State of War 2: Arcon

Když se mi dostala do ruky poměrně dobře vypadající krabice s dnes recenzovanou hrou od slovenských Cypron Studios State of War 2: Arcon, na které doslova zářila samolepka s nápisem Hardcore RTS, říkal jsem si, že by to mohla být příjemná výzva typu Supreme Commander nebo aspoň stařičké Total Annihilation. Hře předcházela poměrně dobrá pověst, protože i přes svou nudnost dostával první State of War kolem 50% v recenzích.

Vcelku standardní instalace mě přenesla na okno s nastavením, kde jsou všehovšudy tři volby – rozlišení, grafika (nízká, vysoká) a komprese textur, přičemž poslední dvě zmíněné volby podle mě nemají ani minimální vliv na vzhled hry.

Graficky hodně chudé menu, které si nezadá s flashovými hrami nabízí multiplayer a samozřejmě singleplayer, který obsahuje jednoduchý tutoriál, bitvu a kampaň. U tutorialu si lze přehrát videoukázku, zobrazit si textový popisek a zkusit si danou činnost přímo ve hře. Bitva je klasický skirmish, který obsahuje poměrně hodně herních modů a asi třicítku map, ale většina je hodně nudných. Multiplayer jsem si bohužel zahrát nemohl, protože jsem nenašel nikoho, kdo by State of War 2 vlastnil a byl ochoten ztrácet s ním čas. Pln očekávání jsem se tedy pustil do kampaně očekávaje aspoň nějaký příběh, roztažený na deklarovaných 25 misí. Jaké bylo mé rozčarování, když jsem byl rovnou vržen na nepřehlednou mapu, rozdělenou na jednotlivé bloky ve kterých se odehrávají „mise“. Útočit je samozřejmě možné pouze na sousední políčka a jejich zabíráním se dostat až na obsazení celého území. Pole jsou naprosto stejná, mění se jen grafický skin a počet soupeřů. Na některých polích si lze zvolit typ modu, který chcete hrát (například deathmatch), ale vesměs je hra pořád stejná.

Příběh se tedy nekoná, ale pohledal jsem trochu na internetu a našel zhruba o co jde. Velká zábavní společnost vytvořila výcvikovou show Artifical conflict (ARCON), ve které proti sobě lidé bojují dálkově ovládanými stroji. Z malé hry několika lidí se stala obrovská zábava pro masy a tak je čím dál více planet používáno pro turnaje a souboje. Příběh tedy nijak nápaditý a můžeme na něj rázem zapomenout.

Úvod mise nápadně připomíná Supreme Commander, kde začínáme s hlavním inženýrem-robotem, který umí zabírat generátory kreditů, což jsou takové malé věžičky, které generují herní kredity – jednu z měn ve hře. Při rozlišení 1280*1024 je inženýr veliký jak špendlík a v pozadí takřka není vidět. Nicméně ke grafice a hernímu designu se vrátím v další části recenze. Na začátku lze postavit výrobnu jednotek, radar a také třeba výzkumné středisko. Počet budov se časem samozřejmě rozšíří. Stavba probíhá klasickou formou ukazatele do 100% a poté kam kliknete „vystřelí“ hlavní budova paprsek a voila je tu budova – na grafických efektech se opravdu šetřilo, hra obsahuje naprosté minimum animací.

Jednotek je na začátku na výběr poskrovnu a je třeba zainventovat do výzkumu a dostat se k lepším technologiím jako jsou laserové zbraně a těžké pancéřování. Výzkum probíhá v neuvěřitelně malé a nepřehledné tabulce. Skoro mi přijde, že tvůrci udělali veškeré tabulky a okna pro nejmenší rozlišení a jakmile si dáte větší, interface se příslušně nezmění, ale zůstane stejný. Na výzkum potřebujete body, které dostáváte za úspěšné bojování, platí tady tedy přímá úměra – kdo více útočí a vyhrává, má více bodů na výzkum. V závěrečné fázi je na výběr velmi slušné množství jednotek a budov, záleží jen na výzkumu. Jednotky také ovládají jednoduchý rpg systém vylepšování a upgradů.

