Za hrou stojí zkušené francouzské studio Cyanide, jež bylo založeno bývalými zaměstnanci Ubisoftu. Zvládli vytvořit již desítky her. Mimo jiné jsou tvůrci simulátoru Pro Cycling nebo Cycling Manager. Stejně tak stojí za předchůdcem dnes recenzované hry, tedy titulem Styx: Master of Shadows z roku 2014.
Stejně jako v předchůdci, i tentokrát si propůjčíme tělo nesympatického zeleného skřeta jménem Styx. Ten je, stejně jako celá skřetí rasa, vypuzen ze středověkého království a loven jako škodná zvěř. Zatímco si skřeti v utajení vybudovali celé městečko, lidé zřídili speciální jednotku zvanou C.A.R.N.A.G.E., která má za cíl jediné – zničit všechny skřety. A tak zeleným (ne)tvorům nezbývá nic jiného, než se skrývat ve stínu a utajení. Není tedy divu, že když už se s našim hrdinou odvážíme vyrazit do oblastí obývanými lidmi, nezbude nám nic jiného, než se všemožně skrývat. Hra se tedy nese ve znamení stealthu. Nic víc, nic míň.
Většina stealth her, které jsem měl to štěstí vyzkoušet, se snažila herní zážitek osvěžit i dalšími prvky, ať už to byl boj, hádanky či každou chvíli jiná lokalita s možností neustále něco objevovat. Naproti tomu nový Styx u stealthu v podstatě zůstal. A přestože se tento prvek vydařil, po čase se hra stává až příliš stereotypní. Možnost boje zde sice existuje, ale systém je to poněkud chabý. Oproti například sérii Assassin’s Creed hra také nedokonale předvídá úmysly hráče. Pokud například stojíme na hraně střechy domu a chceme se zachytit za římsu, naše postava snadno raději skočí do nekonečné jámy před námi. Hra by mohla odhadnout, že hráč blížící se pomalu římse, asi těžko bude chtít spáchat sebevraždu a skočit, když před ním ani pod ním nic není.
Ani ovládání si bohužel není snadné osvojit a chvíli to prostě trvá. I po hodině či dvou budete někdy muset popřemýšlet, kterým že tlačítkem se daná funkce spouští. A zatímco grafika rozhodně není detailní ani kdo ví jak propracovaná, hudba je o několik úrovní výše. Tím však nechceme říci, že by se nenaskytly krásné scenérie, které je radost si prohlédnout. Takových scén je dost. Podíváte-li se však třeba na detaily lidské tváře, vypadá to, že vývojáři poněkud zaspali dobu.
Originální zakončení hráče čeká při nezdaru, tedy smrti. Styx se objeví na obrazovce a mluví přímo k hráči a to možná až poměrně drze. Nechybí sprosté slova, vyčítání ani vztyčený prostředníček. A jelikož hra nastavila obtížnost poměrně vysoko (pokud nezvolíte nejnižší možnou), umírání není vůbec raritou. Každých pár minut pak poslouchat naříkání a nadávání od Styxe, se kterým se přitom máme identifikovat a hrát za něj, je dosti otravné.
Dost ale bylo kritiky, podívejme se na pozitiva. Nový Styx se zaměřuje na stealth a ten se velmi vydařil. Obvykle se objevíme na kraji mapy a máme za úkol dostat se na druhou stranu, například k truhle, do které se ukryjeme, aby nás následně přenesli na palubu blízké létající lodi. Nebo nám hra prostě jen označí dokument či jinou vzácnou věcičku, kterou je třeba ukrást.
Pro přehlednější situaci si lze spustit intuici, která znovu trochu připomíná Assassin’s Creed. I zde se vyznačí vše důležité, zejména nepřátelé, kteří jsou vybarveni červeně. Ty můžeme postupně nepozorovaně zabíjet nebo kolem nich chytře procházet. Mnohdy využijeme schování se do všudypřítomných truhel, sudů či skříní. Do takovýchto větších objektů lze také schovat případné mrtvoly, aby je ostatní nenašli a nespustili poplach. Dané tělo přitom úkryt zablokuje, takže už s ním nelze dále počítat.
