Two Worlds II

Když před dvěma lety přišel na pulty obchodů ambiciózní počin jménem Two Worlds, vyvolal řadu rozporuplných reakcí. Šlo o rozsáhlé a propracované RPG, avšak bylo znát, že tvůrci do něj necitlivě nacpali vše, co je napadlo. Výsledný produkt byl přebujelý, nepříliš nekonzistentní a k optimální funkčnosti měl docela daleko. Polští vývojáři, kteří sami připustili, že jednička nedopadla úplně ideálně, nyní skládají reparát, a skládají ho úspěšně. Nicméně ani tentokrát se nevyvarovali chyb; tou největší je zřejmě název, který prostě nemá obdoby. Two Worlds II. Dva světy dva. No představte si to.

S tím ať se ale vypořádají profíci z PR, důležité je, že Reality Pump svou hru napumpovalo atmosférou; vzniklo nebezpečně chytlavé RPG, které ve všech ohledech překonává první díl a směle se může měřit s velikány roku 2010 (New Vegas, Divinity II, Mass Effect II). Děj se posouvá o pět let za události z jedničky, dlouhé dobrodružství započne v útrobách temného hradu, kde zlotřilý lord jménem Gandohar mučí sourozeneckou dvojici, bratra a sestru. V nouzi nejvyšší přikvapí na pomoc orkové, kteří se – díky intervenci věštkyně Cassary – rozhodli uspořádat nikoli nezištnou záchrannou výpravu. Nikoli nezištnou proto, že Cassařini orkové potřebují někoho, kdo zatne Gandoharovi tipec. Nu, a kdo jiný se pro tento úkol hodí lépe než vy, chlápek, co se mu už kdysi postavil? A tak za pomoci statných válečníků a sličné zlodějky, jež vyvolává myšlenky na mezidruhový sex, získáte svobodu a s ní i prostor k zosnování pomsty, zatímco sestra, v jejímž těle mimochodem dlí duše démona, zůstane v zajetí.

Kvůli její záchraně (a pomstě) procestujete křížem krážem Antaloor, rozsáhlý ostrovní svět s rozmanitou architekturou. Navštívíte orientální města, vyprahlé stepi, temné kobky i blátivé močály; vykročíte po stopách Gandoharovy minulosti, abyste zamezili neblahým událostem budoucím. Popravdě řečeno, ústřední zápletka vás nedostane zrovna do kolen, obsahuje totiž spoustu vaty a do očí bijících klišé. Provedením si příběh nicméně nezadá s konkurencí, což ale neomlouvá zbytečnou rozvleklost. (V rámci hlavní dějové linie musíte splnit spoustu úkolů, které s ní souvisí jen velice, velice nepřímo. Což je typický rys snad každého RPG, takže tuto poznámku berte jako povzdech nad zprofanovaností žánru, nikoli jako kritiku hry.)

Zatímco první kapitola je obrovsky rozsáhlá a obsahuje zhruba čtyři milióny vedlejších questů, následující části se soustředí spíše na hlavní příběh, nepovinného obsahu i prozkoumatelné herní plochy ubývá. Tvůrci se dokonce uchylují k laciným trikům, jak tuto nepěknou skutečnost zamaskovat. Takže zatímco pouštní/stepní prostředí (1. kapitola) je protkáno teleporty a každého významnějšího místa můžete dosáhnout několika kliknutími, bažiny (3. kapitola) obsahují teleport jediný. Pokud se tedy vracíte do již navštívených míst – a vracet se budete – musíte vždy po svých. Ve stepích máte navíc k dispozici koně, s nímž se pojí série úkolů (dokonce zde existuje koňácká frakce, jejíž respekt si lze získat závoděním).

V čem Two Worlds II v rámci žánru naopak exceluje, je téměř všechno ostatní. Píšu “téměř”, protože nedostatky tu, pochopitelně, přece jenom jsou. Umělá inteligence stojí za prd, nepřátelé občas nezvládají ani tu jedinou věc, kvůli které byli stvořeni: jít vám po krku. Zasekávají se ve dveřích či za překážkami. Nenadchnul mě ani nepřehledný inventář, jenž připomíná paskvily z prvních Gothiců; pracuje se s ním všelijak, jen ne pohodlně. Také se mi nezamlouval způsob, jakým tvůrci provázali deník s mapou světa. Když rozkliknete informační bod na mapě, otevře se vám deník s příslušným úkolem, což je fajn. Jenže mnohem důležitější přechod – tj. z deníku na mapu – chybí, takže se musíte pracně pídit, kam vlastně vyrazit za dobrodružstvím.

Oproti předchozímu dílu jsme se dočkali kvalitního dabingu a překvapivě líbivých dialogů, na hře je znát profesionální přístup. Byť zápletka ničím nepřekvapí, konečně se vyplatí poslouchat, co mají postavy na srdci. Hlavní hrdina vtipně glosuje okolní dění, v rozhovorech nešetří sarkasmem. Vedlejší úkoly jsou výrazně nadprůměrné, oplývají vícerými možnostmi řešení a nechybí jim nepředvídatelnost. Tvůrci se nebáli hru “zaneřádit” popkulturními odkazy, takže se nesmíte divit, když se během pátrání po svatém grálu (vedlejšák) před vámi zjeví Černý rytíř a zahláškuje: “None Shall Pass”. Fajnšmekři ocení i quest s mrtvými výběrčími daní (“I see dead people”), co si říkají Groucho, Harpo a Chico. Lidé z Reality Pump se tentokrát opravdu vytáhli.

