Total War: WARHAMMER II

Tvůrci mají s Total War: Warhammer ještě velké plány. Až vyjde třetí díl, všechny hry se spojí. Už tak velké kampaňové mapy se předělají v jedinou společnou a budeme před sebou mít jednu z nejrozsáhlejších strategických her všech dob. Jedná se tedy o dlouhodobý projekt, který si autoři náležitě hýčkají. A právě fakt, že v budoucnu bude první a druhý (i třetí) Total War: Warhammer jedinou hrou, je pro naši recenzi důležitý. První díl vytvořil pro novou sérii základ a do značky Total War přinesl řadu revolučních prvků. Díl druhý na tom všem staví a nic podstatného víceméně nemění. To však není žádná výtka. Total War: Warhammer II totiž na kvalitních základech buduje ještě kvalitnější stavbu. Nepřináší sice nic přelomového, ale přináší několik skvělých herních mechanik a záplavu menších, ale o to užitečnějších změn.

 

 

 

Nejviditelnější novinkou je zbrusu nová mapa a jedinečná frakce. Ze Starého světa jsme se tentokrát přesunuli na západ. Narazíme na 4 nové kontinenty, které obývají 4 nové rasy – temní elfové, vznešení elfové, ještěři a skaveni. Najdete tu ale i staré známé z prvního dílu, například lidi, trpaslíky, orky či upíry. Za ty ovšem hrát nelze. Hratelných frakcí je dohromady 8, ale všechny patří k některé ze 4 nových ras. To určitě není kdo ví jak velké číslo a za nízký počet hratelných ras byl kritizován už první Warhammer. Osobně jsem s touto kritikou nikdy příliš nesouhlasil a nesouhlasím s ní ani teď. Ano, hratelné rasy jsou prozatím jen čtyři, ale každá z nich má nejen úplně jiné jednotky, ale i vlastní herní styl a unikátní herní mechaniky.

 

Vezměte si například Skaveny – tento krysí národ se vyznačuje obrovskými počty a šílenou rychlostí rozmnožování. To v praxi znamená, že v bitvě každého protivníka výrazně přečíslí. Na strategické mapě mají zase jedinečnou možnost utratit jídlo (což je jejich unikátní zdroj a ne, nebavíme se tu o sýru, ale spíš o mase poražených nepřátel), za okamžité vylepšení ruin měst až na maximální úroveň. Temní Elfové mohou pro změnu zase jako jediní postavit Černou archu, což je v podstatě plovoucí město, kde můžete cvičit jednotky a stavět budovy. Černá archa navíc podporuje své armády v dosahu. A to jak na bojišti pomocí mocných kouzel, tak na strategické mapě, kde například poskytuje významné finanční bonusy k plenění nepřátelských měst.

 

 

Takových rozdílů je ale ve hře mnoho. Města skavenů se okolním frakcím jeví jako neobydlené ruiny. Temní elfové zajímají tisíce otroků a zvyšují si tak finanční příjem. Vznešení elfové zase sbírají body vlivu, za které mohou mimo jiné najmout unikátní jednotky, ale i poštvat dvě frakce proti sobě. K dispozici mají také špionáž a to na takové úrovni, že vidí veškeré dění na území frakcí, se kterými mají uzavřenou obchodní dohodu. Ještěři často dostávají speciální úkoly, za jejichž splnění mohou do armád zdarma naverbovat zvlášť vydařené jednotky. Mohl bych celou tuto recenzi zaplnit jen výčtem rozdílů mezi hlavními rasami. Ale to není účel tohoto textu a koneckonců vám ani nechci vzít veškeré vzrušení z objevování nových věcí.

 

V prvním Warhammeru dodávala hře potřebné napětí nevyhnutelně se blížící invaze sil Chaosu. V Total War: Warhammer II se o totéž stará Vír. Jde o magický výtvor, který ze světa vysává Chaos a tím oslabuje démonická stvoření. Jenže Velký Vír byl narušen a hrozí jeho úplné zhroucení. Každá z hlavních ras má s Vírem protichůdné plány a právě naplnění těchto plánů se rovná vítězství v hlavní kampani. Vír se dá ovládnout provedením pětice rituálů. Jenže každý rituál trvá několik kol a během této doby jej musíte chránit. Kromě toho, že magická energie rituálu láká síly Chaosu, se budete muset vypořádat i s intervencemi ostatních ras, které chtějí Vír jen pro sebe. Díky bohu, že v Creative Assembley někoho napadlo přidat vychytávku, která umožňuje najmout intervenční armádu. Když tedy chcete překazit něčí rituál, stačí zaplatit dostatek peněz a na jeho území se okamžitě objeví armáda, kterou sice nemůžete ovládat přímo, ale můžete jí nastavit bod zájmu. Bohužel je tento prvek tak trochu nedotažený. Když totiž chcete intervencí překazit rituál Skavenům, máte smůlu. Protože se jejich města jeví jako ruiny, nemůžete intervenční armádě přikázat, aby na ně zaútočila. Vír můžete klidně ignorovat a věnovat se světovládě. Hra vás do jeho ovládnutí nijak agresivně netlačí a pokračovat ve hře můžete i v případě, že některá frakce Vír ovládne. To je sice dobrá zpráva, ale já osobně jsem očekával, že podmanění si Víru bude mít na hru výraznější dopad. V každém případě ale tento prvek hře dodává výtečnou dynamiku.

