Pokud si někdy plánujete založit vlastní herní společnost, pravděpodobně byste si vůbec nestěžovali, kdybyste vaši kariéru odstartovali alespoň z poloviny tak úspěšně jako Supergiant Games. Tato malá společnost, původně složena pouze z dvanácti lidí, v roce 2011 světu představila svůj herní debut a hned s ním slavila velké úspěchy. Titul Bastion byl považován za jednu z nejlepších her roku. Chvály od kritiků se dočkal zejména za svůj příběh, grafické zpracování a hudbu. Od té doby se ho na všech platformách prodalo přes dva miliony kusů. Herní svět tedy nezůstal chladným, když v březnu minulého roku Supergiant oznámili, že pracují na dalším akčním RPG nesoucím název Transistor.
Příběh následuje mladou červenovlasou zpěvačku Red v městu Cloudbank. Red se stane obětí tajemného spiknutí, které ji zbaví jejího hlasu a pokusí se ji navždy odstranit. Atentátu unikne jen o chloupek a znenadání se ocitne se na neznámém místě. Najde tam svého nového společníka, mluvící meč Transistor, kterým se bude celou hru ohánět v souboji s Procesem, co postupně rozežírá celé město. Kdo stojí za tajemným spiknutím, kam se všichni poděli, co je vlastně Proces a dá se zastavit? Nejen na tyto otázky se Red vydá hledat odpovědi a bude nejlepší, když je naleznete společně s ní.
Na první pohled vám hra bude pravděpodobně docela připomínat Bastion – a není divu. Hlavní představitelku ovládáte z identického úhlu a tvůrci z Supergiant zůstali věrní svému specifickému ručně kreslenému grafickému stylu. Zkrátka se rozhodli nedělat zbytečné změny v tom, co se již osvědčilo – a my za to můžeme být jen rádi. Vytvořili jinak opět zcela nový, originální a nápaditý svět, do kterého se hráč nechá velice snadno vtáhnout ve snaze ho o něco více pochopit. V městu Cloudbank meče mluví a umělci barví nebe. Na začátku jste do něho hozeni jako neplavec do studené vody a až postupně se dozvídáte, jak vlastně funguje. Tvůrci jsou navíc mistři v mimoslovním vyprávění – samo prostředí nebo krátké video sekvence někdy řeknou více než tisíc slov.
Až se dostatečně nabažíte krásného prostředí, nezbude vám, než vzít meč do ruky a začít se s ním ohánět. Základním kamenem boje je možnost zmrazení času a pečlivého naplánování dalšího postupu. Red můžete nařídit několik za sebou jdoucích útoků a ona je pak s nadpřirozenou rychlostí provede. Na oplátku se po něm musí několik vteřin regenerovat. Hrátky s časem lze i ignorovat. To pak můžete používat většinu útoků téměř nepřetržitě, ale zase je mnohem těžší se s nimi trefit do stále se pohybujících protivníků. Dá se hrát oběma způsoby a záleží na vás, co vám víc vyhovuje. Ke každému souboji se můžete postavit jinak, nicméně za sebe můžu říct, že s plánováním dopředu se mi dařilo mnohem lépe.
Tam ale možnosti přizpůsobení vlastního herního stylu hry nekončí. Aktivní můžete mít najednou maximálně čtyři útoky, je zde ale několik dalších slotů pro jejich vylepšení a pro pasivní bonusy. S postupem hrou naleznete až 17 takzvaných funkcí, které se dají umístit do každého z daných slotů a v každém mají jiné účinky. Abych vám to objasnil – funkce Mask vás na pozici hlavního útoku zneviditelní, jako vylepšení zlepšuje váš útok zezadu a na místě pasivního bonusu vás zahalí po každém zabití na pár vteřin. Záleží jen na vašem uvážení, jak své schopnosti rozložíte. Vytváří se tak neuvěřitelné množství kombinací, které dá každému hráči možnost ničit nepřátele podle svého gusta. Hra vás navíc vybízí k tomu, abyste zkoušeli stále nová seskupení, jelikož vám za střídání útoků odhaluje méně významné části příběhu.
