Ač je to k nevíře, je tomu již více jak dvacet, co spatřil světlo světa dnes již kultovní titul Tony Hawk’s Pro Skater a díky svému úspěchu se hned o rok později dočkal druhého dílu. Arkádové ježdění po uzavřených arénách, zpestřená plněním úkolů, doprovázela skvěle vybraná hudba. Mezi kapely, které se na soundtracku objevily, jsou taková zvučná jména, jako je Powerman 5000, Suicidal Tendencies, Rage Against the Machine, Papa Roach nebo Goldfinger se svým hitem Superman.
Fanoušci s láskou i po dvou dekádách vzpomínají na řetězení triků manuálem, až šlo skóre do závratných výšek, přeskakování bezdomovců nebo roztočení vrtule helikoptéry jedním dobře mířeným slidem. Zároveň mnoho z nás zapomnělo na nepříjemné zážitky, kdy se postava zasekávala při otáčení o okolní zdi, nebo odmítala vyjet kopec. To byly jen malé chybičky na jinak na tu dobu skvělém zážitku.
Je až s podivem, jak v dnešní době remaků a remasterů dlouho trvalo, než někoho napadlo obléct nový kabátek jedné z nejikoničtějších značek firmy Activision. Jenže je lepší naleštit grafiku původní hry, nebo rovnou přidat hromadu vylepšení z rizikem, že nostalgikům to zkazí zážitek, zatímco mladí hráči po hře ani nevzdechnou? Nový Tony Hawk jde naštěstí zlatým středem a se vztyčenou hlavou ukazuje, jak dokáže pohltit vyšperkovaný, ale zároveň ničím zbytečným neomaštěný herní žánr z přelomu tisíciletí.
Hned zpočátku musíme říct, jak jsme rádi, že se autoři rozhodli spojit první dva díly do jednoho remasterovaného celku. Nic proti prvnímu dílu, ale na dnešní dobu by jeho remasterovaná edice měla příliš málo obsahu a společně s druhým dílem se skvěle doplňuje. Mnohokrát se nám během hraní stalo, že jsme po několikanásobném neúspěšném pokusu o pokoření úrovně místo zahození ovladače prostě přepnuli na druhý díl a s chutí pokračovali v jiné aréně. Remaster totiž pevně rozděluje oba díly a je potřeba se vrátit do hlavního menu, abychom mezi nimi přecházeli. To samé ale neplatí o samotné herní postavě, jejích statistikách a soundtracku. Statistiky hráče i jeho podoba se mezi díly přenáší a můžeme je v reálném čase upravovat.
Zpět ale na začátek. Stále na nás čeká množství arén, ve kterých je naším úkolem nasbírat co nejvyšší skóre a kromě toho splnit řadu dalších vedlejších úkolů. Pokud jich splníme dostatek, otevře si nám další level s dalšími úkoly. A tak pořád dokola. Naštěstí hned tady je první vylepšení oproti původní hře. Zatímco v originálním druhém dílu jsme za splněné úkoly dostávali peníze a při dosažení určité částky se nám otevřel další level, v aktuálním dílu se autoři drží přehlednější varianty, kdy je k otevření dalšího levelu potřeba splnit určitý počet úkolů. Hra tím nenutí do pokoušení se o splnění lépe placených úkolů a nechává větší volnost, o kterou šlo v sérii především.
Druhou novinkou je možnost využití manuálu i v prvním dílu. Pro neznalé jde o trik, při kterém hráč drží přední nebo zadní osu ve vzduchu a při jízdě musí balancovat. K čemu je to dobré? K řetězení triků, protože skóre se započítá až ve chvíli, kdy jezdec dopadne na všechny čtyři kolečka. Původní cílová skóre tak v prvním dílů musela být nahrazena vyššími, protože je bylo příliš snadné splnit.
