„Vidím hotelový komplex veliký, jehož temné tajemství se mé osoby týká.“ I takovou větou by mohla začínat duchařská adventura The Medium od polského týmu Bloober Team. Herní hrdinka Marianne, která mimo jiné dokáže nahlédnout do světa duchů, se vydává do opuštěného hotelového komplexu, aby zjistila, co stojí za dávným masakrem. V cestě za poznáním ji stojí řada zamčených dveřích, nepřečtených dopisů a také jedno monstrum, které si nepřeje nic jiného než chudáka Marianne posednout.
Děj hry se odehrává v roce 1999, takže naše Marianne nemá mobilní telefon, neřeší se ztráta signálu a tvůrcům se otevírá možnost, jak postavu odstřihnout od dění mimo běžný svět. V hotelovém resortu Niwa už stejně nic nefunguje a budovy chátrají. O to děsivější by mělo být každé zablikání světla, každé zazvonění telefonu. Tvůrci se už od začátku netajili inspirací universem Silent Hill a ve stopách známé série jdou i s adventurními prvky.
Hlavní devizou hry má být přepínání mezi dvěma světy – reálným a duchovním. Zatímco vzhled normálního světa je vcelku fádní a jen kopíruje vzhled průměrného pětihvězdičkového hotelu, vzhled světa duchů je jiná káva. V něm stěny tvoří houbovitá hmota, kostěné pozůstatky a kůže. V temném zpracování duchařské reality je inspirace polským surrealistickým malířem Zdzisławem Beksińskim poznat na první pohled.
S Marianne buď manuálně přepínáme mezi její pravou a duchovní verzí, nebo to v předem daných chvílích udělá sama hra. Nutno dodat, že skok z jedné reality do druhé je okamžitý bez načítání. V některých chvílích vidíme obě verze světa najednou v rozdělené obrazovce, což se v případě PC verze projeví skokovým pádem snímků za vteřinu. Ne nadarmo je v minimálních systémových požadavcích zmíněna grafická karta GeForce GTX 1060 nebo AMD Radeon R9 390X.
The Medium je adventura, která po hráči nežádá příliš toho adventurního myšlení. Interaktivních míst a předmětů je poskrovnu a jinak rozlehlý hotelový komplex je rozdělený na menší koridory, ve kterých se nedá ztratit. Většinou tak stačí v daném místě najít jedinou věc a použít ji na konkrétní místo. The Medium tak více než adventuru připomíná interaktivní film, kdy při procházení a hledání interaktivních míst na Marianne bafají aktivované skripty.
Hratelnost místy pokulhává. I když jediný důvod, proč Marianne do hotelu přišla, je vyřešení vraždy, často se od svého úkolu odklání jen proto, aby pomohla zbloudilé duši, nebo slepě následuje jediného ducha, který s ní v komplexu navázal kontakt. Tou je Sadness, malá holčička, která nemá jednu ruku, ale i tak je plná elánu a je ráda, že může být s Marianne kamarádka. Zatímco ona jako duch je znázorněna s kamennou maskou místo obličeje, ostatní duchové v komplexu jsou bez masky a strnulí tvoří zdi duchovního světa, jako kdyby je někdo zazdil zaživa.
Právě pro duchy bez masky autoři vymysleli jeden specifický herní prvek. Tím je hledání jejich masek a jména. V praxi to funguje tak, že několikrát za hru nám cestu v duchovním světě blokuje strnulý bezejmenný duch a jedinou možností, jak se dostat dál, je pročesat okolí a najít jeho masku a jméno. Pak se k duchovi vrátíme, on poděkuje a zmizí, čímž ho Marianne pustí na svobodu.
Mnoho interakcí jsme už viděli v jiných hrách. Například sehnání baterky, díky které se Marianne může orientovat i v naprosté tmě, ale na druhou stranu vrhané stíny nejsou nic příjemného, a to včetně několika předskriptovaných, které dokážou pěkně vyděsit.
A další pro horor klasické prvky se ve hře objevují každou chvilku. Jsou to třeba štípací kleště, díky kterým se dokážeme dostat přes každý řetěz, nebo příběhová klišé v podobě smrtonosných sestřiček, vypuštěného bazénu s krvavými cákanci na dně nebo bafání skrze odraz v zrcadle. Na druhou stranu i přes občasné lekací sekvence se hra The Medium nepokouší tlačit do škatulky děsivého hororu a daří se jí to. Ano, sem tam se lekneme lacině připravenému skriptu, ale většinu doby jde více o hledání jednotlivých dílků, ze kterých si postupně skládáme příběh, co se to vlastně v tom hotelu stalo.
