Splinter Cell: Blacklist

Nedávno zesnulý Tom Clancy propůjčil své jméno ledasčemu a ledaskomu. Tak například žádnou z knih, která v posledních řekněme desíti letech dorazila na pulty obchodů, nenapsal on. Pokud jde o jiná média, jmenovitě videohry, Tomův kreativní input vystihuje jedno číslo: neprozradím, o jaké se jedná, ale chraň vás pámbu, abyste se jím pokoušeli dělit. Zajímavé nicméně je, že většina z Tomových frančíz je úspěšná a nepostrádá určité kvality. Mezi ty nejlepší patří série Splinter Cell, stealth akce z pohledu třetí osoby, jejíž v pořadí šestý díl (pokud správně počítám) se mi dostal do spárů.

Splinter Cell: Blacklist opět přivádí na scénu Sama Fishera. Tomu sice nepropůjčil hlas herec Michael Ironside, jak jsme byli zvyklí, ale to neznamená, že by Sam snad ztratil něco ze svého charisma. A neznamená to ani, že by kluci z Ubisoftu pro Sama nepřichystali pořádné dobrodružství. V kostce se má situace zhruba takto: po útoku na leteckou základnu v Guamu, k němuž se Sam (toho času ve výslužbě) připlete, kontaktuje prezidentku USA skupina aktivistů. Říkají si Ženisté (hra je plně přeložená do češtiny; překlad není vůbec špatný) a hodlají v pravidelných intervalech útočit na objekty amerického zájmu, a to se stupňující se intenzitou. Prezidentce se takový plán nijak zvlášť nezamlouvá, a tak Sama – poté, co po událostech z Conviction rozpustila Third Echelon – povolá do zpátky do akce. Dá mu volnou ruku a pověří ho, aby celou tu nešťastnou záležitost s Ženisty sprovodil ze světa. Pokud možno potichu.

Jak bývá u her podobného ražení pěkným zvykem, příběhová linka vás protáhne řadou zajímavých lokací, roztroušených po celém světě. Do ruky vezmete bedekr, turistcký foťák a společně se Čtvrtým Echelonem navštívíte libyjské Benghází, Chicago, bývalou americkou ambasádu v Teheránu, Guantanámo a řadu dalších pěkných pamětihodností. A i když je venku krásně, nezanedbatelné množství herní doby strávíte na palubě Samovy operační základny Paladina, transportního letounu po střechu nacpaného nejmodernějším vybavením (pan Clancy by měl určitě radost). Na palubě, kam se budete vracet po konci každé mise, potkáte řadu starých známých, v čele s Annou Grímsdóttir. Tím, že Sama posadili na palubu rychlého dopravního prostředku, se tvůrcům podařilo celý příběh napakovat do několika dní. Všechno tedy hodně rychle odsýpá, pořád se něco děje; tvůrcům se slušně daří navodit pocit, že odtikávají vteřiny ke katastrofě. Paladina můžete vylepšovat, což se příjemně projeví při pozemních misích (např. vylepšením radaru získáte lepší přehled o protivnících).

A na zemi to vypadá pěkně. Úrovně vypadají dobře (nikoliv bez zásluhy Unreal enginu) a jsou i solidně navržené – dávají dostatek prostoru pro kreativní přístup k řešení problémů. I když se většinou nabízí jeden zjevný způsob, jak se vypořádat s určitou situací (likvidace strážných, vzájemně si kryjících záda), jen málokdy jde o jediný způsob řešení. Blacklist je lineárnější než řekněme nový Hitman (což je dáno tím, že Sam prostě nesype cílům jed do kávy), tvůrcům se však podařilo předestřít restrikcemi nepříliš svázané dobrodružství. Navíc se jim podařilo vše propojit solidním příběhem, který zaujme, tedy pokud se vám ještě neomrzely zápletky typu “teroristi chtějí zabít spoustu lidí”, zabraň jim v tom – jestliže však ano, pak nechápu, co tu ještě děláte.

