Tahové RPG postmoderně spojující příběh ze světa artušovského středověku, komiksovou estetiku ála temný Disney a trochu odtažitý černý humor – no proč ne. Tvůrci se na oficiálních stránkách Sword Legacy: Omen (SLO) chlubí spoustou vavřínů, což může vzbuzovat jistou opatrnou zvědavost. Brazilští vývojáři ze studia Fire Cast toho sice nemají mnoho za sebou, ale vydavatelem SLO je Team 17, společnost s mnohaletou historií, která kdysi stvořila fenomén Worms. Pro mladší ročníky připomínám, že jde o hru, která v 90. letech ovládla nejednu hodinu „počítačů“ na základních školách.
To všechno je samozřejmě druhořadé, když dojde na zteč. A na tu dojde velmi záhy: V roli rytíře Uthera, otce legendárního Artuše, dorazíte spolu s Merlinem na hrad Mercia krátce poté, co je místní král zrazen a zavražděn a jeho dcera Igraine unesena zlotřilými Wessexany s vévodou Gorloisem v čele. Merlin se sice snaží Uthera průběžně trochu zklidňovat, ale protože má tenhle smutný rytíř na Igraine zálusk, není divu, že je od té doby neskutečně vynervovaný a žene se po Británii s krví a slzami vzteku v očích. Nejprve musí prchnout z hradu Mercia, na kterém zavládla jakási psychotická anarchie, a poté se vydává hledat kupodivu ne Svatý Grál, ale Excalibur.
K rytíři Utherovi a kouzelníku Merlinovi se na jejich krvavém tažení přidávají postupně další postavy různých profesí: sympatická holka z mokré čtvrti Gwen (thief), vyjukaný kopiník Duanne (Lancer), hrabivý obézní mnich/kněz Felix (priest), prostoduchý barbar (barbarian) Ferghus, rohatý ostrostřelec Flint (ranger) a trpajzlík s kovářským kladivem Gorr (blacksmith).
Dohromady se tedy Utherova družina seskládá z osmi postav různých tříd. Každá z nich má klasické atributy, jako jsou síla, vitalita, obratnost a podobně. Dále se postavy mohou naučit řadu speciálních schopností (dohromady jde asi o 70 různých pasivních i aktivních skillů), díky nimž se z fackované postupně stává komplexnější řežba. RPG stránka hry je ve srovnání s velkými tituly tohoto žánru skromná, ale tvůrci dokázali i s málem dosáhnout sympatické variability, která k desetihodinové hrací době a nízkorozpočtovému nezávislému charakteru hry pěkně sedne. Protože body, za které lze schopnosti a zdokonalení vlastností pořizovat, se nerozdávají nijak překotně, jejich přerozdělování vyžaduje přece jen rozmysl. Navíc nesmíme zapomenout, že každá z postav může z naučených dovedností využívat v bitvě pouze čtyři vybrané. Připočtěme k tomu vybavení (brnění a jiné oblečení, přilbice, magickou bižuterii a podobně), které lze tu a tam nalézt nebo zakoupit v kovárně, a máme zaděláno na pár desítek minut úprav postav navíc.
Podobně funkční je i tahový soubojový systém. Bojový plac se při střetu s nepřáteli změní v šachovnici, po které se jednotlivé postavy pohybují, dokud disponují akčními body. Taktizovat se musí ještě před začátkem, protože z osmi hrdinů musíme vždy vybrat zase pouze čtyři, kteří se zapojí (pátá se připojí, pokud se s ní v příběhu poprvé setkáváme v boji). To může vést k upřednostňování některých postav, a tím pádem k další vrstvě strategického plánování jejich vývoje. (Já jsem takto například velmi často nechával sedět na lavičce Merlina, který na mne působil trochu nafoukaně a inťoušsky, naopak Duanna jsem tlačil do akce, protože jsem mu přál, aby zapůsobil na Gwen.)
Samotné bitvy jsou nejsilnější stránkou hry. Opět platí, že s málem se podařilo dosáhnout skvělé variability. Náročnost není nějak přemrštěná, ale protože některé postavy jsou docela zranitelné a nepřátelé se zaměřují právě na ty nejslabší, je třeba plánovat několik kroků dopředu. Bojuje se na blízko i na dálku, hráč musí promýšlet pohyb postav, hlídat si únikovou cestu, pečlivě si vybírat cíle podle jejich rozmístění, využívat všech schopností, které postavy v danou chvíli mají k dispozici atd. Do taktiky je záhodno zahrnout i prostředí – s některými objekty je možné pohybovat nebo je rozbíjet. Postavy nikdy nezemřou definitivně, ale v průběhu jednoho questu jich můžete poztrácet tolik, že jeho dokončení se stane nereálné.
Před bitvou a po bitvě vždy dojde na průzkum terénu, sbírání předmětů a hlavně plkání a posun v příběhu. Tím se dostáváme k bodu, který se tvůrci snaží prezentovat jako výstavní element hry. Docela to chápu, protože u indie titulu bych jako vyvážení absence některých nákladných prvků, jako jsou třeba animované videosekvence, očekával koření v podobě chytlavého a nápaditého příběhu, jiskřivých dialogů nebo originálních postav. Tvůrci se o to zjevně snažili a možná si i myslí, že se jim to podařilo. Příběh dokonce psala jakási externí společnost kreativců s názvem Fableware Narrative Design. Výsledná fabule ani její narace bohužel oslňující není. Příběh nemá sílu hráče vtáhnout a budí dojem rutinní scénáristické práce. Co nenačte ze starobylých svitků jediný ve hře namluvený hlas v přestávkách mezi úkoly, dozvíme se z dialogů ve formě komiksových bublin v in-game obraze a formou titulků v rámci statických ilustrací ve vložených konverzačních sekvencích.
A tady jde moje hodnocení ještě více dolů. Promluvy postav jsou na jedno brdo – opakuje se stále tentýž mustr. Základem jsou provokativní průpovídky Gwen, mudrování Merlina, drsňácké projevy rozzuřeného Uthera a nedospělé výlevy Duanna. Tvůrci se zjevně snažili o postmoderní nadhled na artušovskou látku a zcizující humor, ale výsledkem je pouze prázdnota postav, které oscilují mezi fádním stereotypem a nedotaženou karikaturou. Obrázek, který o nich můžeme získat, je nutně povrchní a nevzbuzuje jakoukoli potřebu se v jejich příběhu emočně angažovat. Kdyby se podařilo hráče rozesmát, nevadilo by to.
Výtvarné zpracování s komiksovým laděním a temně disneyovským přídechem má kýžený nadhled samozřejmě doplňovat a jistě se bude leckomu líbit. Budiž, mně však estetika hry nepřišla nijak zvlášť originální, spíše tuším sázku na jistotu, že se o tomto aspektu bude mluvit v pozitivních kategoriích.
Pokud máte v oblibě dobře vyladěné tahové bitvy a vše ostatní je pro vás nepodstatné a pokud zároveň nejste purističtí milovníci artušovských legend, berte, nevyjde vás to na příliš mnoho zlaťáků.
