The Void

Čas od času narazíme na hru, která se zcela vymyká zavedeným standardům a velmi těžce se kamkoliv zařazuje. Namátkou si vzpomenu Playstationovské hry Flow a Flower, které jsme u nás také recenzovali. Mezi takové hry určitě zařadíme také The Void, který původně neměl v našich končinách vůbec vyjít, než se tohoto úkolu chopilo Atari a rozhodlo se jej zde vydat. Původem je The Void hrou z Ruska a měla se jmenovat Tension. Nedávno vyšla také u nás a tak se podívejme, co nám přinese. Pojďme se tedy společně podívat do neprobádaných světů a poněkud podivného a nezařaditelného světa.

Příběh začne tam, kde většina jiných her končí nezdarem a to vaší smrtí. Po té se bohužel nedostanete do světa věčného klidu, ale vaše duše, oproštěná od dřívějších vzpomínek, skončí v podivném prostředí těsně před absolutní smrtí, místě plném různých komor nebo prostě míst. Tato místa mají ve svém středu jakési hlavní místo, kde se nachází sestřička. Je to skoro nahá dívčina, která je pro vás průvodkyní v dané oblasti a snaží se vás navést do správného cíle a vy se naopak snažíte, aby sestřička zesílila a pustila vás dále. Vy se pohybujete kolem z pohledu vlastních očí a jediné co vlastně ruší výhled je malý inventář plný barev a to pouze ve chvíli, kdy ho zapnete.

Barvy jsou jediná a především hlavní věc, kterou v průběhu hraní využijete. Je to prostředek, který vás drží při životě, zbraň kterou útočíte, obrana, kterou se bráníte a v neposlední řadě také využíváte jako prostředek magie. Barvy jsou ve velmi omezeném množství rozprostřeny takřka ve všem v rámci dané oblasti a vy je musíte sbírat a využívat. Je to vlastně jediná činnost, kterou musíte v rámci hry dělat – takové barvosběračství. Barvy sbíráte ze stromů, z protivníků nebo třeba ze zdi a ukládáte je do své paměti, tedy takového barevného inventáře na pravé straně obrazovky, kde se nazývají lympha. Odtud je můžete distribuovat do srdcí na svém těle a dále do druhé části obrazovky, která se nazývá Nerva.

Prvním místem, které spotřebovává barvy jsou vaše srdce. Z počátku máte jedno umístěné stejně jako běžný člověk, ale postupným hraním nacházíte další a vaše tělo se jimi zaplňuje. Každé srdce využívá jinou barvu a díky němu můžete vykonat nějakou činnost. Například zelená barva vykouzlí štít, hnědá umí oživit umírající strom a za celou hru najdete sedm různých barev. Akce se nevyvolávají automaticky, ale musíte je vyvolat. K tomu slouží zpomalení času pomocí levého ctrl, kdy se vám otevře barevný zásobník a nakreslením nějakého symbolu do prostoru, se provede daná akce. Symboly jsou vám naštěstí vždy napovídány, takže se neztratíte.

Vaším úkolem tedy je procházet postupně komory kolem sestřičky, oživovat zde stromy, které vám poté dávají barvu a je to jakási zahrádka, ze které můžete později čerpat. Dále je třeba zabíjet pomocí barvy nepřátele a ve finále dodat sestřičce síly, aby vás pustila do další soustavy komor, kde čeká jiné sestřička. Přecházení mezi komorami je realizováno kreslením barvou na jakési mapě a každý přechod barvu rovněž spotřebovává. Jakmile vám barva dojde uprostřed cesty, okamžitě umíráte a můžete loadovat poslední pozici. Každý komora má svůj specifický, většinou velmi podivný design a krom občasných nepřátel zde není nic. Potvory, které na vás útočí a jdou po barvách jsou velmi podobné dílům H.R.Gigera, který vyrobil například vetřelce a jsou čím dál ošklivější i strašidelnější. Zabít je naštěstí stačí pokreslením dostatečného množství barvy.

  

Jak postupujete hrou, začínáte slýchávat nejen hlášky sestřiček, ale tu a tam zaslechnete i nějaké hlášky od bratrů, tedy potvor, které sledují barvu a jdou vám po krku. Jejich hlášky jsou většinou mnohoznačné a čím dál více se noříte do hry, tím více nevíte, na které straně vlastně jste a zda opravdu pomáháte té dobré straně proti té špatné. Pokud budete všechny duševní výlevy sledovat, zjistíte, že hra je založena na spoustě mouder typu „Čím více dáte, tím více se vám vrátí” a podobně. Hra je velmi dobře otitulkována a vystačíte si s jednoduchou angličtinou, ale je dobře, že autoři ustoupili od nápadu, nechat celou hru v ruštině a veřejnosti nabídnout pouze titulky.

Ptáte se, jak se to vlastně celé hraje? Abychom řekli pravdu, je to hodně nudné. Samozřejmě hra je nápaditá a něco takového se moc nevidí, ale po většinu času procházíte zajímavé ale hodně prázdné lokace, sbíráte barevné kytky pro doplnění svého barevného inventáře, což je také hodně mechanická práce, občas využijete nějakou schopnost a oživíte například strom, ale stále do kola je to víceméně to samé s tím, že se počet vašich schopností zvyšuje a občas narazíte na některé trochu náročnější úkoly. Většina z vás stejně zřejmě skončí po první půl hodině a to navzdory tomu, že samotné pochopení hratelnosti vyžaduje minimálně hodinu, která je velmi nudná a plná textů, které vám sestřička velmi pomalu předčítá. Pokud vás hra přeci jen chytí, ukáže se vám poměrně zajímavě řešené a nelineární dobrodružství, které by údajně mělo mít celkem dvanáct konců, které se nám samozřejmě odhalit nepovedlo, ale je fakt, že nás nic nenutilo si hru zahrát znovu.

The Void není nijak jednoduchá hra a krom toho, že barev je velmi omezené množství a jejich plýtvání si vždy musíte dobře rozmyslet, útočí na vás čím dál silnější nepřátelé, které musíte odrážet, musíte doplňovat sestřičkám srdce a velmi dobře plánovat cesty, které vaše zásoby vyčerpávají. Celkem máte na odehrání 35 cyklů, přičemž jeden cyklus je ekvivalent jednoho herního dne a v rámci každého cyklu se objevují nové barvy, které můžete sbírat. Než se dostanete na konec, mnohokrát zemřete a budete proklínat automatický ukládací systém, který ukládá pouze na zásadních místech.

Pokud něco stojí na The Void za velkou zmínku, je to grafická stylizace. Většina úrovní je laděna do temných barev, jsou hodně depresivní a rozhodně nezlepšují náladu. Vše prosvětlují občasné lucerničky a další předměty a barevné květinky, které sbíráte. Úrovně jsou plné podivně tvarovaných stromů, staveb a vše vypadá jako skutečně temné a strašidelné místo. Vše dokreslují temné zvuky, které se v průběhu hraní ozývají a již zmíněné hlášky sestřiček a bratrů.

The Void v nás zanechal skutečně podivné dojmy. Jako hra dost dobře nefunguje, protože není až tolik zábavná a spíše bychom ji označili jako alternativní umění připomínající hru. Vzhledem k tomu, že se jedná o zcela specifický kousek, nedovolíme si ji nijak hodnotit a pokud vás recenze navnadila, musíte hru vyzkoušet, jinak si raději ušetřete čas, je to skutečně podivná záležitost, která se rozhodně nebude líbit všem.