Utopia City

Nejste spokojeni se současným světem? Rádi byste nějaký jiný, lepší? Nějaký, kde by fungovalo vše podobně jako v tom současném, setkali bychom se s podobnými místy jako je kasino, hotel a další podniky, ovšem by nad vším držel svou ochrannou ruku nějaký ten mocný systém a přetvářel ho k dokonalosti a celkovému blahobytu? Mnoha lidem to může znít jako neuskutečnitelná pohádka, možná že to až taková utopie není, o čemž by mohli vyprávět právě autoři akčního Utopia City.

Píše se rok 2019 a oproti tomu současnému světu se mnoho změnilo. Ve městečku jménem Postville totiž vznikl svět jménem Utopia, jež se vyvíjí nezávisle na tom reálném. Do tohoto pokusu se zapojilo mnoho lidí, jejichž mysl fungovala dále pouze v Utopii, a že o tento nový svět nebyl zájem malý je myslím jasné. Vždyť byl všem případným zájemcům slíben ráj na zemi. Není se tedy co divit, že se zanedlouho v Utopii pohybovalo více lidí než v reálném světě. Proto byli vysláni agenti, kteří mají za úkol získat všechny tyto hříšníky zpátky. Agenti však zmizí a na vašich bedrech pak leží celá tíha tohoto poslání…

Před několika měsíci se pak celá hra prezentovala v hratelné ukázce, obsahující jednu z dvanácti úrovní, tedy vcelku velký kus celé hry. Pokud byste si tedy chtěli udělat o hře ucelený obrázek, mohu doporučit její stažení, nebo alespoň přečtení našich prvních dojmů.

Průvodcem po celém virtuálním světě Utopie se vám stane půvabná blondýnka. Ta se poprvé ukáže v úvodním tutoriálu a následně zakotví v teleportovacím centru, kde vám vždy před novým levelem objasní, oč v něm vlastně půjde. Teleportovací centrum je vlastně takovou křižovatkou, z níž máte přístup do všech lokací. Ty totiž nebudete procházet postupně, jako jsme zvyklí v příběhově řízených kampaních. Ba právě naopak, hned na začátku se ocitnete na tomto místě, kde si svobodně vyberete, kam se chcete vydat – dokončit však stejně nakonec musíte úplně všechny levely.

Procházení jednotlivých lokací pak v žádném případě neděláte pouze z důvodu poznávání nových míst. V každém z těchto je totiž umístěn velice cenný artefakt. Ten nebude jen tak snadno přístupný. Zpravidla se totiž nachází za složitou sítí uzamčených dveří, střežených desítkami hlídačů. Vaším úkolem bude všechny tyto překážky prozkoumat, což je možno dělat dvojím způsobem. První možností je Stealth způsob aneb „udělej si co možná nejméně nepřátel“. Vhodný pak bude především pro ty, kdo se raději vydávají cestou méně akční a to znamená tiché zajišťování klíčů, přístupových kódů a podobně. Při každé podobné akci vás za žádnou cenu nesmí ani okem spatřit hlídač. V případě, že se tak skutečně stane, rozsvítí se v hodní straně obrazovky červené světélko a vám nezbude nic jiného než zbaběle utéct. To však neplatí pro případ, že v sobě nosíte řádně nebojácného ducha a zbraně jsou vašimi nejlepšími kamarády. V takovém případě není nic lepšího než vytáhnout zbraň a všechny sbíhající se jedince do jednoho postřílet. Mnohdy si však tímto způsobem naděláte podstatně více problémů – mě osobně ale v mnoha případech vyhovoval daleko více. Společně s touto formou hry je pak nutné jedním dechem zmínit zbraňový arzenál. Těšit se můžeme na pouhých pět kousků, mezi nimiž nechybí granátomet, pulzní kanón, jednoduchá základní pistole či sniperka – kterou využijete asi nejméně, ostatně už jste někdy viděli někoho střílet v uzavřených místnostech sniperkou?

