Top Spin 2

Co si budeme povídat, tenisové hry nikdy nepatřily ke zlatému fondu počítačových her. Dokonce by se dalo říct, že postupem času vymírají. Na jednu stranu je dobře, že už nevzniká tolik brakových titulů tohoto druhu, na tu druhou lze pochopit fanoušky tenisu, kterým pořádné zpracování jejich oblíbeného sportu schází. Řešením může být nákup konzole, kde je situace přeci jen příznivější, případně čekat a čekat. Ono se většinou něco vyvrbí, jako právě v těchto dnech pokračování jedné z nejoceňovanějších tenisových simulací – Top Spin.

Po prvním styku s menu je nad slunce jasné, že hra rozhodně nebyla primárně koncipována pro PC, nýbrž pro X-BOX 360 a je na hráči, aby se podle toho zařídil. Zkoušel jsem hrát na klávesnici, ovšem jaké bylo mé překvapení, že si k ní bezpodmínečně musím přibrat i myš, která slouží k pohybování s hráčem. Pokud tušíte zradu, nejste vůbec daleko od pravdy – takovým způsobem se hra v podstatě nedá ovládat, zvláště když levou rukou musíte obstarávat nejrůznější údery a do toho byste ještě měli zapojit kurzorové šipky pro umisťování míčku. Jenže třetí k tomu uzpůsobenou končetinu má málokdo z nás. I rozmrzelé výkřiky v internetových fórech hovoří jasně – nemáte-li gamepad, buď si ho kupte, nebo si o kvalitním hraní Top Spin 2 nechte radši jenom zdát. S konverzí na odlišná ovládací rozhraní se zde evidentně nikdo nepáral, a to je velká chyba, stavící velkou část potenciálního publika na vedlejší kolej. Ke všemu nejde o ten typ hry, kvůli níž byste si gamepad pořídili bez mrknutí oka – to by na zábavnosti přeci jen musela trochu přidat.

Přiznávám, že jsem byl hodně zvědav na slibovanou next-gen grafickou prezentaci, která se skutečně koná, nicméně zase nejde o takový zázrak, aby se šly všechny ostatní hry zahrabat. Naopak, z potenciálu X-BOXu 360 šlo vyždímat o dost více. Právě od něj se odvíjí i PC verze, která nabírá celou škálu vzezření – podle toho, jaký stupeň detailu a rozlišení si může váš hardware dovolit. Jednoznačně musíme pochválit realistické pohyby jednotlivých tenistů, kteří po kurtu běhají takřka jako v televizi. Vidíte jak se rozebíhají i brzdí, rozpohybování těla se jednoznačně povedlo, obzvlášť když se akurátně chovají i šatičky sličných tenistek. Naopak okolí hracích ploch je až příliš sterilní a stálo by za to na něm ještě zapracovat. Naštěstí se ale nejedná o takový problém, který by kladl překážky zábavě – v zápalu hry stejně sledujete jen svého borce a soupeře. Stojí za to zmínit, že celá hrst ze světové špičky byla licencována. Není tak problém si zahrát za Federera, Roddicka, Hewitta, případně Sharapovovou, Davenportovou či Mauresmovou. Figurkám byla pochopitelně vštípena i vizuální podobnost s jejich reálnými protějšky. Co je ale ještě důležitější, to je fakt, že skutečné kvality jednotlivých hráčů se vcelku projevují i ve hře. Takže třeba s Federerem se vítězství doberete mnohem jednodušeji než s Grosjeanem.

