Virtua Tennis 3

Konečně se tenisu na počítačových obrazovkách začíná dostávat zasloužené pozornosti. Ponechme nyní stranou, že většina tenisových her k nám přichází oklikou přes konzole – ostatně můžeme za to být spíše vděční, jinak bychom si virtuálně bílý sport jen těžko měli nějakou příležitost vychutnat. Pamětníci přitom jistě s přehledem zašátrají v minulosti a vzpomenou na všechny ty ročníkově vydávané Roland Garros či Next Generation tenisy. Nicméně posledních pár let je spíše sucho, až loni jsme se setkali s výrazně nadprůměrným, byť spíše pro pokročilé vhodným Top Spin 2, a nyní přichází dlouho očekávaná těžká váha – podle mnohých nejlepší tenisová hra se dočkala již svého třetího dílu, přičemž prodlení mezi konzolovými a PC verzemi nebylo prakticky žádné. O to překvapivější je, jak příjemně se Virtua Tennis 3 na počítačích hraje.

Hned zkraje oceňme snahu o autentičnost, kdy si SEGA neváhala licencovat poměrně slušnou plejádu skutečně kvalitních, ale také spíše marketingově známých tenistů, kteří už mají to lepší ze své kariéry za sebou. Z důvodu nemožnosti zakoupit kompletní licenci ženského či mužského žebříčku se tak do hry namísto širší dostala užší špička s občasnými výjimkami, kdy tak slavné jméno zkrátka nešlo opomenout. Nechybí hráči jako Federer, Roddick, Hewitt, Haas, Henman a další, neméně solidně jsou zastoupeny i ženy v čele s Mauresmovou, Hingisovou, Šarapovovou, Davenportovou a našince jistě potěší i přítomnost české naděje Vaidišové. A i Slováci se dočkají milého překvapení. Troufám si tedy tvrdit, že si každý najde svého oblíbence. Stejně tak byly licencovány i nejvýznamnější turnaje, jako Wimbledon, Rolland Garros, ale zahrajete si třeba i v Šanghaji. Reálné kurty doplňují i další, ne až tak tenisová města, ale položme si ruku na srdce a zeptejme se: vadí to někomu? Jistě nejsem sám, komu je šumafuk, kde je kurt položen, obzvlášť když to na hru nemá žádný vliv.

Virtua Tennis 3 nabízí obyčejnou exhibici, jež je navýsost vhodná pro krátké pauzy, kdy si v rychlosti vyberete tenistu a jdete se vybít, přičemž není problém nastavit povrch, soupeře či počet gemů a setů. Nic víc v tom nehledejte. O něco komplexnější jsou jednotlivé turnaje, ale kdo trochu zná tuto tenisovou sérii, jistě ví, že i s několika po sobě jdoucími soupeři bude rychle hotov. Dodejme, že obě varianty lze hrát i jako čtyřhru – umělá inteligence počítače v tomto případě výjimečně nepřekáží, byť není ani kdovíjak výkonná. To všechno je k dispozici v pěti obtížnostních stupních, kdy na první dva je opravdovým problémem dobrat se prohry, prostřední už pro začátečníky nabízí poměrně zajímavé výměny, ale už trochu zkušenější hráči by měli začínat na Hard, neřku-li rovnou Very Hard – to už je nemalá výzva.

Tak to bychom měli povinný výčet na úvod, a teď se vrhněme na to, co vás u Virtua Tennisu 3 nejspíš udrží o poznání delší dobu. Nejde o nic jiného než mód kariéry. Pamětníci předchozích dílů se teď možná pousmáli, protože kariéra nikdy nebyla v popředí snahy vývojářů této hry a většinou se vyskytla ve velice primitivní podobě jen tak pro formu. Ve třetím díle je tomu však přeci jen jinak, nebojím se říci lépe. Jednoduchost zůstala zachována, ale přesto se do soustavného snažení o lepší příčku na žebříčku dostala jistá hloubka, která sice nemůže konkurovat Top Spinu 2 (tam zase bylo vše až příliš zdlouhavé), ale stačí k tomu, aby vás udržela na slušnou dobu.