Ovšem nejen dialogy a vedlejšáky živ je RPGčkář, nezanedbatelnou složku potravy milovníka “her na hrdiny” tvoří také systém vývoje postavy a souboje s monstry. Svoji postavu můžete vycvičit v několika různých oblastech. Jak patrno ze screenshotů, já jsem zvolil dráhu bojovníka. V úvahu nicméně připadá i tichošlápek, mág, kovář/řemeslník či lučištník. Hra neobsahuje předdefinovaná povolání, na výběr máte řadu skillů spadajících do výše uvedených kategorií. Kromě specifických dovedností se bodíky dají též investovat do základních atributů (síla, zdraví, přesnost, síla vůle) či odolností vůči poškození, ať už fyzickému či elementálnímu.

Každé z “povolání” má několik aspektů, které jej činí zajímavým. Mágové mohou editovat svá kouzla: tzn. upravovat jejich vlastnosti a sílu. Když z ohnivé střely vyhodíte atribut ohně a přihodíte led, dostanete ledovou střelu. Lze nastavit, zda střela zasáhne jediný cíl či zda bude mít AOE (area of effect) působnost, lze přidávat modifikátory síly, kadence a namixovat si tak přesně to, co přesně vyhovuje vašim potřebám. Alchymisté kombinují ingredience ve svých kotlících; recepty na lektvary se dají nalézt v knihách, můžete ovšem zkusit i experimentovat. Recepty se dají ukládat, takže nemusíte držet v hlavě, co se z čeho skládá. Řemeslníci vylepšují výbavu, potřebné suroviny pro svou práci získávají rozbíjením nepotřebných předmětů, což zároveň představuje elegantní způsob, jak uvolnit místo v poněkud stísněném inventáři.

Pokud jde o souboje, nu, levé myšítko slouží k útoku, pravé k obraně. Kupodivu to docela stačí, kombinace prostého útočení, krytí, výpadů z krytí a rozbíjení nepřátelských bloků nevypadá špatně. Souboje ozvláštňují ještě speciální útoky, lišící se podle právě používané zbraně. Natrénujete-li příslušnou dovednost, např. halapartnu můžete roztočit v mocném oblouku a působit tak zranění většímu počtu nepřátel najednou. Líbilo se mi, že hra vás nutí zbraně průběžně prohazovat, nestačí vzít tu s nejvyšším útočným číslem a nechávat ji v rukou, dokud nenajdete lepší. Každý (každý!) z nepřátel totiž dostal sadu odolností a imunit, takže třeba průměrného kostlivce budete sečnou zbraní pižlat hodinu, zatímco palcátem jej sprovodíte ze světa raz dva. (Hra vždy zobrazuje, vůči čemu je daný enemák odolný, nikdy nemusíte tápat).

Dovednostních bodů získáte v průběhu hraní hodně, dostáváte je nejen za postup na novou úroveň, ale i při provádění všednodenních akcí, jakými jsou lov monster, páčení zámků či vraždy ze zálohy. S mírným přebytkem bodů se pojí i obtížnost, která trpí “gothicovským syndromem”. Což znamená, že zpočátku se hra zdá být docela těžká, ale jakmile pochopíte všechny zákonitosti a naberete pár úrovní, stane se z ní procházka růžovým sadem. Na oficiálních fórech se dokonce objevil cheat, jak vyšroubovat maximální obtížnost ještě o něco výš: pokud jsou žánrovky vaším denním chlebem, stojí za zvážení.

I přes výtku směrem k obtížnosti však platí, že RPG systém je dobře navržen a každý si najde svoji cestu. I když se rozhodnete pro určitou specializaci, vždy uplatníte i skilly z jiných kategorií. Vřele doporučuji namaxovat páčení zámků, protože ve hře naleznete neskutečnou spoustu uzamčených truhel, do kterých byste se jinak dostávali jen s obtížemi. (Při odemykání si vyzkoušíte zajímavou minihru, jejíž obtížnost s každou úrovní zmíněné dovednosti klesá.).

Nepominutelnou složku hry tvoří multiplayer, který u RPG tohoto typu (velké, otevřené, komplexní) nebývá příliš obvyklý. Síťová hra představuje zajímavé zpestření oproti sólové jízdě, ale rozhodně nečekejte zázraky. Největší prostor si pro sebe zkrátka uzurpuje singleplayer, i když přiznávám, že třeba v arenovém deathmatchi jsem si užil svoje… Audiovizuální zpracování si drží vysokou úroveň, engine Grace dokáže moc pěkné kousky při zachování velice nízkých nároků na hardware. Hra vypadá úchvatně, je to nádherně vyhlížející RPG, do kterého se lze plně ponořit a zapomenout na šedivou a nudnou realitu všedního dne. Po zkušenostech s prvním dílem jsem byl vůči Two Worlds II skepický, Reality Pump naštěstí ukazuje, že skepse byla zbytečná. Koho zklamala Arcania – a že nás bylo sakra hodně, dostává od polských tvůrců více než schůdnou alternativu. Hořím zvědavostí, co přinese další pokračování, bude-li jaké. 82 %