Na své cestě (v těsné blízkosti kolem stráží) si musíme pohlídat, aby nás nikdo nezpozoroval. Tomu napomáhá tma. Tu si vytvoříme zhasnutím pochodní a to buď přímo pěkně ručně, nebo hozením pytle s pískem. Ve tmě nám zároveň svítí dýka na zádech, abychom věděli, že nás jen tak někdo neodhalí. Když ale najednou zhasne nějaká ta pochodeň, stráži to je podezřelé a jde ji zapálit. Lze to tedy využít také k odkládání hlídky. Za druhé je třeba maximálně se vyvarovat hluku. Některé objekty přitom při dotyku dělají rámus. Zavadíme třeba o židli, která je u stolu, ze kterého sbíráme užitečné věci a hluk je na světě. U každého protivníka vidíme ukazatel, zda nás podezřívá (žlutá barva) nebo o nás již ví (červená barva), případně zda ukazatel podezření jen stoupá, ale stále zůstává šedý, což pro nás znamená bezpečí.
Dle řady parametrů nám je dokončená mise v jejím závěru vyhodnocena. Kromě času, který jsme potřebovali, se zohlední také počet zabitých stráží či počet spuštěných poplachů. Za každý z těchto prvků dostaneme zlatou, stříbrnou či bronzovou medaili a dle toho samozřejmě odměny. Možná vás to překvapí, ale hra oceňuje, když stráží zabijeme co nejméně. Chválí nás totiž za slitování. Dále získáme body navíc za různé vzácné posbírané předměty. Odměnou nám jsou body, které uplatníme při nákupu skillů. K dispozici je hned několik stromů schopností a vylepšit si můžeme celou řadu pasivních i aktivních skillů. Mezi speciální schopnosti s možností je různorodě vylepšovat, patří vytvoření kopie sebe sama, kterou lze ovládat a odlákat s ní pozornost nebo dočasné zneviditelnění se.
Po mapách jsou rozmístěny všelijaké užitečné věci. Z těch lze pak na speciálních stolech craftit různé vybavení, jako jsou třeba házecí dýky. Ty jsou dosti vzácné, avšak s jejich pomocí jedinou ranou zabijeme mnoho druhů nepřátel. I nepřátelé používají kromě sekání mečem různé útoky na dálku. Někteří házejí dýky, jiní střílejí z kuše. Nutno dodat, že stačí, aby nás zasáhli třeba jen 2-3 a jsme mrtví. Pokud o nás ale nepřítel neví, i my jej dokážeme zabít v podstatě ihned. Zpravidla pomocí komba, které trvá asi 2 až 3 vteřiny. U tohoto rychlého zabití stráž ale vykřikne a tím upozorní všechny v blízkém okolí. O něco častěji tak spíše využijeme tiché zabití, které trvá o něco déle. Zabíjet však lze i pomocí různých vlastních pastí či využití okolí. Můžeme třeba otrávit vodu, jídlo či na soupeře shodit sud plný jedu.
K dispozici je také co-op, který vypadá tak, že si vytvoříme kopii, za kterou lze hrát. Stát nás to však bude polovinu životů. Ve hře si užijeme spoustu zábavných a vtipných momentů. Styx je totiž pěkné kvítko a jeho sarkasmus snad nemá konce. U řady scének se tak upřímně zasmějeme.
Styx: Shards of Darkness vyniká v tom, na co se zaměřil, tedy ve stealth. Bohužel ale chybí rozšíření možností dalšími prvky, které by hru zpestřily. Přesto je třeba ocenit osobitou atmosféru, možnost dokončit misi různými způsoby a celkovou nápaditost hry. Zvláště hudba titulu dodává jedinečný náboj. Oproti prvnímu dílu došlo ke zlepšení, avšak nikterak závratnému. Kvůli několika nezanedbatelných nedostatkům, na které upozorňujeme výše, hodnotíme na 75 %.