Každý z levelů pak probíhá prakticky stejně. Po krátkém slovním brífinku se dostáváte teleportem (což je asi nejvyužívanější dopravní prostředek ve světě Utopie, pokud nepočítám klasické výtahy) do dané lokace. Zde obdržíte první informace o umístění artefaktu, načež se vydáváte jej vyhledat. Prohlédnete všechny místnosti, poklikáte na každý počítač (a že jich v takovém kancelářovém komplexu bude požehnaně) a pokusíte se z nich vydolovat přístupové kódy k uzamčeným dveřím. Občas ještě následuje nějaký ten doplňkový úkol v podobě přetížení celého elektrického systému, což způsobí kýžený chaos. Poté již jen stačí dosprintovat k artefaktu, zmocnit se ho a pomocí speciálního zařízení se přenést do teleportovacího centra. Ve chvíli, kdy se ve vašich rukou ocitnou artefakty všechny, můžete se vydat do samotného Mastermind, což samozřejmě nebude žádná přátelská návštěva.

Ne nadarmo jsem v úvodu doporučovala všem, kdož by se rádi o Utopia City něco více dozvěděli, aby vyzkoušeli demoverzi. Ta i přesto, že obsahuje pouze jednu kompletní misi, utvoříte si prakticky obrázek o celé hře. Je to rozhodně obrovská škoda, ale hratelnost ani jednotlivé principy se v průběhu hraní budou měnit pouze minimálně a zatímco první získávání přístupového kódu pro vás bude zajímavou zkušeností, po páté si jen tiše povzdechnete nad neustávajícím stereotypem. Záměr autorů byl v každém případě správný – místo aby z jednoduchých akčně-adventurních levelů stvořili chutně hratelnou směs, stvořili hru, nad níž by hráčská obec jásala tak maximálně v případě, že by ji na pulty obchodů jakožto novinku dopravili už před několika lety – čemuž ostatně odpovídá také celkové zpracování.

Že není grafika Utopia City žádná sláva, je patrné dostatečně také z okolních obrázků. Zpočátku ji dost možná budete považovat za takový zlatý průměr, to však pouze do chvíle, kdy zjistíte, že jsou si mnohdy lokace podobné jako vejce vejci (navíc působí strašně jednoduchým dojmem, bez špetky invence) a to jsem se prozatím ani nezmínila o modelech postav, jež jsou mnohdy až k smíchu. Realisticky vypadající agenti, hlídači, zaměstnanci? Leda ve snu, navíc se tyto beztvaré postavy neumí ani pořádně vyjadřovat. Do vínku dostali celkově pouze dva hlasy, jimiž je nadabováno několik málo jednoduchých vět ve stylu „ne, prosím, ne“ nebo „co si přejete“. Odsoudit pak je nutno také nulovou interakci s prostředím, kdy víceméně jakýkoliv pokus o zničení okolních předmětů končí nezdarem – a to do něj můžete kopat jak intenzivně chcete – snad s výjimkou několika málo židliček, s nimiž podobný zásah alespoň o fous pohne.

Další neodpustitelnou nepříjemností je linearita. Ta postupně z modernějších singleplayerovek mizí, ačkoliv mnohým bezpochyby nevadí. To by ale nesměla být tak očividná jako právě v Utopia City. Jako snad až úsměvný příklad může posloužit situace, kdy náš hrdina vchází do banky. Ve chvíli, kdy otevře dveře, uvidí několik metrů před sebou půvabnou slečnu pochodující stejným směrem jako on. Pokud ode dveří o fous poodstoupí, a z dámy nespustí oči, jasně vidí, že ona za tu dobu stihla dojít až na druhou stranu místnosti. Mezitím se dveře zavřou a ve chvíli, kdy je opět otevřete stojí slečna zase těsně před vámi – stoprocentní nalinkovanost, nijak jinak snad ani postup hrou jako Utopia City nazvat nelze.

Celkově se z počátečních příjemných pocitů z Utopia City vyklubala stereotypní akční hra se strategickými prvky, která se jednak nepříliš dobře hraje a navíc oplývá snad až přílišnou obtížností, díky čemuž budete nuceni opakovat levely neustále dokola. To je ale možná na druhou stranu dobře, jinak by totiž byla herní doba ještě kratší a Utopia City by snad z bídy pomohla jen nálepka freeware. Za lehce podprůměrné zpracování, občas zajímavé nápady a ze začátku slušnou hratelnost si však 40% vyslouží – víc ale rozhodně ne.