Tarr Chronicles

  Vesmírné simulátory nikdy nepatřily k předním žánrům. Ačkoliv před mnoha lety jsme s nimi měli co do činění rozhodně mnohem více než nyní, nemůžeme říci, že by svým počtem zahambovali tehdejší letecké simulátory. Zatímco ale tyto přechod do nového tisíciletí příliš nezvládly a jejich výrobci to prakticky odpískali, situace ohledně vesmírných simulátorů není vůbec kritická. Obzvlášť v poslední době jich několik vyšlo. Většina sice sotva dosáhla hladiny průměrnosti, kousky jako X3: Reunion či Spaceforce ale určitě stojí za pozornost. Přiznáme se, že o ruském Tarr Chronicles jsme až do jeho vydání prakticky netušili.

  

Prvním odstavcem jsme vás možná trochu mystifikovali – Tarr Chronicles ve skutečnosti není vesmírným simulátorem (a co také je?) jako spíše arkádou. Pokud bychom za simulátor považovali již zmíněné X3, pak Tarr Chronicles svým zaměřením tendují spíše k freelancerovskému pojetí akce. Simulátor tak může připomínat jen na první pohled. Příběh se točí ve spirále plné vesmírného klišé. Neustále se rozpínající síla zvaná Mirk se zdánlivě bezdůvodně roztahuje snad již po všech galaxiích. Do toho se v nevhodnou chvíli přimotají lidé vzdálení opravdu daleko od domova, kteří se chtějí vrátit na rodnou hroudu. K tomu bude potřeba hráč coby hrdinný pilot letky Omega. Příběh je dán víceméně dopředu, přesto jeho expozice hodně vázne. Co si nepřečtete v žurnálu, to nevíte. Ústřední charakter se nezapojuje ani do jalových dialogů, a tak příběhová komponenta rozhodně nepůsobí propracovaným dojmem, přestože si na ní tvůrci dali záležet více než se může zdát. Jenže komu se v dnešní době chce číst dlouhé texty, když to důležité z nich by se dalo komunikovat například pomocí předělových sekvencí.

   

Tutoriálem se tu nikdo příliš nezatěžoval, jak už je v ruských hrách obvyklé. V úvodních momentech na obrazovce pouze zříte několik základních příkazů a popravdě s nimi není problém vystačit. Ostatnímu se vždy naučíte za chodu. Tarr Chronicles je titulem netradičně rozděleným do misí, přičemž každá z nich se větví na sekce. Z toho vyplývá, že se oproti konkurenčním vesmírným opusům jedná o velice lineární záležitost. Chvíle před misí trávíte v menu, kde si můžete přečíst veškeré logy, prohlédnout statistiky či upgradovat loď. Teprve když jste se vším spokojeni a smířeni, vydáte se do nebezpečných hlubin vesmíru.

Každá mise je opravdu lineární, až to v rámci daného žánru zaráží. Jedno se nestane bez druhého. Pokud nejprve nesplníte úkol A, zkrátka se neposunete ke questu B. To je nejmarkantnější, když se některý z úkolů skládá z vícero bodů. I ty je nutné plnit v přesném pořadí, což znamená, že když bojujete proti několika zadaným cílům, stane se občas, že nejprve musíte zničit předem určený a teprve poté se vrhnout na další. Než toho prvního zlikvidujete, není možné ostatní ani zaměřit. Nebo v případě ničení tří generátorů je zapotřebí nejprve zbortit první, pak druhý, poté se vypořádat s vlnou nepřátel, a teprve následně vyhodit do vzduchu poslední, který byl předtím nezničitelný.

   

Tento systém úkolů Tarr Chronicles pochopitelně až příliš svazuje. Obzvláště tehdy, kdy jednu misi musíte plnit hned několikrát. Jde totiž o jeden z těch titulů, v nichž neexistuje volné ukládání. A tak po každé smrti následuje restart, který se ale neobejde bez zbytečných rozhovorů na začátku – nejdou totiž odkliknout. Ani jinak si na druhý či další pokus neužijete, protože vše znáte a musíte plnit v přesně daném pořádku. Hra trochu frustruje tím, že když neplníte vše tak, jak je předepsáno, můžete dostat penalizaci, a to i takovou, ústící ve zmíněný restart.

 

Úprava lodi naštěstí není ověšena nesmyslnými pravidly. Tím pádem jde rázem zřejmě o nejsilnější položku v rámci celé hry. Před každou misí se můžete podívat do hangáru a zde přizpůsobovat řadu prvků lodi obrazu svému. Ať už jde o zbraňové systémy, štíty, trup či něco jiného, naleznete tu prakticky vše. A je toho tím více, čím dále jste ve hře postoupili. Lze dokonce do určité míry montovat vlastní vylepšení. Systém je to příjemně svěží a určitě si ho oblíbíte. Zároveň však musíte dbát na to, abyste svou loďku nepřetížili a nevysáli ji veškerou energii, jíž dodatečná zařízení spotřebovávají. Úprava plavidla je opravdu světlou částí Tarr Chronicles a září o to více, oč jsou ostatní aspekty upozaďovány. Kdo by se s ní ale přeci jen nechtěl zdržovat, může výbavu přenechat na automatických funkcích. V tom případě ale vyvstává riziko, že loď nebude plně vyhovovat vašemu hernímu stylu. To nechť si ovšem každý uváží sám.

  

Zatímco v první části recenze jsme si odbyli největší negativa, nyní jsme přešli k podařeným věcem a jsme potěšeni, že v jejich výčtu ještě můžeme pokračovat. Ovládání po chvilce zvyku přejde plně pod kůži, plavidlo reaguje příjemně – rozhodně nečekejte, že s ním budete cukat ze stranu na stranu, chce to spíše trochu počítat s jeho tíhou. Vše se ale dá upravit, takže můžete mít buď rychlíka, nebo po zuby ozbrojeného zabijáka. Umělá inteligence kupodivu funguje a dokonce i pomáhá. Přestože většina práce zůstává na vašich bedrech, je příjemné vidět, jak parťáci sami sundávají četné nepřátelé. Krom ulehčení mnoha situací to napomáhá i k utvoření dojmu, že nejste osamocenými hrdiny, na kterých závisí osud lidstva. Zkrátka patříte jen do určité jednotky, jste pouhou součástkou v běžícím soukolí. Přesto je hra v některých ohledech plošší, než bychom si přáli. Tak například život ve vesmíru se nemůže rovnat švitořícímu Freelanceru. Většina objektů v Tarr Chronicles se vás tak nějak netýká, je jakoby mimo a slouží pouze pro zdejší okrasu. Například velké bitevníky. Sice to vypadá, že na některých místech skutečně bojují. Brzy ale zjistíte, že se jedná o pouhou kulisu.

   

Graficky se Tarr Chronicles nicméně vyvedly. O to smutnější je malá interaktivita a omezenost, protože vesmír tu je vyobrazen nadmíru sympaticky. Často se v něm nachází různé, tajemně působící objekty. Bohužel si s nimi ale nic nezačnete. Zvuky se naopak nepovedly – počínaje dabingem a konče jalovými efekty výstřelů. Jde to dokonce tak daleko, že nepřátelská palba prakticky není slyšet. Tarr Chronicles je prostě velmi rozporuplným titulem. Na jednu stranu je hodně staromódní a nevyužívající nových designérských postupů – omezenost a linearita jsou dnes v tomto žánru přežitými vlastnostmi. Oproti tomu ale stojí vynikající možnost nastavení lodi, vcelku příjemná akce a grafické zpracování. Nechcete-li proto od vesmírné odysey mnoho, mohli byste být s tímto spokojeni. 65%