Silent Hill: Homecoming

Silent Hill Homecoming je již pátým dílem série strašidelných akčních adventur. Na konzolích jste se s ním mohli setkat již vloni na podzim, ale na počítače se dostává až v těchto časech. Autoři tak měli trochu času napravit rozporuplné americké reakce, které v obrovské vlně přišly po podzimním vydání. Vše ale začalo daleko dříve, když proběhly informace o změně tvůrců na společnost Konami, která nemá s hrami tohoto typu mnoho zkušeností. Jak to vlastně dopadlo se dozvíte za několik odstavců.

Že bude hra děsivá, jak se na tuto sérii patří, se můžete spolehnout a dostatečně se o tom přesvědčíte i během prvních několika minut. Jako hlavní hrdina jste vezen přivázán na nemocničním lůžku a vezen tajemnou postavou skrze temné uličky podivné nemocnice. Skrze otevřené dveře a okna vidíte děsivé scény řezání lidí za živa a házení zbytků do otvorů v podlaze. Jeden z nemocničních pokojů se stane také vaší celou a když tajemná postava odchází, vzdáváte se posledních zbytků naděje na záchranu. To nejhorší má ale ještě přijít, když někdo nebo něco probodne doktora přede dveřmi, roztrhne ho na kusy a odtáhne. Zde končí úvodní video a začíná vaše pátrání.

 

Příběh se točí kolem Alexe Sheparda, který byl jako voják zraněn v boji a byl poslán zpět do spojených států na léčení. Od chvíle, kdy se dostal domu ho provází šílené noční můry, ve kterých je jeho mladší bratr Joshua ve velkém nebezpečí. První potřebou je dostat se ze spárů někoho nebo něčeho co ho chytilo a poté návrat domů, kde věci nejsou takové, jaké byly. Doma narazí na pár zajímavých postav, jejichž úloha v příběhu je více či méně důležitá, ale po většinu času zůstane zcela sám.

První úkol zní jednoduše, dostat se z nemocnice. Řešení ale tak jednoduché nebude, tím spíše, když se lokace domácího města hlavního hrdiny plynule promíchává s prokletým Silent Hillem. Autoři opět našli možnost, jak hráče dostat do čtyřikrát prolezlého města a dokonce v něm našli nový příběh. Ač dostanete prostor projít se po ulicích města, většinu času strávíte v úzkých interiérech rozličných vzhledů. Podíváme se tak do prokletého domu, na hřbitov, podzemní kanalizace nebo již zmíněné nemocnice. Mimo město se jít nedá, je obklopeno propastmi. Skoro všechny lokace mají svou normální (rozuměj temnou) a temnou (rozuměj ještě temnější) stránku, mezi kterými se plynule přechází. Prvně tuto scénu zažijete krátce po začátku, kdy na toaletách narazíte na prvního nepřítele – sestřičku bez obličeje. Stěny záchodu se postupně rozpadnou a vznesou do nebe a zůstane jen temnější stránka toho všeho. Stejnou scénu zažijete během hry mnohokrát a změna bude čím dál děsivější.

Zmíněná nemocniční sestřička bez obličeje nezůstane posledním protivníkem. Těch bude přibývat, ale je zde znatelný posun ke konvenčním hororovým postavám, namísto dříve používaných podivností. Souboje s protivníky se dočkaly drobné obměny. K dispozici je rychlý a silný útok. Rychlým můžete v rychlém sledu mlátit hlava nehlava, ale škody naděláte minimální. Oproti tomu silný útok udělá velkou škodu, ale trvá podstatně déle. Útoky na sebe můžete plynule navazovat a vytvořit tak dlouhou řadou útoků. Jakmile jednou zaváháte, dostanete ránu a vězte, že hlavní hrdina jich moc nevydrží. Správné nacvičení útoků je podstatou věcí pro překonání hry. Do trojice k těmto útokům přibude ještě úhybný manévr. Slouží na něj jediné tlačítko, ale to provede pohyb podle aktuální situace. Někdy je to úskok, jindy přikrčení a občas také kotoul. Tato tři tlačítka tedy ovládají celý útočný mechanismus.

