váš postup hrou, případně vám vydělá nějaké peníze, které pak můžete utratit. Naopak katastrofická políčka vám ve většině případů nějaké ty hvězdičky odeberou. Pokud se vám nepovede nakombinovat správnou kombinaci pohybu, může se vám stát, že se na určitý turnaj vůbec nedostanete a přijdete o něj. A když se vám správná kombinace přeci jen povede, je to ve většině případů dílo náhody, takže házení kostkami by bylo víceméně stejné.

Každá sezona je rozdělena na čtyři části, kdy v každé hrajete zhruba dva turnaje a jeden grandslam.  Zápasy se hrají na dva vítězné gemy bez tie-breaku, takže je odehrajete poměrně rychle a i celá sezóna uteče poměrně slušně. Trochu špatné je, že můžete s vaším hráčem hrát pouze čtyři sezony po sobě, pak se hra ukončí a musíte začít znovu, aniž by se vám zachovaly vypracované statistiky. Zde se objevují první z řady podivností, kterými je celá řada protkaná. Váš hráč je v první sezóně naprostý nováček, má za sebou pár zápasů regionálního charakteru a hle, přijde vám pozvánka na přátelské utkání s Rogerem Federerem. To je samo o sobě velmi neobvyklé nemluvě o tom, že ve finále s vámi nevymete kurt jedním esem za druhým, ale světe div se, vy ho porazíte! Realita dostává hodně na frak.

Samotné zpracování zápasů je maximálně jednoduché a arkádové. Na ovládání stačí v podstatě čtyři šipky a čtyři další klávesy, které použijí jeden z dostupných typů úderů. Při podání navíc určujete sílu úderu. Při hraní je hodně kladen důraz na různé styly jednotlivých hráčů. Někdo hraje tvrdě, někdo hraje falše a jiný hraje hodně na síti a další hraje skvěle defenzivně. Podle stylu hry se musíte přizpůsobit i vy a hrát odpovídající údery, jinak budete hrát nekonečné výměny. Představte si to zhruba stylem kámen-nůžky-papír, protože dokud nepřijdete na to, že na kámen potřebujete papír, budete stále dávat kameny proti sobě až do nekonečna. Na druhou stranu i sebelepší hráč se dá slušně porazit, když přijdete na to, jaký styl na něj platí. Samozřejmě obtížnost není nijak jednoduchá, ale ve většině případů díky podvodům umělé inteligence, která často zázračně zrychlí při dobíhání míčku, vybere neuvěřitelné míče a skáče do výšky jak klokan. Chyby se od počítačového protivníka dočkáte velmi sporadicky a na out snad můžete zapomenout zcela. Obtížnost se dá nastavit ve třech stupních lišících se více či méně nadlidskými schopnostmi protivníků. Pro odehrání míče stačí v podstatě doběhnout do blízkosti tenisáku a stisknout jeden z dostupných pohybů v kombinaci se směrem a hráč již odehraje v podstatě sám. Pokud navíc hrajete údery, které jsou pro vašeho hráče typické, nabíjíte si ukazatel jakési superstřely, kterou poté můžete využít a která v drtivé většině případů končí bodem pro vás.

Zpracováním je hra dost průměrná a i když modely hráčů z dálky vypadají slušně, z blízka nejsou nic extra, stejně jako zpracování hřišť a celého herního světa. Zápasy jsou protkány prostřihy při povedených odpalech, zpomalenými záběry a dalšími animacemi, které hru víceméně zdržují a po několikerém opakování už nejsou zajímavé. Díky tomu jsou ale hardwarové nároky hodně nízké a hru si tak může užít téměř každý. Hodně slabý je hudební doprovod a celé ozvučení. Navíc od první chvíle je hra totální konverzí z konzole. Nastavení provádíte zcela mimo hru ve speciální aplikaci, v celé hře nefunguje myš a vše se ovládá pomocí klávesnice a to do takového extrému, že když vybíráte jméno svého hráče, musíte písmenka vybrat pomocí šipek a potvrzovat enterem, což je hodně smutné. Celý manuál je ostatně tvořen pro xbox gamepad. Pomocí šipek se také pohybujete po světové mapě a občas je problém trefit se na správnou, vámi vybranou.

Na závěr je třeba položit si otázku, pro koho vlastně hra je? Pro arkádové hráče je hra dost těžká díky všudypřítomným podvodům umělé inteligence a navíc není až tak zábavná a pro hardcore hráče je příliš nezajímavá a dětsky zpracovaná. Technické zpracováním je navíc velmi průměrná a přestane bavit velmi brzy. Jak jsme si řekli na začátku, na PC mnoho alternativ není, a pokud máte chuť si tenis přeci jen zahrát, můžete Virtua Tennis vyzkoušet. Od nás si odnáší jen lehce nadprůměrných 60% a žádný výrazný dojem v nás nezanechává.