Sniper Ghost Warrior 2

První díl Sniper Ghost Warrior vyšel v létě 2010, a přesto, že hra si samozřejmě našla svůj okruh fanoušků, nejednalo se o žádnou revoluční ani převratnou záležitost. Hra zaujala svým konceptem, který nekopíroval další Call of Duty, ale uvrhl vás do stealthové role, kde je dominantní pouze odstřelovací puška, pistol s tlumičem a případný nůž. Bohužel záležitost byla poměrně monotónní a jednotvárná a to si s sebou nese i druhý díl. Pokud vás baví sniperovat hra vás může krátkodobě zabavit – že byste na ni však měli nezapomenutelné vzpomínky nebo měli důvod se ke hře vracet, to s největší pravděpodobností ne.

 

Než se dostaneme k hodnocení dalších záležitostí, které dělají hru průměrnou až horší, uveďme si, jak to vlastně celé je. Jako kapitán speciální jednotky Cole Anderson budete operovat v jednotlivých misích a je nutno podotknout, že ne sami. Hned od první mise vám bude dělat společnost věrný parťák, a pokud by se snad vytratil (nebo byl třeba zajat), můžete se spolehnout, že jeho společnost nahradí asistentka se sympatickým hlasem na drátě (občas jí vystřídá přísný šéf, který netoleruje žádné chyby). Ta vám taky zcela pravidelně poradí, kde je kolik nepřátel, co máte přesně dělat a aby to náhodou nebylo příliš obtížné, ještě vám všechny označí na mapě. Technologie jsou dnes již tak daleko, že pokud by se snad v okolí nacházel nepřátelský sniper – i toho vám zaměří a ještě označí jakýmsi terčem. Pokud nabýváte dojmu, že obtížnost je nízká, je to dojem naprosto oprávněný. K náročnosti se však ještě dostaneme.

Aby snad nedošlo k nedorozumění, je třeba uvést, že hra byla recenzována na střední obtížnost. Čeká na vás několik oblastí, ve kterých se můžete pokochat přírodou, močály, vodopády, ale i urbanizací ve formě rozbouraného města, vlakového nádraží a třeba náměstí plného rozbitých jugoslávských autobusů. Slovo pokochat, používáme záměrně, jelikož design levelů je jedna z mála věcí, která dopadla obstojně, snad díky Cry Enginu 3. Samotné grafické zpracování pak zcela jasně převyšuje jak hratelnost, nápad, koncept, tak i již zmíněnou obtížnost, která ve spojitosti se stále se opakujícími situacemi dělá hru opravdu velice jednotvárnou, místy až nudnou.

 

Pravdou je, že pokud nebudete dostatečně obezřetní a nepřátelé vás objeví, zpravidla stačí jedna pořádná dávka a smrt je na místě. Tato situace je však spíše raritou. Jinak je obtížnost nebo chcete-li výzva téměř nulová. Zakempíte na určitém místě, dostanete souřadnice nepřátel a jednoho po druhém (někdy i dva najednou) jednoduše postřílíte. Přesunete se na další spot, občas cestou něco seberete nebo položíte bombu a opět – zaujmete spot a vystřílíte nepřátele. Výjimečně bude třeba zůstat tiše a nepřátelé likvidovat za pomocí nože – to se občas děje v rámci příběhu, kdy vás například někdo doprovází, a vy hodláte infiltrovat prostor nebo naopak odněkud utíkáte.

Problém je v tom, že sniperování je až příliš jednoduché a především moc lineární. Jistě, že jsme čekali, že ve hře, která nese v názvu ‚sniper‘ bude hlavním aspektem sniperování – otázka je, v jakém provedení. Odstřelování se jakýmsi způsobem snaží vypadat komplexně, díky hodnotě vašeho tepu, kapacity dechu a směru a intenzitě větru, ačkoliv to zní dobře, bohužel to nestačí. Navíc vám opravdu vřele pomáhá jakýsi pomocný zaměřovač, který jako malý červený kroužek označí zcela přesně místo dopadu střely. Je sice pravda, že na těžkou obtížnost ho lze vypnout.

 

 Ovšem věřte, že vyvolaná větší náročnost zaměřování nevyřeší to, že ve hře děláte prakticky celou dobu to samé. Ovšem až do takové míry, že vám to přijde až podezřelé… ‚hele nedělal jsem náhodou přesně tohle v předchozí misi?‘ Tím míníme rozmanitost jednotlivých misí, která je zkrátka velice nízká a vesměs neustále opakuje cca 3 stejné koncepty.

