Super-Bikes: Riding Challenge

Některé hry to mají takové snazší. Ne že by byly zadarmo a rozdávaly se na ulicích na potkání. Známe mnoho případů, kdy je hra zadarmo, má obstojnou hratelnost, ale přitom o ní není z řad hráčské komunity až takový zájem. Ne, to o čem píšu je daleko rafinovanější. Možná už začínáte chápat, kam mířím. Ano přesně tak – v jejich zaměření jich vychází tak málo, že fanouškům prostě nezbude nic jiného, než si ji pořídit. Ale i tehdy nesmí vývojáři usnout na vavřínech a musí udělat hru kvalitní a mimořádně zábavnou, jinak nad ní mlsný hráč ohrne nos a tvůrci spláčou nad výdělkem. Situaci mají snazší jen proto, že se z pomyslného prodejního koláče nemusí dělit s jinými vývojovými týmy. A to by mohl být případ i dnes recenzované hry, jejíž plný název zní Super-Bikes: Riding Challenge a jde o pravé a nefalšované motocyklové závody. Ty vytvořili vývojáři z týmu Milestone pod záštitou vydavatele Black Bean Games. To že podobných her nevychází tolik ale neznamená, že bychom nad jejím hodnocením přimhouřili oko nebo byli mírnější. Nuže úvodní seznámení je hotové a vzhůru do sedla.

Podle autorů nemá být hra žádná jednoduchá arkádovečka, ale pořádný simulátor, který prověří i ostříleného jezdce, jenž usíná každý večer s helmou pod hlavou. V tom případě bych docela očekával nějaký nabušený tutoriál, který by mě naučil nějaké triky a pomohl mi osvětlit základy jízdy na motorce. Nic takového se nekoná, tedy abych byl přesný, školička řízení tu je a skládá se z celkem tří disciplín. Naučíte se zastavit na místě, projet elegantně zatáčku pomocí brzdy a nakonec složíte zkoušku zdoláním celé tratě v časovém limitu. Možná se teď ušklíbnete stejně jako já a pomyslíte si: cože, tohle jako myslí vážně? Ano myslí a smrtelně! Když jsem dostal první úkol: zastav na konci tratě mezi dvěma bílými čarami, rozpálil jsem se smíchem motorku na 250 km/h a, v pro mě dostatečné vzdálenosti, začal intenzivně brzdit a… a zastavil nějakých 20 metrů za vytyčeným územím. Když se to opakovalo ještě 5x, úsměv mi pomalu stuhnul a začal jsem to brát konečně vážně. Ani druhá disciplína pro mě nebyla příliš snadná, nevěřil bych, že rychlé a hlavně hladké projetí zatáčky dá tolik zabrat. Hra kromě tréningu nabízí i procvičování dovedností pod názvem Challenge. Jde o souhrn disciplín zaměřených na procvičení určitých jízdních vlastností, jejichž zdolání postupně ztěžuje. Osobně to pokládám za zajímavé zpestření hry, ale nepočítám to jako tréning, protože pro zdolání už musíte testované znalosti poměrně dobře ovládat.

Po úspěšném zvládnutí tréninku jste okamžitě vrženi do samotného závodění. A věřte, že chvilky to budou kruté a vaše nejčastější pozice bude klouzavá po asfaltu a hlavně hodně vzadu od ostatních soupeřů. Trvalo mi několik desítek minut, než jsem byl schopen aspoň trošku konkurovat svým protivníkům a začít dosahovat alespoň nějakých výsledků. Možná, že hráči mající s motocyklovými hrami bohaté zkušenosti budou těchto chvil ušetřeni, ale začátečníci ať se připraví na kruté chvilky. Dokonce mě to dohnalo k tomu, že jsem, nemaje gamepad ani joystick, připojil volant a zkusil si jízdu na něm. Byla to ještě větší katastrofa než předtím, takže jsem odpojil volant, zatnul zuby a jezdil a jezdil. A výsledky se začaly dostavovat a v mém šuplíku se ocitla první zlatá medaile.

Jaké jsou tedy jízdní vlastnosti? Hra využívá dvou základních a hlavních aspektů a to samostatného ovládání motorky a závodníka. Ve skutečnosti to spočívá hlavně v náklonu jezdce směrem kupředu, což je při rychlé akceleraci absolutní nezbytnost, protože motorka má tendenci jít okamžitě na zadní kolo. Stejně tak žádná chyba v řízení není odpuštěna a má fatální vliv na chování stroje. Stačí trochu víc přidat plyn v zatáčce, jet příliš blízko trávníku nebo třeba jen vjet do zatáčky přes nízký obrubník, vše má za následek okamžitý pád. Samozřejmostí pak musí být přesné najíždění do zatáček a hlavně včasné brzdění. Jakýkoli kontakt z mantinelem znamená okamžitý karambol a pád ze sedla. To platí i při střetu s ostatními stroji při závodě. Stačí minimálně zavadit o soupeře a okamžitě skončíte na trati v kotrmelcích. Po takových nehodách jste sice za vteřinku připraveni zase bez poškození vyrazit, ale nehody není možné opakovat do nekonečna. Stačí několik málo těchto pádů a motorka je na odpis a vás čeká opakování závodu.