Při hraní se setkáte s deseti druhy nepřátel. To sice není mnoho, s časem se ale společně s vámi zlepšují i vaši protivníci a přibývají jim nové schopnosti, takže střetnutí s nimi nejsou tak monotónní. Větší rozmanitost by hře sice neuškodila, myslím ale, že vzhledem k počtu hodin, které u Transistoru strávíte, než se dostanete na konec, to tvůrci trefili tak akorát. Zažijete si i pár boss fightů, které sice alespoň mě k zemi úplně nepřišpendlily, jde ale o vítané zpestření. Zahrajete si poměrně obstojně s klávesnicí i gamepadem na rozdíl od Bastion, kde jste bez analogových páček mohli mít lehké problémy. Ovládání je naprosto základní a velmi lehce se dostane pod kůži, každý útok má své tlačítko plus jedno na zastavení času. My PC hráči můžeme vlastníkům nejnovější konzole od PlayStationu jen závidět, že jejich ovladač krásně bliká, když se hlavní postava rozmluví, a závistivě si spořit do šuplíku.
Za každou úspěšnou bitku s Procesem získáte několik bodů zkušeností, které vám v určitém počtu dají dohromady level. Za každou úroveň obdržíte novou funkci a další schopnosti navíc. V případě smrti některé funkce zase na určitou dobu ztratíte. Stejně jako tomu bylo u Bastion lze po dokončení příběhu hrát od znova s již nabytými levely a pokračovat v jejich sbírání proti stále těžším a těžším protivníkům. Taktéž na vzor svého předchůdce si můžete svůj zážitek ztížit aktivací takzvaných Limiterů, které mnohé vaše schopnosti omezují výměnou za větší počet zkušeností. Jelikož dohrát Transistor zabere něco kolem šesti hodin, jde o vítanou možnost, která vám umožní užít si o několik hodin zábavy více.
Rád bych podotknul excelentní zpracování po audio stránce, ať už co se týče hudebního doprovodu nebo dabingu. Z hlasových výkonů nejvíce uslyšíte samotný Transistor v podání Logana Cunninghama. Ti znalejší již jistě vědí, že ano, jde o hlas vypravěče Ruckse z Bastion, který již v první hře zářil a zdánlivě ne tolik podstatným faktorem vyzdvihoval celý kousek do úplně jiných výšin. I zde se ujímá role faktického vypravěče a i zde je jeho práce naprosto fenomenální. Soundtrack z dílny Darrena Korba ozvučený Ashley Barrett náladově skvěle doplňuje příběh a několikrát mi dokonce nahnal husí kůži. Většinou je tomu tak, že je u her hudba jen pouhým doprovodem někde v pozadí, zde je však opravdu důležitým faktorem a jednou z největších předností celého počinu. Opravdu, nemám co bych vytknul. Tohle už se blíží naprosté dokonalosti.
Jsou hry, po nichž večer zívnete a odvalíte se do postele, a pak hry, které ve vás něco nechají. Chodí zkrátka po stále se ztenčující hranici mezi video průmyslem a uměním. Přesně takový je Transistor. Přenesl mě do fantastického a originálního prostředí a pomalu bez mého vědomí mi vyprávěl nádherný příběh, zatímco já se zaměstnával způsoby, jak vyřídit dalších pár nepřátel. Vzpomínám na krátkou zimnici, co mi přeběhla po zádech, když jsem poprvé objevil tlačítko, po jehož stisknutí se Red zastaví a začne si broukat melodii v pozadí hrajícího soundtracku. Víc já nežádám. Uděluji 90 %. Kreativita je něco, čeho si na hrách velmi vážím. Zvláště pokud ji pak někdo jako Supergiant Games umí proměnit ve výborný finální projekt. Doufám, že o nich v budoucnu ještě mnoho uslyšíme.
nic moc boužel :(