Spore

O nejnovějším počinu vizionáře Willa Wrighta se vedly sáhodlouhé debaty ihned po oznámení vývoje. Počáteční nadšení však vystřídala vlna pesimismu. Opravdu chce Maxis provést hráče celičkou evolucí, od jednobuněčného organismu až po galaktickou civilizaci? A pokud ano, jak se to, proboha, bude hrát? Upřímně řečeno, na Spore jsme hleděli v očekávání nablýskaného propadáku. Ach, my malověrní!  O The Sims se říkalo, že je to „hra pro holky“ – o Spore by něco takového neřekl ani zarytý šovinista, a to i přes to, že obě hry jsou si v jistém smyslu dost podobné. Přestože se Spore dá při splnění určitých podmínek dokončit, můžeme ji stejně jako The Sims zařadit do kategorie sandbox her. Troufáme si ale tvrdit, že nový produkt Maxisu zaujme každého, což se o Simácích tvrdit nedá.

 

 

O Spore klidně můžeme říci, že je to „5 her v 1“ a nebude to marketingový žvást. Každá část evolučního vývoje – a je jich 5, jak vám asi došlo – se od ostatních docela výrazně liší, přitom se ale nejedná o nesmyslný mišmaš, všechno na sebe plynule a logicky navazuje. Nejprve si zvolíte, zda se chcete po evolučním žebříčku vydrápat jako maso- či býložravec. Pak vás Spore vyplivne do prvohorního moře, kde začnete svou dlouhatánskou pouť jako primitivní buňka, která může být ráda, že si vyvinula jádro, jednoduchý metabolismus a bičík (flagellum) pro alespoň nějaký pohyb. Krmíte se buď řasami a jinou fotosyntetizující havětí, nebo pozůstatky mrtvých buněk, živými buňkami a jinou havětí s aerobní látkovou výměnou. (Pozn. red.: To první platí pro býložravce, to druhé zase pro masožravce. Nerozumíte-li některým pojmům, neděste se, to se jen autor rozhodl oprášit své znalosti z biologie.)

 

 

Coby buňka máte jediný cíl: přežít. Konzumovat menší organismy a nenechat se sníst těmi většími. První část hry vlastně dost připomíná počiny nezávislých vývojářů, jen je v luxusnějším provedení. Pohled na životem kypící vody opravdu stojí za to, kombinace zářivé grafiky a přehledného ovládání chytne a nepustí. Jak se krmíte, rostete a získáváte první možnosti, kterým směrem vést svůj vývoj. Stisknutím tlačítka přivábíte partnera, spáříte se a v editoru si vyberete vhodné evoluční upgrady, jimiž Spore vybaví příští generace příslušníků vašeho druhu. Nám se nejvíce osvědčilo přidávání bičíků a dalších věcí ovlivňujících rychlost – snáze jsme lapali menší a unikali větším. Je radost sledovat, jak se prvohorní život člověku mění před očima. Po uplynutí stovek milionů let virtuálního času život vtrhne na pevninu – netřeba dodávat, že s vaším druhem v první řadě. V editoru příšerek si vyberete vhodné končetiny, vtisknete svým miláčkům svůj styl a zběsile vyrazíte za jediným cílem, který máte: vyvíjet se.

 

 

Editory, jež Spore obsahuje, představují opravdu mocný nástroj k využití vlastní kreativity. Will Wright prohlásil, že při tvorbě všelijakých organismů, hudby, vozidel, budov, letadel a vesmírných lodí člověka limituje jen jediná věc: jeho vlastní fantazie. Nelhal. V tzv. Sporepedii dostáváte možnost prohlížet si výtvory ostatních uživatelů – některé kreaturky vykouzlí úsměv na rtech, z jiných se až tají dech, jak jsou propracované. Díky prozíravému kroku lidí z EA, kteří už před časem za poplatek zveřejnili plnou verzi editoru, nabízí Sporepedie opravdu velké množství uživatelského obsahu. A stačí jen několik kliků k tomu, abyste světu ukázali své výtvory. K editoru máme jen jedinou výtku, uznáváme ale, že se spíše jedná o hnidopišství: bez mrknutí oka se dá vytvořit věc popírající fyzikální zákony. Povedlo se nám příklad „postavit“ tvora, který měl spodní končetiny prodlouženy extrémně dozadu: vypadal jako žabák vyfocený uprostřed skoku. Takový živočich by se nedokázal pohybovat, poněvadž by si díky vychýlenému těžišti okamžitě nabil čumák. Ve Spore vás tedy opravdu omezuje jen vlastní fantazie – vlivem gravitace se nenechte obtěžovat. 🙂