Bojovat proti umělé inteligenci není úplně jednoduché, protože je založena na reakci na složení vašich jednotek. Pokud se rozhodnete stavět jen útočné buginy, narazíte na rakety a letectvo rozpráší vaši armádu jak nic, naopak pěchota bude jen těžko odolávat přesile lehkých vozidel. Umělá inteligence je jinak zcela hloupá a útočí podle předem definovaných scénářů, které se dají poměrně snadno vysledovat a obrana je celkem jednoduchá. Horší již je dobýt soupeřovu základnu, protože AI staví nadoraz a samozřejmě ideálně.

Krom zmíněných kreditů je ve hře limitním faktorem takzvaný „datový tok“, což je jakási alternativa energie. Každá jednotka i budova spotřebovává určitý datový tok a tak je třeba dobře rozmyslet co si koupíte. Limit neplatí jen pro jednotky, ale i pro budovy. Pokud si postavíte hodně budov, nezbudou vám finance na jednotky a naopak. Je třeba citlivě posoudit do čeho investovat, ale limit na stavbu budov se opravdu jen tak nevidí. Problémem pak je, že oba soupeři si opevní základnu a ani jeden z nich nedokáže shromáždit takovou kapacitu útočných jednotek, aby dokázal nepřítele prolomit. Souboje se tak stávají v podstatě nekonečnými souboji několika jednotek. Nepomůžou ani speciální zbraně jako letecký útok, který je směšně slabý a budovu skoro ani nepoškodí, stejně tak by se dal popsat iontový útok.

Pocit jednotvárnosti se dostaví velmi brzy a velkou zásluhu na tom má celkový herní design a grafická stránka. Mapy jsou neustále stejné – začínáte na vyvýšeném místě stejně jako ostatní a navzájem jste propojeni systémem příkopů a rovin, na kterých se maximálně tu a tam objeví nějaký stromeček nebo kámen. Jediné co se mění je skin map – jsou tu ledové, písečné, kamenné, lávové a pár dalších. Budov je jen pár, které budete neustále stavět a tak jsou mise vlastně pořád shodné.

Grafika je 2D kreslená a ač se na první pohled může zdát roztomilá, stačí trochu zoom (který ostatně moc veliký není) a vše se rozplyne do obrovských čtverečků, za které by student grafických předmětů vyletěl od zkoušky rychlostí blesku – kde je plynulý zoom o kterém píší autoři na svých stránkách nevím. Antialising asi autoři nikdy neviděli, použili standardní paletu 256 barev a celý engine musel zabrat maximálně pár dní.

Zvuky jsou kapitola sama pro sebe. Pokud máte odzoomováno na maximum, neslyšíte střelbu a nic. Musíte se přiblížit, ale pak je zase grafika neuvěřitelně ošklivá a stejně slyšíte jen stále ty samé zvuky, žádné hlášky se nekonají. Hudbu jsem poslouchal asi minutu a poté jsem ji ztlumil do ticha. Je to takový mix techna, rocku a něčeho dalšího, který se opakuje stále v nekonečné smyčce, vhodné pro vymývání mozku.

Tak recenzi jsme zvládli a je tu nesmlouvavý konec. V čem musím s autory souhlasit je označení hardcore RTS, protože abyste psychicky dokázali tuto hru hrát, musíte být opravdu hardcore strategický maniak. Vy všichni ostatní si sežeňte nejstarší Command & Conquer nebo klasiku Earth 2140 a užijete si asi o milion procent větší zábavu než se State of War 2. Je ale možné, že já sám nejsem ten správný hardcore hráč a hru jsem nepochopil tak jak bylo zamýšleno, ale moc tomu nevěřím. Spíše se najde řádově pár desítek hráčů, kteří si hru zamilují pro její nenáročnost a přesto rozsáhlost, ale z pohledu obyčejného konzumního hráče nelze jinak než kritizovat. Výsledných 45% je za variabilitu jednotek (i když s otazníkem) a také za to, že je hra kompletně v češtině, je skoro z našich luhů a hájů a prodává se za pár korun.