Tron: Evolution

Tron je svým způsobem unikát. V dlouhých dějinách kinematografie neexistuje jiný film, který by se dočkal pokračování téměř tři desítky let po svém vzniku. Ačkoli snímek z roku 1982 již nemá dnešnímu divákovi co nabídnout, mnozí si jej hýčkají v paměti jako nedotknutelný klenot. Efektní komerční propadák získal dvě oskarové nominace – ani jednu neproměnil – a časem i status kultovního díla. Third person akce Tron: Evolution, která vyšla těsně před vstupem sequelu jménem Legacy do kin, sice nedosahuje kvalit známé FPS od Monolithu (Tron 2.0), nelze ji však zařadit ani do kategorie laciných přívěsků k vysokorozpočtovým spektáklům.

 

Kdybyste chtěli nejnovější počin Propaganda Games stručně charakterizovat, vystačili byste si s pouhými třemi slovy. Prince of Persia. Právě téhle legendární hopsačce se Evolution blíží asi nejvíce: když “přelakujete” futuristické neony texturou orientálního paláce, klidně si můžete hru splést s dalším dobrodružstvím perského prince. Běhání po zdech, smrtonosné pasti, souboje, krkolomná akrobacie: všechny erbovní prvky PoP naleznete i zde, tedy kromě hrátek s časem. A nedočkáte se ničeho navíc.

Zatímco mechnerovská sága vždy nabízela koherentní zážitek, sázela na přesně dávkovaný akčně-akrobatický mix, Evolution se utápí v nejistotě, čím chce vlastně být. Hopsačkou? Proč se tedy ovládá tak těžkopádně? Bojovkou? Proč jsou potom protivníci tak nevýrazní a blbí? Nejde o úplně špatnou 3rd person akční adventuru, to vůbec ne (oproti předchozímu dílku studia, Turokovi, se jedná o skvostný kousek), jenže prakticky v každém důležitém ohledu jí něco chybí.

Předně: design úrovní není příliš nápaditý. Když si odmyslíte první okamžiky v tronovském světě, které jsou úžasné díky opravdu netradiční vizuální stránce, dostanete nudu a pocit ošizení z toho, že tvůrci hru sestavili jako nějakou skládačku. Neustále se opakují tytéž motivy, pasáže a postupy; levely postrádají šmrnc a tvůrci se až trestuhodně drží při zemi. Na to, že hopsáte a bojujete v kouzelných útrobách počítače, v binárním světě neomezených možností, je všechno až příliš střízlivé a jednotvárné. To se sice ke konci hry změní, jenže abyste konce dosáhli, musíte se prosekat tunou generických levelů.

Je nicméně pravda, že vývojáři se snaží vnést do rutinního skákání a bojů v nevýrazném prostředí trochu zpestření. A tak několikrát zasednete za řídítka lightcyklu či do kabiny do stylového tanku (který se, dokud si neuvědomíte, že hra rozlišuje “předek” a “zadek” podle momentální pozice hlavně, docela špatně ovládá). Snaha se pochopitelně cení, jen zamrzí násilnost, s jakou autoři zakomponovali tyhle ozvláštňující prvky do příběhu.

Apropos, příběh. Jak asi víte, zápletka připravuje půdu pro Legacy, překlenuje mnohaletou propast mezi původním Tronem a pokračováním. Scénář hry sleduje osudy monitorovacího programu, jenž má zajišťovat pořádek na Mřížce, což je virtuální svět, který před lety vyvořil jistý Flynn (Jeff Bridges). Příběh je solidní, dočkáte se dvou překvapivých momentů a jedné genocidy. Takže spokojenost. Tvůrci si nicméně mohli dát více záležet na expozici, tedy na uvedení do děje. Jaksi automaticky (zřejmě proto, že jim chybí náležitý odstup) totiž počítají s tím, že hráč alespoň tuší, co se během těch 30 let na Mřížce dělo a co vlastně Mřížka je. Tento předpoklad je vzhledem ke stáří předlohy absurdní, koneckonců ani Legacy necílí pouze na ty, kdo viděli první film. (Kolik diváků Legacy vidělo první díl? A kolik z těch, kdo viděli první díl, jej viděli, řekněme, v posledních třech letech? Ha?)