I když se s Marianne často vracíme do už prozkoumaných míst, je fajn, že hra netlačí hráče do jejich opětovného prozkoumání. I když třeba dojdeme na konec jednoho koridoru a objevíme vše, co po nás hra chce, cesta zpátky většinou vede přes nějakou zkratku, díky které nemusíme jen běžet zpět po vlastních stopách.
V preview jsme psali hned o několika zvučných jménech. Prvním z nich je Troy Baker, který se zde objevuje v roli The Maw. Upřímně jeho hlas není téměř poznat, protože je upravený tolika filtry, že zní jako špatně naladěný obecní rozhlas. I samotná postava The Maw nevzbuzuje hrůzu, kterou se jí autoři snažili obdarovat. Ano, jsou herní sekvence, kdy si s ní hrajeme na kočku a na myš, ale buď jen chodí po stále stejné trase kolem několika překážek, takže stačí kolem stvůry prokličkovat se zatajeným dechem, nebo v útěkové sekvenci běžíme o život vstříc pohyblivé kameře. Pokud nás chytí, jen vše ztemní a následuje načtení útěku od začátku.
Obecně nepotřebujeme explicitně vyjádřené násilí, natož ve hrách, ale pokud měl The Maw zastupovat funkci děsivého Nemesis, uměli bychom si představit, že by mohl být děsivější. Stačilo by, aby při hledání Marianne měnil trasu nebo při jejím nachytání mohla následovat děsivá několikavteřinová scéna, než dojde k načtení starší pozice. Pamatujete, jak vypadá každá smrt v obou dílech The Last of Us? Detailní filmový záběr na blížícího se nepřítele a ostrý střih, než se zakousl do chudáka Ellie? Tak přesně takto děsivý moment v The Medium chybí. Nebýt permanentně vibrujícího ovladače, není ve hře příliš momentů, které by budovaly napětí.
Jako poslední hřebíček do rakve děsivé atmosféry je Mariannina nadpřirozená síla, se kterou se dokáže ohnat po nepříteli nebo kolem sebe na krátkou chvíli vytvořit neprostupnou barieru. Nabití energií poznáme podle světélkující potrhané bundy na Mariannině rameni. Tuhle schopnost má jen v duchovním světě, rychle se vytratí a je potřeba ji dobíjet na určitých místech. Takových míst je sice ve hře poskrovnu, ale jsou umístěné vždy před moment, kdy použití síly bude potřeba.
V průběhu hraní se střídá statická kamera s klasickým pohledem na záda hrdinky. Statická kamera působí ale problémy stejně jako ve hrách před lety. Ve chvíli, kdy se přepne pohled, Marianne ve většině případů změní směr chůze, protože nová kamera snímá scénu z jiného úhlu.
Jak už je avizováno na začátku hry, nejlepší jsou pro hraní sluchátka a gamepad. Každá lekačka je totiž doprovázená silnými vibracemi. Umocňují atmosféru? Možná, ale jen někdy. Po většinu doby jsou jen otravné, protože gamepad tančí v rukou víceméně po celou dobu hraní. Marianne jde po schodech, takže každý krok doprovází vibrace. Marianne odemyká dveře, takže zarachocení klíče doprovází vibrace. A když se opravdu něco ve hře stane, ovladač skáče jako splašená koza. Nepomůže ani v nastavení přepnout vibrace na minimum, takže po hodině hraní následovalo úplné vypnutí vibrací.
V preview jsme se také zmiňovali o dvou muzikantech, kteří vytvořili hudební podkres – Arkadiusz Reikowski a Akira Yamaoka. Zatímco první jmenovaný se postaral o hudbu v reálném světě, druhý o tu ve světě duchovním. A výsledek? Hudby si téměř nevšimneme. Ano, někde v pozadí zní, ale neobsahuje jedinou zapamatovatelnou pasáž. Najatý slavný hudebník, stejně jako slavný dabér, tak ve výsledku je jen zvučným jménem na propagačních materiálech bez většího zásahu do finálního dojmu ze hry.
The Medium je nakonec mnohem jednodušší a zároveň méně děsivou adventurou, než jak se původně tvářila. Během hraní jsme se upřímně nenudili, ale také nebáli. Za celou dobu jsme ani nezaznamenali žádný zásek na hádance, což buď značí, že je hra dobře logicky poskládaná, nebo také to, že je příliš jednoduchá. Oproti porovnávané sérii Silent Hill se The Medium tváří jako její mladší a prostší sestřička z Evropy. I tak si po jejím dohrání, které zabere sotva sedm hodin, můžeme s klidem říci, že jsme se nenudili. Jen The Medium chybí dvě věci, které jsou pro Silent Hill typické – strach a výzva. I když je rozdělení do dvou světů totiž efektní, The Medium mohla jako adventura více těžit právě na logických hádankách napříč oběma světy. A to dělá minimálně.