Prostě se nekoná žádná jednoduchá taktika plný plyn a hurá až do cíle. Správné brzdění před zatáčkami, správné a včasné se pokládání do záklonu je jasným ukazatelem k úspěchu. Velmi důležité je i správné brzdění během průjezdu zatáček, díky čemuž se nám podaří vybrat zatáčku poměrně rychle a hlavně v dokonalém oblouku. S tím souvisí i skutečnost, že klávesnice není k tomu účelu zrovna vhodným nástrojem. Na volant taky rovnou zapomeňte, ten se hodí pouze pro automobilové závodění. Jako ideální ovladač bych to viděl na analogový gamepad nebo joystick. Bohužel jsem neměl příležitost přes ně jízdu vyzkoušet. Z výše popsaného je zřejmé, že se nejedná o žádnou jednoduchou arkádu a autoři hodně zapracovali na reálném chování motorek. Když si po několika hodinách osvojíte ovládání, je radost pozorovat jak váš stroj přesně reaguje na vaše podněty, ani menší chybičky neodpouští a dává vám možnost si jízdu ještě více užít.

Do hry je začleněn i systém zlepšování se, kdy za vyhrané závody získáváme zkušenostní body, které nám vylepšují naše jízdní vlastnosti. Ty jde získat třeba za vedení v závodě, čisté průjezdy zatáček, ale třeba i za hrozby rukou na ostatní soupeře. Na konci každé série závodů jsou pak rozděleny mezi předem dané dovednosti. Ty nám umožní přesněji brzdit, lépe klopit v zatáčkách atd. (Schválně přemýšlejte, v které hře v tomto roce jste už podobný systém viděli a měli možnost na vlastní kůži vyzkoušet. Řešení vám zatím neprozradím, to si nechám až do dalších odstavců. 🙂 Jednou z hlavní částí hry je pak pohár, což je souhrn několika uzavřených závodů, většinou se jedná o 3-5 závodů, a vítězství v nich je podmínkou pro postup do další serie závodů. Tím se nám odemykají nové možnosti ve hře, nové motorky a tratě, na kterých můžeme volně řádit ve free ride modu. V poháru ještě není možnost získávat body přístupná, ta se naplno otevírá v další z hlavních nabídek a to Tour. Ta se dá teprve pokládat za nejstěžejnější a nejzajímavější část hry. Za zmínku stojí i možnost otestovat si každou motorku před samotným závodem a seznámit se s jejími vlastnostmi na testovacím okruhu.

A na čem si tu jízdu užijete? Celkový počet motorek dosahuje 40 kousků a to od většiny známých výrobců od Yamahy přes Suzuky až třeba po Hondu. Nabídka je to bohatá a je z čeho vybírat. Zajezdíte si s nimi na tratích, jejichž předlohou byly skutečné okruhy, na kterých se ve světě běžně závodí. A tím se dostáváme k hádance z minulého odstavce, protože nejen zkušenostní systém, ale i tratě vám budou podezřele známé a prožijete si menší pocit deja-vu. Tak co, podařilo se vám správně tipnout, o jakou hru se jedná? 3..2..1 – Je to Evolution GT, jejíž recenzi jste si u nás mohli přečíst koncem dubna. Ano, je to tak, autoři v podstatě tuto hru vzali, odstranili z ní automobily, dodali motorky a vydávají ji jako nový titul. Na stejné vlastnosti a funkce v obou hrách jsem narážel v podstatě neustále.

Nyní se dostáváme k největšímu nedostatku celé hry a to je odbytý multiplayer. Ten je sice přítomen, ale pouze v podobě berličky ve formě split screenu. To je na jednom počítači rozdělená obrazovka na dvě části a dva hráči tak hrají na jedné klávesnici. Nepřítomnost plnohodnotného multiplayeru v dnešní době nemíním tolerovat a rovnou říkám, že díky tomu získala hra horší hodnocení. Jedná se tak v podstatě o poloviční titul, protože právě kvalitní multiplayer dokáže přidat desítky hodin k celkové hratelnosti.

Vizuální stránka hry je tomu z Evolution GT velmi podobná, i když osobně můžu říct, že ji hodnotím nejlépe za poslední mnou recenzované závodní hry. U jiných titulů jsem měl vždy z okolí pocit prázdnosti a nedotaženosti. Je vidět, že autoři neusnuli na vavřínech ani po grafické stránce a svoje dílko, i když jen nepatrně, vylepšili. Modely motorek by sice zasloužili detailnějšího zpracování, ale i se součastným stavem jsem spokojen. Samozřejmě do úchvatného zpracování, jaké se začíná objevovat na konzolích nové generace má hra daleko, ale to není věc kterou bych v dnešní době ještě pokládal za negativní. Grafický výsledek se povaluje zde v článku na přiložených obrázcích, já jen doplním, že jsou dělány na maximální nastavení se zapnutým vyhlazováním. To vše na sestavě s Athlonem XP3000+, 2GB RAM a Radeonem X-850XT-250. Průměrně jsem dosahoval kolem 40-50FPS a v podstatě nezaznamenal žádné trhání. Jen jako perličku uvedu nároky na operační paměť, které hra zabrala necelých 200MB, což je podstatně méně než v případě daleko hladovějšího GTR2, které si řeklo o celých 480MB.

Jsme na konci dnešní recenze a pokud jste lenošní číst celý článek, jistě čekáte na souhrnné zhodnocení. Super-Bikes: Riding Challenge je kvalitní hrou, která nabízí slušnou porci zábavy a příjemné poježdění. Ze začátku sice trošku potrápí hráče nemající z motocyklovými hrami příliš zkušeností, ale odměnou jim bude příjemný zážitek z virtuálního ježdění, na několika desítkách strojů. Hra je ovšem jen o “zdolávání okruhů” a chybí jí něco navíc, co by hráče více vtáhlo dovnitř a nabídlo tak intenzivnější zážitek. Škoda neúplného „multiplayeru“, který nabízí pouze hru přes split screen obrazovku na jednom počítači. I díky tomu od nás hra získává hodnocení 68%, mít kvalitní multiplayer, získala by ještě o několik bodů víc.