Kdybych měl vyzdvihnout, co se mi na hře nejvíc zamlouvalo, byl by to hlavní hrdina, Systémový Monitor. Ten je hbitý jako Princ a sdílný jako Gordon Freeman, a obojí mu moc sedí. Abych řekl pravdu, nemám příliš v lásce, když hrdina neumí kdáknout ani slovo: obvykle to ubližuje zápletce. Jenže Tron patří k výjimkám: mlčenlivý protagonista skvěle zapadne do binárního světa a – kdyby hra neselhávala v tolika jiných směrech – můžete promítnout sebe sama za hledí jeho lesklé přílby, kterou nikdy nesundává. Když tvůrci upřeli hrdinovi tvář (schovanou v přílbě) a řeč, odstranili všechny překážky bránící se s ním ztotožnit. Jinými slovy, Nico Bellic bude vždycky Nico Bellic a vy můžete maximálně řídit jeho kroky, kdežto Systémovým Monitorem se můžete stát. Alespoň dokud nezmáčknete ESC.

Systémový Monitor (zní to bezvadně, co?) se umí pěkně ohánět v boji. Používá světelný disk známý z filmů, a to hned ve čtyřech verzích. Standardní disk je, ehm, standardní, těžký způsobuje větší poškození, ale má nižší kadenci, stázový disk křiví časoprostor a konečně disk rozkladu, který přes svůj cool název dělá jen to, že regeneruje zdraví. Tvůrci připravili celkem širokou škálu komb, která se rychle naučíte a rychle vám vejdou do krve, takže teoreticky by nic nemělo stát v cestě zábavným a napínavým soubojům. Bohužel, v cestě jim stojí nepřátelé, kteří jsou tupí a po designové stránce zoufale neinvenční. Mám dojem, že tvůrci si vystačili s jediným modelem, který oblékali do jinak barevných textur a – to když se chtěli jó vytáhnout – občas mu vrazili do ruky štít či zbraň pro boj z blízka. Myslím, že jsem snad nenarazil na hru, která by měla větší potíže s enemáckou variabilitou. Počkat, vlastně ano: Twin Sector.

Za likvidaci protivníků – virových programů – získáváte zkušenostní body a nové verze sebe sama (zkrátka levelujete), přičemž přechod na vyšší verze je odměněn “rozšířením paměti”, kterou můžete zaplňovat novými schopnostmi a komby. Upgrady se přenášejí i do multiplayeru a představují slušnou alespoň nějakou motivaci k trmácení se sterilním tronovským světem.

Pokud jde o ovládání, s tím jsem měl vážné problémy. Zatímco souboje zvládnete levou zadní (bojová choreografie mimochodem vypadá dost dobře), akrobacie představuje potíž. Hra složitě řeší jednoduché akce, což zejména v pozdějších úrovních často ústí ve fatalní nehody, při kterých se váš avatar rozprskne v deštík dat. Mně se kupříkladu pletlo vybíhání proti stěně a odskoky od ní. Obě akce probíhají za použití stejných tlačítek a je děsně snadné přejít nechtěně z běhu proti stěně do odskoku od stěny, promptně následovaném pádem do křemíkového pekla.

Hudební doprovod využívá samply od Daft Punk, s nimiž si pohrál Kevin Manthei (Jagged Alliance 2) a patří k tomu nejlepšímu, co hra nabízí. Grafickou stránku můžete posoudit sami z přiložených obrázků a gameplay videa; jen bych doplnil, že jakkoli neonový Tron: Evolution vypadá k světu, vyskytují se zde i pasáže, kdy působí opravdu chudičce. Určitě bych ocenil, kdyby tvůrci přidali víc detailů a popustili uzdu fantazii (ale to už jsem psal v souvislosti s designem, není-liž pravda?). Závěrečný verdikt? No, není to láska, není to zlo, jenom se nám to (tak úplně) nepovedlo. 53 %