 

 

Drobných a přesto významných změn se dočkala i řada dalších věcí. Vzpomínáte, jak únavné bylo vždy čekat, než ostatní frakce odehrají svoje tahy? To se sice nezměnilo, ale nově si během čekání alespoň můžete přečíst herní zprávy. Zjistíte tak třeba, jaká města jsou připravena na vylepšení, které dvě frakce spolu uzavřely mír a vůbec všechna ta okna, která na nás v předchozích Total Warech vyskočila zpravidla všechna najednou. Zaujaly mě změny, které samy o sobě nejsou výrazné, ale přesto mají obrovský vliv na hratelnost. V prvním Warhammeru jste třeba měli na výběr z několika vůdců frakcí. Ale ať jste si vybrali kohokoliv, pořád jste vedli tu samou frakci a příspěvek ke znovuhratelnosti byl tedy minimální. A jak je to ve Warhammer II? I tady si můžete zvolit ze dvou vůdců, ale každý z nich řídí svou vlastní frakci. Můžete tedy hrát za vznešené elfy z Ulthuanu nebo za vznešené elfy z Lustrie. Jistě, pořád jde o vznešené elfy se stejnými jednotkami a herními mechanikami, ale v Ulthuanu budete válčit hlavně se vznešenými a temnými elfy, zatímco v Lustrii si budete užívat s trpaslíky, orky a ještěry. Změna, která nic nestojí, ale zvyšuje znovuhratelnost o 50 %. Geniální.

 

 

 

A jak je to s bitvami jakožto největším tahákem celé série Total War? Oproti prvnímu dílu se zde nezměnilo v podstatě nic, což je tak trochu škoda. Umělá inteligence stále nemůže být skutečným soupeřem. Běžně ve hře porazíte mnohem silnějšího protivníka, protože AI je schopná poslat do boje jen pár nejsilnějších jednotek, čekat, až je zmasakrujete a až pak zaútočit se zbytkem vojska. Na druhou stranu se na to všechno minimálně dobře kouká. Když stádo zuřivých stegadonů a karnosaurů rozrazí nepřátelské řady, je to opravdu pastva pro oči. Animace boje bohužel zůstaly nezměněny a na úroveň, kterou známe z Rome II a Shogun II, můžete rovnou zapomenout. Připravte se také na to, že čas od času budete muset osobně vybojovat naprosto triviální bitvu. To je otravné zejména v pozdějších fázích hry. Krátce po vydání prvního Warhammeru se vyrojila řada stížností na to, jak málo bitevních map ve hře je. U Warhammeru II je to už lepší a map je nejen víc, ale jsou i různorodější.

 

I přes těch několik málo výtek je Total War: Warhammer II skvělou strategickou hrou s herní dobou v řádu stovek hodin. Pokud vás bavil první díl, druhý vás zaujme spolehlivě úplně stejně, ne-li víc. V řádu týdnů by navíc měl zdarma vyjít update, který Warhammer I a Warhammer II spojí a vytvoří megakampaň zvanou Mortal Empires (Smrtelné říše), což dá hře úplně nový rozměr. To se ovšem týká pouze majitelů OBOU her. Pokud vlastníte jen jednu z nich, máte smůlu.

Co řící závěrem? Představme si první Total War: Warhammer jako hrubě opracovaný diamant. Mezi strategiemi to byl klenot, ale pořád měl řadu nedotažených prvků a jasných kroků vedle, které hráče akorát frustrovaly. Total War: Warhammer II tenhle diamant dále vybrousil, ale k dokonalosti mu přece jen ještě něco chybí. Proto hře dáváme krásných 85 % a doufáme, že díl třetí budeme moci s čistým svědomím ohodnotit ještě lépe.