 

 

Druhá fáze naplňování Darwinovy teorie už je o něco sofistikovanější (a obdobně to platí u následujících fází). Svět zahnízdilo mnoho druhů příšerek – a právě na interakci s nimi závisí další směřování vašeho druhu. Kamera se přepne do třetí osoby, svého miláčka můžete pohodlně ovládat pouze pomocí myši. S ostatními tvory můžete buď bojovat, nebo uzavírat spojenectví. Jelikož Maxis nikdy netvořil násilné hry, mírumilovná cesta je jednodušší a znatelně efektivnější. Stačí jen volbou vhodných „evolučních součástek“ zvyšovat společenské atributy a pak pomocí jakýchsi námluvných tanečků získávat přízeň ostatních rodů. Rozvoj postavy funguje následovně: každá část těla, kterou můžete svůj druh vybavit, má i určité statistiky. Např. elegantní ploutvičky vám nijak nepomůžou v boji, zato ale zvýší vlastnost “půvab” na úroveň 2, takže se snáze spřátelíte s ostatními živočichy. Použitelné části se liší svou cenou, a tak se musíte rozhodnout, jaké si zvolíte zaměření. Jak jsme už řekli, nám se osvědčilo shánění „dílů“ – ano, zní to hrozně, jenže vy své svěřence v podstatě stavíte –, jež zvyšovaly vlastnosti typu zpěv, tanec a půvab, tedy sociální atributy. Protože získáte-li si náklonnost jiné tlupy, v jejich hnízdě se lze léčit, ba dokonce i můžete rekrutovat jejich členy do své smečky. Jejich pomoc v boji se docela hodí, protože některé druhy totiž nepřátelské a mnohdy je úplná eliminace cizího druhu tou nejschůdnější cestou.

 

 

Hrajete-li za masožravého tvora, ani při nejlepší vůli se zabíjení občas nevyhnete, jinak totiž zemřete hlady. Maso prostě neroste na stromech a vy ty esenciální aminokyseliny z bílkovin někde prostě získat musíte 🙂 Zato býložravcům stačí jen slupnout ovoce ze stromků a keřů, kterých je všude dostatek. Zatímco v buněčné fázi byla Spore jen jakási hra na honěnou (chyť a nebuď chycen), na souši se přidávají jemné RPG prvky. Získáváním částí DNA se zvětšuje mozkovna, vypipláváte si svůj druh, aby co nejlépe dokázal přežít v džungli nebezpečného světa. Čas na virtuální ose už běží pomaleji, avšak stále se jedná o desítky milionů let. Váš druh cestuje po migrační trase, zakládá nové hnízda a plodí další a další generace tvorečků dychtivých dobýt svět. Občas zaútočí obrovští predátoři, kteří jedinou ranou smetou celou vaši smečku, smrt však naštěstí nepředstavuje vážnější problém – prostě se znovu vyklubete z vajíčka v rodném hnízdě – a všechno s příjemnou nevyhnutelností směřuje k postupu na další článek vývojového řetězce.

 

 

Slepé uličky vývoje už byly prozkoumány a přírodou (vámi) zavrženy; přestupem do kmenové fáze natrvalo ztratíte možnost ovlivňovat velikost a tvar vašeho druhu. Nastal čas založit osadu, postavit výrobny hudebních nástrojů (mírumilovná cesta) a zbraní (dobyvačný způsob). Skončila doba jedince, přišla doba, kdy úspěch závisí na kolektivu. Upřímně řečeno, třetí část se nám zdála trošičku ošizená a prolétli jsme jí velice rychle. Stačilo jen vybít 5 okolních kmenů, což bylo dílo okamžiku. Ale i kmenovou fázi si lze užít. Spore na vás nekvaltuje: pokud chcete, můžete si jen prohlížet krásy světa – je o co stát. Pohled už je oddálen natolik, že lze pozorovat zakřivení planety – a pokud se vám poštěstí, třeba spatříte i jakési neidentifikovatelné létající objekty, kterak pomocí tažného paprsku provádějí cosi nekalého s vaším domovským světem…

 

 