Souboje budou probíhat především na blízko, protože ke střelným zbraním se dostanete někdy v polovině hry a navíc nebudete mít moc munice. Musíte se tedy spolehnout povětšinou na chladné zbraně typu nože nebo tyče. Pokud si zvolíte vyšší ze dvou obtížností, tak bude munice ještě sporadičtější a s nožem projdete skoro celou hru. Absence pořádnějších zbraní dodává atmosféře na síle a slušnou zbraň dostanete až na konci hry, kdy ji vlastně ani nepotřebujete. Ne že by to atmosféra potřebovala uměle zvyšovat svou sílu. Temné uličky plné krve nejsou ničím výjimečným a i když nepotkáte třeba dlouhé minuty jediného nepřítele, to očekávání co se objeví za vedlejším rohem je horší než samotné setkání s potvorou. Tajemné zvuky, křik dětí nebo usedavý pláč vás dovede slušně našponovat. I zde je ale znát posun k západnímu pojetí hororů a už to není klasický japonský šílený horor a někteří fanoušci to asi opláčou.

Příběh v první polovině vypadá velice ambiciózně, ale v druhé polovině spadne do totální béčkovosti. Hra má konců celkem pět, ale skoro každý je podivnější než ten předchozí a vůbec nic nevysvětlí. Přišlo nám, jak kdyby hra byla v půlce useknuta a narychlo zakončena. Rozhodně rozdílné konce nebudou to, co vás donutí hru hrát čtyřikrát znovu. Hra je celkově docela krátká a za dva víkendové večery ji pokoříte. Je škoda, že hodně kolísá obtížnost, protože některé souboje dáte doslova s prstem v nose, zatímco jiné pro vás nebudou nepřekonatelný oříšek. Tomu moc nepomáhá pevné umístění ukládacích míst, které musíte najít a teprve pak hru uložit. Místa jsou od sebe poměrně daleko a po smrti musíte začít od posledního z nich.

Hra je doslova prošpikována hádankami. Většina z nich jsou poměrně jednoduché a logické úkoly, ale najdou se i zcela nelogická řešení, kde budete hledat oblíbenou metodou  „vše na vše” co kde pasuje. Jen nevěřícně pak budete koukat, co že jste to za kombinaci vytvořili.

Ovládání ale není moc zmáknuté. Nejde o to, že by nebylo správně udělané, ale nikde není žádná nápověda a během první půlhodiny budete stále skákat do menu a sledovat, co která klávesa dělá. Tomu napomáhá částečná neergonomičnost ovládání a přednastavení ne vždy funguje. Konverze samozřejmě umožňuje použití klávesnice a myší, ale lze také hrát na gamepadu. Poměrně často budete používat kontextové tlačítko například na přeskočení plotu nebo protáhnutí mezi trubkami, ale to spočívá v jednoduchém stisknutí tlačítka pro akci. V některých případech budete muset tlačítko rychle mačkat, abyste například prořízli pavučiny. Možná je to zajímavé, ale vůbec to není zábavné.

Velmi pěkně je zpracovaný denník, kde se ukládají všechny střípky informací, které se dozvíte. Horší práce už je s inventářem, který není vůbec přehledný. Trvalo mi několik minut, než jsem přišel na to, kam se mi schovala věc, kterou jsem po začátku hry našel. Posléze jsem zjistit, že se mi sebraná věc slila s texturou inventáře. Hezky je zpracovaná mapa, která vypadá jak ručně kreslená a jsou do ní zapsané poznámky o dostupné cestě.

Po grafické stránce hra nepatří k tomu nejlepšímu co lze dneska vidět, ale je docela pěkná a rychle běží. Temné koridory, krvavé fleky, podivní nepřátelé, to vše vypadá velice filmově. Autoři opět použili filtr vypadající jako obraz staré televize a je to jedině ku prospěchu věci. Celá hra je neuvěřitelně temná, což se asi dalo čekat. I když si zesvětlíte světlost na maximum a rozsvítíte baterku, stále je všude tma. Příjemné je využití Havoku, které způsobuje realističtější chování předmětů a nepřátel. Grafických nastavení není moc, ale od konverze konzolové verze bychom asi nic jiného neočekávali. Hra má problémy s přepnutím do Windows se zkratkou alt+tab. Celou hru skvěle dotváří temná hudba, která jakoby k atmosféře přímo patřila. Podle reakcí některých fanoušků je slabší než u předchozích dílů, ale stále je dobrá.

Silent Hill Homecoming je poměrně kvalitní hra, kterou bohužel sráží nedotažená konverze z konzolí a také spousta drobných chybek v designu hry a ovládání. Kdo však má rád strach, atmosféru nebezpečí a všudypřítomnou temnotu, bude určitě spokojen, zvláště když si hru pustí v půlnoci za úplné tmy a ideálně na nějakém okultním místě. Od nás si hra odnáší hodnocení 75%, ale nemáme důvod se k ní znovu vracet.