 

Na hře jsou vidět vysoké produkční hodnoty, návrhem úrovní počínaje, grafickým zpracováním a ozvučením konče. Pokud jde o grafiku, nechtělo se mi věřit, že hra běží na stařičkém Unreal enginu (verze 2.5), který si svůj debut odbyl už někdy v roce 2002. Ne že by na tom ale záleželo, když se tvůrcům podařilo vytáhnout ze staříka z dílen Epicu naprosté maximum. Vedle zpracování hra potěší i po obsahové stránce. Nejen že kampaň není úplně krátká, ale především je k dispozici i řada nepovinných vedlejších misí, jimiž se můžete prokousat sami nebo s parťákem v co-opu. Herní doba – když k tomu přičtete i multiplayer – je opravdu solidní. Takže palec nahoru. To všechno by však bylo k ničemu, kdyby samotný herní zážitek nestál za moc. To ale není případ Blacklistu.

Tvůrci počítají s třemi modely hráčského chování a podle toho i nadefinovali i herní styly – Duch, Panter a Útočník. Duch je čistokrevný tichošlápek, soustředí se výhradně na cíle mise, nepřátele obchází širokým obloukem a nenechá se spatřit. Panter rovněž volí opatrný postup, nezdráhá se ale vystavit nepřátelským zrakům a likvidovat je, než zburcují své kolegy. Těla odklízí a ukrývá se ve stínech, když ale není zbytí, pouští se do otevřených střetů. A pak tu máme útočníka, který se k potížím staví čelem a nerozhodí ho řev alarmu. Za každý styl získáváte bodové hodnocení; asi nepřekvapí, že tvůrci nejštědřeji odměňují duchy, za nimi následují panterové a pověstného černého petra si vytáhli útočníci.

Po úspěšném zakončení mise dostanete peníze, za něž lze pořídit různé serepetičky a upgrady. Je trochu divné, že se Sam, kterého sama prezidentka pověřila záchranou světa, musí ohlížet na rozpočet, ale doba je holt těžká a i hrdinové Fisherova kalibru musí hledět na kačku. Hra je v zásadě navržena tak, aby se dala dokončit bez jakýchkoli investic, ale copak byste to byli za tichošlápka, kdybyste nepracovali s kamerami na vrtulníčku, brýlemi se sonarem, paralyzérem a řadou dalších serepetiček, které dělají špiona špionem. Jenže jak už jsem uvedl, hra není navržena tak, abyste zmíněná udělátka potřebovali, v pohodě se obejdete bez nich a v zásadě se dá prohlásit, že spíše zdržují (svého cíle dosáhnete i bez nich a často i rychleji).

Povedenou kampaň doplňují již zmíněné vedlejší mise a především kvalitní multiplayer. Vrací se oblíbený režim Spies vs. Mercenaries, který se objevil v SC: Pandora Tomorrow a Chaos Theory. Vedle klasického módu 2v2 přináší Blacklist i režim 4v4. Síťových map je dostatek na to, abyste si soupeření s živými hráči užili dlouhou dobu. Asymetrický multiplayer, kdy proti sobě stojí špioni (third-person pohled) a žoldáci (FPS) drasticky se lišící stylem hraní a vybavením (kustomizovatelným a postupně odemykatelným) patří k nejsilnějším stránkám hry. Občas hapruje kontextové ovládání, kdy namísto řekněme rychlého přesunu z úkrytu do úkrytu přeskočíte překážku a vlétnete nepřátelům na oči, ale naštěstí jsou tyhle výstřelky ojedinělé.

Splinter Cell: Blacklist je vydařeným titulem, který v žádném směru neurazí. Za své peníze dostanete odpovídající protihodnotu, a multiplayer snad přináší i něco navíc. Docela se těším na další díl, který nepochybně přijde, protože herní série mají obrovskou setrvačnost. Kór když se na nich “podílel” Tom Clancy (co na tom, že je v pánu – ostatně do nynějška vychází s železnou pravidelností knihy Roberta Ludluma, i když zmíněný spisovatel skonal již v roce 2001). 85 %