Fáze civilizace naopak příjemně potěší a je záživnou předehrou pro vesmírný věk. Planetu už ovládá jediný druh, jehož členové se však rozkmotřili a komunita se rozpadla na několik městských států. Je třeba, aby někdo vzal věci do svých rukou a lid sjednotil. Vy. Čtvrtá fáze připomíná slavnou Civilization, kterou však v Maxisu ořezali až na kost. Navrhnete si radnici, vozidla a letadla, obsadíte své první naleziště koření. Koření  funguje jako platidlo, snad jako Wrightův hold Franku Herbertovi. Na další stupeň se tentokrát dostanete získáváním měst. Jak? Na výběr máte okupaci, ekonomickou nadvládu nebo náboženskou revoluci.

 

Podle toho, jak se chováte (agresivně/společensky), získáváte v průběhu “dějin” různé superschopnosti. My jsme například díky našemu kolektivnímu duchu získali Bombardování reklamou, kdy nad určeným městem začne kroužit vzducholoď hlásající krásy konzumu, čímž si otvíráte dvířka k rozvíjení obchodních styků. Každá nově získaná metropole se buď přizpůsobí vašemu domovskému štetlu, nebo jí můžete ponechat vlastní status (a mít tak vojensky, ekonomicky a nábožensky zaměřená sídla, což se hodí). Agresivní sousedy jsme zklidnili ukázkou vojenské síly, nebo je utopili v penězích, pánbíčkáře jsme přednesením pádných teologických argumentů zkonvertovali na svou stranu, načež poslední město vyjádřilo svůj respekt k našim schopnostem tím, že vyjádřilo svou touhu po naší ochraně. A teď vzhůru do nekonečna a ještě dál!

 

 

Vesmír. Vznikl před více než třinácti miliardami let. Později zaplály hvězdy, zrodily se planety a vznikl život, který se ze skromných počátků vydrápal až ke světýlkům na obloze, jež staré kultury považovaly za duše zemřelých. Blížíme se ke konci, a tak se spíše než zevrubnému popisu poslední části hry raději věnujme dojmům, jež v nás Spore zanechalo. Wrightovo dílo nabízí krásný a originální zážitek, příjemnou a na hardware nenáročnou grafiku, intuitivní a komfortní ovládání a… A evoluci v celé své kráse. Řekněme si to na rovinu, biolog by nad některými věcmi nevěřícně kroutil hlavou. Věříme ale, že ten samý člověk by po chvíli své profesionální připomínky hodil za hlavu a vrhl se do hraní. Spore nás opravdu příjemně překvapilo. Postupně graduje a toho nejlepšího se dočkáte na tom nejsprávnějším místě – na konci.  Vyjednávání s galaktickými impérii, plnění poměrně zajímavých misí, terraformování planet, abyste na nich mohli založit kolonie. Vylepšování výbavy, získávání velitelských hodností a pátrání po cenných artefaktech. Vesmírná část je nejkomplexnější a spořádá pořádnou dávku času. K pěknému dojmu z hraní přispívá i dobrý český překlad, některé hlášky (“Dvakrát sonduj, jednou unášej”) dokážou rozesmát. A když se propracujete až do středu Mléčné dráhy, čeká na vás malé překvapení…

 

 

Spore od nás dostane 80 %, a to z následujících důvodů. Přestože se jedná o komplexní záležitost, která vás provede miliardami let vývoje, mnoho herních elementů se nám zdálo až příliš jednoduchých. Jen vesmírná část nepostrádala hloubku, ty ostatní – zřejmě pro co nejlepší přístupnost masám – nepředstavují příliš velkou výzvu. Jednoduchost ale není na úkor zábavy. Hrajete-li Spore po druhé, nevyhnutelně se dostaví jistá repetitivnost, protože od kmenové fáze se styl hraní jaksi „unifikuje“. Možnosti máte stále stejné, hra se liší jen v použitelných superschopnostech. Jejich význam ale není tak velký, aby to nějak výrazněji ovlivňovalo vaši strategii. Přesto však musíme konstatovat, že Spore se prostě povedla. Takové potěšení z hraní jsme už dlouho neměli, byla radost pozorovat, jak si nedomrlý organismus podrobil vodstvo, souši, celou planetu a nakonec i mezihvězdnou prázdnotu. Hm… Raději posuneme hodnocení ještě o něco výše – 85%