 

S nepřáteli se to má navíc tak, že jejich umělá inteligence není o nic vyšší, než vaše možnost svobodného rozhodování. Nepřátelé jsou zpravidla umístěni tak, že snad počítali s tím, že budete střílet právě odtamtud a navíc se asi chtěli nechat zabít. Ve hře existují dvě fáze odstřelování, ve kterých se můžete nalézat. V prvním případě, se jedná o tzv. ‚volnou‘ kdy si zkrátka vylezete na kopec nebo se schováte do křoví a jednoduše střílíte, s tím, že máte možnost pohybu a případného útěku. Druhý případ se týká několika misí, kde zaujmete pevný spot, pušku postavíte na nožičky a obvykle doprovázíte infiltraci nějaké budovy nebo naopak útěk. Problém nastává právě v onom provedení.

Nepřátelé se objevují postupně po malých skupinkách, samozřejmě vždycky tam, kde je zrovna potřebujete. Díky tomu, že nemáte (ani mimo tento případ pevného spotu) žádnou možnost volby či svobodného rozhodování a hra vás zkrátka neustále dosti podrobně vede, v podstatě není, co zkazit a kde udělat chybu. Opakované odstřelování jednotlivců se tak stává až příliš rutinním.

 

Jediné, co je na hře opravdu dobré, je to, jak hra vypadá. Grafické zpracování a vůbec celý Cry Engine 3 tahá hru dost nahoru. Krásná příroda, včetně vody, vodopádů i provedení městských rozvalin nebylo vůbec špatné, jak po stránce designové, tak grafické. Příběh je bohužel oproti tomu opět průměrný. Jednoduchý koncept, žádná větší zápletka a předvídatelnost. Dalo by se říci, že příběh hraje jakousi doprovodnou roli na pozadí, aby měl člověk vysvětlení proto, proč vyskočil z vrtulníku zrovna tady a jde zabít toho a toho.

Hra se dá bez větších problémů dohrát za 5-6 hodin herního času, s tím, že půlku času strávíte běháním k dalšímu spotu a zbytek času monotónním odstřelováním nepřátel. Minimum času pak připadne na střelecké scény, které zobrazí ve zpomaleném čase vaši kulku vypálenou přímo z hlavně a sledují její cestu až do nepřítelovi hlavy. Ty jsou poměrně zábavné, ovšem ne příliš frekventované. Občas se spustí, když chybí v oblasti (sektoru) poslední chudák, který se právě ocitl na vašem zaměřovači. Jakmile vystřelíte, můžete už jen sledovat.

 

 

Nutno také zmínit, že ve hře se nesbírají žádné zbraně. Pušky a samopaly vašich nepřátel se stávají součástí jejich mrtvoly. Na každou misi pak máte předpřipravený arzenál, který zahrnuje naprosto totožné vybavení: Odstřelovací pušku, pistol s tlumičem a nůž. Dalším problémem je, že všechny sniperky jsou technicky naprosto totožné. Jediné co se mění je jejich vzhled resp. tedy grafický model a podoba zaměřovače a optiky (pistole zůstala radši celou dobu stejná). Celou hru tak vlastně používáte jednu a tu samou zbraň, což musíme hodnotit opravdu negativně.

Stačilo by totiž, kdyby jeden sniper byl opravdové dělo ve stylu awp a druhý o něco rychlejší a automatický – o to slabší. Ne, že bychom snad chtěli vývojářům radit, ovšem poukazujeme jen na to, že i prosté dva druhy sniperů by mohly hru trochu okořenit. K tomu si navíc ještě přičteme, že neexistuje žádná možnost dosavadní sniper upgradovat ani nikterak vylepšit. Upřímně se ale nedivíme, jelikož další usnadňování hry přes upgrady je opravdu nežádoucí. Inu další slabá část hry.

 

  

Ne, že by Sniper Ghost Warrior 2 byl vyloženě špatnou nebo snad nehratelnou hrou. Jen je na dnešní poměry až příliš průměrný. V jeho provedení se navíc lehce najde mnoho nedostatků, které nevyváží ani volba těžké obtížnosti. Pokud vás však bavil první díl, máte rádi sniperování a nebo si jen chcete zkusit něco jiného – Sniper Ghost Warrior 2 může nabídnout pár hodin stereotypní zábavy a od nás si odnese 72 60 %. V opačném případě však můžete titul minout a o nic zásadního rozhodně nepřijdete.