Je tomu dlouhých dvacet šest let od vydání třetího dílu bojové klasiky Street of Rage na konzoli Sega Mega Drive a další systémy. A přitom je to druhý díl, který utkvěl většině hráčů v paměti. Kooperační bojová hra z pohledu druhé osoby s výběrem jednoho ze čtyř hráčů byla jednoduše návyková záležitost. Proč tedy trvalo čtvrtému dílu takových let, než se objevil na našich obrazovkách? Kdo ví, ale naštěstí tvůrci mávli rukou nad pozlátkem třetího rozměru a opět se soustředili na to, v čem je série Streets of Rage nejsilnější – návyková kooperační hratelnost.
Krátká úvodní sekvence nás uvede do plytkého děje. Město Wood Oak City je v ohrožení, děti pana X, padoucha z předchozích dílů, si založily vlastní zločinecký syndikát, ve kterém nemůžeme věřit ani policii. Ještě že je tu starý známý Axel, bývalý policista a přeborník v bojových uměních. Po boku mu stane také druhá původní postava – judo zápasnice Blaze. Z nových herních charakterů je tu Floyd s kybernetickými pažemi a Cherry, dcera Adama Huntera. Adam sám se později k hratelné partičce přidá. A jaký je jejich úkol? Vypořádat se se syndikátem doslova vlastníma rukama.
Ano, děj je triviálnější než v leckteré reklamě na bankovní produkt, ale od arkádové bojovky snad ani víc nemůžeme čekat. Zničí na konci syndikát? Ano, zničí. Není to žádný spoiler a děj by byl o to hloupější, kdyby končil jinak. Zbytek bodů tak hra musí uhrát na vlastní hratelnosti. I tady nás čeká jedno velké ALE.
Každý charakter má svou sérii pohybů a také je jinak rychlý. Zatímco Cherry je pružná a rychlá, Floyd svými pažemi rozdává uzemňující rány, za to je pomalejší. Pro útok stačí mačkat pořád dokola jediné tlačítko, které společně s šipkami tvoří různá komba. Druhým tlačítkem spouštíme speciální útok. Dalším skáčeme a posledním sbíráme či zahazujeme předměty. Toť vše. Čekáte, že kombinacemi budete tvořit řetězová komba? Tak to jste na omylu. Čtyřka se drží konceptu původních dílů a bojové kreace omezuje pouze na mačkání jednoho a toho samého tlačítka, které s kombinací směrových šipek udává jen pár útoků. Speciální útok má každá postavička jen jeden a jeho spuštění ubere hráči trochu zdraví.
Obecně je důležité svoje zdraví sledovat. Sice na začátku každého levelu máme dva životy, pokud je ale vypotřebujeme, začínáme level opět na jeho začátku. Na checkpointy můžeme zapomenout a boss na konci levelu vám rozhodně nic nedaruje. Naštěstí si zdraví můžeme načerpat pomocí upečených kuřátek a jablíček, které se schovávají v koších, barelech a skříňkách. O kulinářský zážitek se sice nejedná, ale opět čerpá z původního konceptu trilogie.
I když naši hrdinové mají holé ruce (v případě Floyda jsou zbraní samo o sobě), nepřátelé proti nim s prázdnou nejdou. Obzvlášť nám lezl na nervy policista s elektrickým štítem, který je potřeba nejdříve rozbít, než se mu dostaneme na kobylku. Problém je, že štít se rozbije jen v případě několika zásahu těsně po sobě, což si samozřejmě policista nenechá líbit a řeže do hrdiny pendrekem hlava nehlava. Je to ale jen jedna postava z mnoha, která má takový typický herní rys, většina ostatních nemá příliš nápaditý bojový styl a s trochou odstupu by se dalo říct, že bojují stejně, jen jinak vypadají. Ozbrojeným nepřátelům po porážce vypadne zbraň z ruky. Jednou je to pendrek, jindy baseballová pálka nebo paralyzér. Můžeme je sebrat a využít pro několik dalších útoků, než se rozbijí.
Vtipné je, když se na obrazovce potkají dva nepřátelé, kteří sami mezi sebou mají rozbroje, jako je například policista s vězněm, tak kromě vás útočí ještě sami na sebe. Jen nemá smysl čekat, jestli se dokážou i navzájem odrovnat a vstoupení do jejich boje vlastní pěstí je efektivnější.
Kapitola sama o sobě jsou bossové. Každý z nich má svou sérii útoků. Některé lze přerušit dobře načasovaným kopancem, jiné však ne, takže buď před nimi utečete, nebo vám vezmou velkou část zdraví. U boje s bossem se navíc na obrazovce často objevují další běžní nepřátelé, aby se vám pletli pod nohy, ze kterých ovšem občas vypadnou zbraně, které se můžou proti bossovi hodit. Jak už jsme zmínili, v případě vyčerpání životů u bosse nás čeká nahrání pozice na začátku levelu. Herní doba, která se v ideálním případě zastavuje na třech hodinách, je díky potřebě opakovat třeba i několikrát stejný level, než se bossovi dostaneme na kobylku, může protáhnout až na dvojnásobek.
Velkým zjednodušením je hraní v kooperaci s druhým hráčem a to zejména v boji s bossem. Zatímco se boss soustředí svým příštím útokem pouze na jednoho hráče, druhý do něj může řezat hlava nehlava. Navíc nám nepřišlo, že by se v kooperačním režimu zdvojnásobil i počet běžných nepřátel. Celá hra je ve dvou prostě jednodušší.
Citelným vylepšením oproti původní trilogii je to, že nepřátelé nepadají za hranu obrazovky. Jedná se o maličkost, ale ve výsledku je to nejcitelnější vylepšení celého čtvrtého dílu. Konečně jsou pryč chvíle, kdy jsme buď potřebovali uskočit před neviditelným útokem, nebo naopak bušili do prázdna, kde tušíme nepřítele.
Když už porovnáváme čtvrtý díl s původní trilogií, samozřejmě musíme zmínit pokrok v grafickém a hudebním zpracování. Pryč jsou čtverečky a polyfonní melodie. Postavy jsou ručně kreslené s výraznými černými linkami a stínováním. Hudbě vévodí syntetizátory ve stylu osmdesátek, ale v menu si jejich produkci můžete přepnout do polyfonní melodie.
Kromě kampaně si v menu můžete vybrat i klasický PvP mód a změřit síly s dalším hráčem v aréně a to až se sedmnácti charaktery včetně těch z původní série.
Některá nová pokračování starších sérií se snaží o co nejvíce inovativních prvků. Jiná jich přidají jen pár a zůstanou sedět zadkem na dvou židlích. Streets of Rage 4 nedělá ani jedno. Kdybychom odmysleli lepší grafické a hudební zpracování, máme před sebou hru, která by klidně mohla vyjít v devadesátých letech minulého století a hráči by nad ní zajásali. V dnešní době však přináší tak málo inovace a zuby nehty se drží původní série, že ji lze doporučit jen skalním fandům a chronickým nostalgikům. Ostatní hráči zmlsaní řetězovými komby v moderních bojovkách nad konceptem Streets of Rage 4 jen mávnou rukou.