Už první Top Spin měl ambice přivést tenis na obrazovky v polorealistické podobě, na rozdíl třeba od naprosté, byť skvěle hratelné, arkádě jménem Virtua Tennis. Pokračování v nastoleném trendu pokračuje. Míček se chová naprosto uvěřitelně, na tvrdém povrchu se rychleji odráží, ale má pomalejší odezvu. Na trávnatém Wimbledonu budete oproti tomu muset mírně přehodnotit taktiku a počítat se specifiky nového podkladu. Těch je hned několik, takže si rozhodně užijete. Na Top Spinu 2 je skvělá i hloubka, jakou byste od tenisové hry zřejmě nečekali. Vedle sady víceméně klasických úderů (i s nimi se dá pohodlně hrát) totiž přibyly tzv. riskantní způsoby hry, jež je nutné skvěle načasovat. Abyste se na ně mohli skutečně spolehnout, budete se hrou muset s trávit nejeden dlouhý podzimní podvečer – na konci martýria je však pocit příjemného zadostiučinění, kdy se budete radovat z dlouhých, pestrých a především vskutku efektních výměn. Chce to jen trochu trpělivosti.

Ta je zapotřebí i tehdy, když se rozhodnete vstoupit do vod kariéry, která bohužel ani zdaleka neposkytuje takovou zábavu, jak by se mohlo zdát z marketingových hesel. Jistě si také myslíte, že nemůže být nic lepšího, než si vytvořit vlastního borce a od píky ho dotáhnout až k hvězdným výšinám. Jenže teorie je jedna věc, praxe druhá. Nepříjemnosti pramení už z toho dost možná nejdůležitějšího – tréninku. Hlavní jím se totiž zpočátku musíte dostávat do stále lepší formy, jenže vývojáři vám to zrovna neulehčili. Trénuje se několik oblastí, přičemž vždy dostanete zadán úkol, který musíte pro zlepšení svého alter ega naplnit. Jenže nikdo vám neřekne jak, ani když vám to zrovna moc nejde. Jelikož je zde jasně patrný RPG prvek, který se promítá i do samotného dění na kurtu, budete s nevytrénovaným hráčem doslova trpět. Vězte, že jeho značná nedokonalost se v utkáních výrazně promítne. Kariéra dále dojíždí na strašlivě navržená a nepřehledná menu, v nichž se nemůžete pohybovat myší, nýbrž jen několika málo předem danými klávesami.

V zásadě by byl celý její systém chytlavý, ovšem jen v případě, že by ho někdo patřičně odladil. Jádro je totiž evidentně velice dobře propracované. Ostatně už samotná tvorba vlastní postavičky se možnostmi takřka vyrovná třeba v tomto směru velice obsáhlému Oblivionu. Ať už jde o samotné vzezření hráče či startovní dispozice, které dost ovlivní váš další postup. I motivace by byla vyřešena dobře – vždyť koho by nebavilo se propracovávat z 200. místa žebříčku až na špičku. Svůj úspěch pak můžete spojit i se značkou nějakého toho renomovaného výrobce oblečení – s kontrakty čeká Addidas, Lacoste či Nike. V aktuální podobě jsou však neadekvátně dlouhé hodiny strávené frustrací příliš velkou daní, kterou navíc lze jednoduše obejít. Lepší je na kariéru se vykašlat a rozjíždět jeden turnaj s již vypracovanými hráči za druhým, ostatně i samotná kariéra sestává z jednotlivých turnajů, akorát se zmíněnou omáčkou, bez níž se ovšem většina z vás obejde. Lze hrát jak dvojhru, tak čtyřhru a teprve zde objevíte celou krásu hry.

Top Spin 2 je tak titulem poměrně rozporuplným. Na jedné straně stojí jeden z nejlepších tenisových zážitků, jaký si dnes můžete dopřát, na té druhé pak praktická nemožnost hrát na klávesnici a zpackaná kariéra. Vlastníte-li gamepad, pak plusy určitě převažují a vzhledem k tomu, že spolu s multiplayerem (nabízí toho celkem dost a především na skomírající party se hodí jako ušitý) se dostavuje i dvojnásobná porce zábavy, měli byste být spokojeni. My však do hodnocení musíme zahrnout všechny aspekty, takže to dneska bude za 71%.