Hudba obecně dozněla několika důležitých změn. Původní soundtrack obou dílů nyní hraje celý nezávisle na tom, jaký díl právě hrajeme. K němu jsou přidané i nové písničky, které nám fanouškům ne vždy do hry sednou, jako je tvrdý rap nebo naopak slabý popík. Ale třeba jde podle autorů o aktuální hity pro mládež, aby se hra zalíbila i jim. Ještěže lze písničku kdykoli přeskočit zmáčknutím pravého joysticku.
Další novinkou je reagování hudby na to, jak se hráčovi vede. Po pádu se postavy pomalu nesbírají, ale respawnují se rovnou zpátky na prkně. Trochu to kazí dojem, ale zároveň to zrychlí hru. Abychom si ale stále uvědomili, že jsme udělali chybu, hudba se během pádu ztiší a zůstane potichu ještě dalších pár vteřin, než se rozjedeme a uděláme prvních pár provedených triků. I když to zní zvláštně, ve výsledku to má silný motivační efekt. Každý pád doprovází vlastně takové trapné ticho, kdy publikum nedutá a čeká, jestli se ještě dokážeme oklepat a stále zvládnout udělat co nejlepší skóre.
Co se týče hratelnosti, tam se hra naopak dočkala minima změn a je to jedině dobře. Pocit ovládání skejťáka je stejný jako před lety včetně bolestivých pádů, občasné nedotáčivosti a respawnů po vjezdu tam, kde nás hra nechce mít. Jen malou změnou je automatická jízda do kopce. Zatímco v původní dílu nám postava zpomalovala, až se v jedné chvíli zastavila a rozjela se zpět z kopce. Nyní se už nic takové nestává, a pokud se doslova nezastavíme třeba o stěnu, pokračuje jezdec klidně po strmém kopci bez jediného dodatečného odražení nohou. To je ale jediné, co nám hra dá zadarmo. Vše ostatní je třeba si tvrdě vydřít neustálým opakováním jedné úrovně stále dokola. Je to tvrdá cesta za perfekcionismem a odměna v podobě otevření nové arény je o to větší. Zároveň je třeba sledovat statistiky a při nových volných bodíkách je co nejlépe investovat. Nejde nám třeba dogrindovat až na konec dlouhých kolejí, kde na nás čeká odměna? Investujme další body tedy do stability a třeba se nám to při další jízdě povede.
Z grafického hlediska nelze nic vytknout. Mohla by být hra detailnější? Ano mohla, ale zřejmě by na stávající generaci konzolí nezvládla jet při stabilních šedesáti snímcích za vteřinu. A tady se každý snímek navíc počítá. I tak má spousta arén úplně jiné kouzlo díky nasvícení a vrženým stínům. Zatímco v originálu šlo vývojářům o to, aby vykreslili, jestli je den nebo noc, v remaku se levely najednou utápí v slunce západu, nebo naopak v temném parku nočního New Yorku nás oslní osamělé světlo lampy.
Všechny postavy ve hře jsou nově naskenované. Původní modely by šlo jen těžko použít. Jak to zabolí, když poprvé uvidíme, jak nám Tony Hawk nebo Steve Caballero zestárli. Kromě původních skejťáků jsme se dočkali také nové generace mladých talentů a zahrát si můžeme třeba za Lizzie Armanto nebo Shanea O´Neilla.
Kromě obou her nechybí ani multiplayer včetně splitscreenu, kde můžeme poměřit síly i se spoluhráčem přímo z jednoho gauče. A i po těch letech je to skvělá zábava. Posledním nemalým vylepšením je editor skateparků, ve kterém si můžeme buď ty stávající upravovat, nebo si vytvořit úplně nový, který jednoduše pošleme svým přátelům na vyzkoušení.
Má vůbec remaster nějakou chybu? Snad jen to, že není pro každého. Zatímco původní fandové se budou tetelit blahem a maximálně jednou za čas přepnou písničku, která nebyla v původních hrách, noví hráči shledají levely po nějaké době repetitivní. O tom ale série Tony Hawk vždy byla. O opakování a zlepšování se každým pokusem. Jediné, co by tak mohlo vadit starým fandům série, je to, jak nám naše skejťácké hvězdy ze těch dvacet let zestárly.