Na počátku se nevyhnete vytvoření vlastního tenisty – nástup s licencovanými borci není možný, což je jedině logické. Hra nabízí relativně propracovaný editor postavy, kde ovlivníte nejen jeho výšku, tloušťku, vzezření obličeje, vlasy, ale také vyberete patřičný outfit, aby to vašemu borci slušelo – nakonec budete se na něj dívat dost dlouho. Samozřejmě pouze v případě, že se několikaletou kariéru rozhodnete vzít vážně. Hlavní cíl se totiž vůbec nedrží při zdi, na druhou stranu, kdo by nechtěl s vlastním tenistou dosáhnout z třístého místa žebříčku až na samotný vrchol?

Hned po doladění posledních detailů tenisty je vám na monitoru předestřen glóbus s mnoha schématickými značkami, mezi nimiž lze kurzorovými šipkami jednoduše vybírat. A nejde pouze o turnaje, jak by se mohlo zdát, ba právě naopak – někdy se žádný turnaj dokonce nekoná a vy se tak dopředu budete muset posunout tréninkem. Ten probíhá v tenisové akademii, kde se po vás chce zahrát například tři voleje či pět top spinů v řadě, což je zapotřebí zopakovat třikrát, abyste si tuto položku mohli odškrtnout a zlepšit si některou z tenisových statistik. Nelze ovšem vybírat samostatně, počítač vám tu kterou oblast zlepší sám podle toho, jaký trénink jste absolvovali. Škola je sice fajn a rychle vás dostane do velkého tenisu, nicméně mnohem zajímavější nám přišly minihry. I ty fungují jako trénink, ovšem hodně nekonvenční. Tak třeba se na vás valí ovoce, které musíte sbírat a zároveň se nenechat přejet velkými kusy. Jindy se zase míčkem trefujete do terče, který je ovšem namalován na zemi a má pochopitelně rozličné hodnoty. Vždy je zapotřebí splnit určitý bodový limit, což v počátečních fázích kariéry není nic složitého, ale časem začne hodně přituhovat. Jeden se až diví, jak plnohodnotným doplňkem mohou být víceméně nerealistické minihry k řadovým turnajům.

Á propos turnaje. Trénink je hezká věc, ale jen tím se na žebříčku směrem vzhůru ještě nikdo neposunul. Proto se čas od času naštěstí dost krátkým turnajům (ne že by byly špatné, ale je lepší, když rychle odsýpají) nevyhnete. Ovšem lze se zúčastnit pouze těch, na jaké máte dostatečné postavení – to je indikováno číslem, které najdete na glóbu u obrázku stadiónu. Jste-li například na stopadesátém místě, na turnaje označené stovkou, což je limit, zapomeňte. Nemusíte ale truchlit – opět lehce nerealisticky se i na těch nejokrajovějších mítincích vyskytují prvotřídní tenisté. Není tak problém hned na druhém turnaji vyklepnout samotného Federera. To pochopitelně souvisí s omezenou databází tenistů. Hra staví stále ty stejné protivníky, vlastní si nevymýšlí. Hraje se na trávě, antuce i tvrdých površích, nicméně rozdíly odrazu a rychlosti míčku nejsou tak patrné jako v Top Spinu 2.

Jaký je zážitek ze samotné hry? V případě, že se smíříte s významnými zjednodušeními, kdy k ovládání bohatě stačí šipky a tři další tlačítka pro obyčejný úder, top spin a lob, budete nadmíru spokojeni. Čím dříve se k míčku dostanete a čím lepší máte na kurtu pozici, tím tvrdší a pro soupeře nepříjemnější úder vyšlete. Hra je velice svižná a přes všechna osekání připomíná skutečný tenis. Výměny jsou většinou dlouhé, efektní, nechybí rybičky či zázračně vytáhnuté míče, auty jsou naprostou výjimkou – zkrátka ráj arkádového tenisty. Přistoupíte-li na tato pravidla, nedáte na Virtua Tennis 3 dlouhou dobu dopustit. My však musíme přiznat, že po čase je hra přeci jen stereotypní, a kdo už si zvykl na všelijaké finesy mnohem náročnějšího Top Spinu 2, může se cítit poněkud nevyužit. Tak už to ale bývá. Přihlédneme-li k perfektnímu grafickému zpracování, kdy hra místy připomíná televizní přenos, nelze Virtua Tennis 3 nedoporučit. Po čase je možná trochu plytký, ale zábavu poskytuje značnou, hlavně ve chvíli, kdy se u jednoho počítače sejdou dva lidé. Po síti si bohužel nezahrajete. 80% jako vyšitých.