Shellshock 2: Blood Trails

Když se hra na trh dostane pěkně v tichosti, nemá dokonce ani oficiální stránku a vydavatel neutratí za propagaci ani jediný mizerný dolar, existují dvě možnosti výkladu. Buď se jedná o počin nezávislých vývojářů, kteří si prostě nemohou dovolit vrážet prachy do marketingu, anebo sami tvůrci vědí, že hra, na níž pracovali, nestojí za nic. Tudíž nemá smysl investovat do ní už ani cent. Zkuste hádat, do které kategorie patří Shellshock 2: Blood Trails. Můžete jednou.

Shellshock: Nam ’67 vyšel v roce 2004 a byla to vcelku úspěšná third person akce, jež tradičním způsobem – nevystupovali zde žádní zombíci – zpracovávala americké válečné fiasko z konce šedesátých let. Prodalo se téměř milión kopií, což je solidní číslo. Proto je s podivem, že Eidos odejmul dítko svým otcům v Guerrilla Studios a svěřil práci na pokračování do rukou Rebellionu. A ještě podivnější je, co v Rebellionu s odkazem Nam ’67 provedli.

 

 

Hlavní hrdina druhého Shellshocku si v jistém okamžiku klade otázku, jež ve velmi nepřesném překladu zní asi takto: „Jémináčku, jak vůbec můžu najít správné odpovědi, když sakra ani nevím, na co se ptát?“ Překladové nepřesnosti se samozřejmě týkají slov „jemináčku“ a „sakra“, protože hra si rozhodně nebere servítky a anglická slovíčka na F se na vás valí ze všech stran. Ale to teď ponechme stranou. Zmiňovaný výrok nádherně ilustruje dojem, jaký získáte z celé hry: je to zmatek nad zmatek, a to nejen díky volnomyšlenkářskému pojetí historických reálií, kdy se ocitnete v pekle vietnamské války se zombíky v zádech.

 

 

Neslavným hrdinou se stává seržant Nate Walker, který se v kambodžském Phnompenhu krátce setká se svým nepříčetným bratrem Calem. Calovu jednotku vyslali do hlubin džungle, aby zajistila havarované letadlo s přísně tajným nákladem. Mise se ale škaredě pokazila a zpátky se vrátil jenom traumatizovaný Cal, nakažený látkou zvanou Whiteknight, což je biologická zbraň měnící lidi ve vražedná monstra – zombíky. Whiteknight byl vyvinut bláznivým doktůrkem ve snaze přesvědčit vládu, že ve Vietnamu vůbec nemusí téct krev amerických vojáků. “Bílý rytíř”, smrt vzešlá z Petriho misky, se totiž o Vietcong postará lépe… Když Natův bratr jedné temné noci uprchne z lůžka, ke kterému ho přikurtovali, vydává se hlavní protagonista v jeho stopách, aby mu pomohl a zamezil šíření zhoubné látky, jež napadá všechny bez rozdílu.

 

 

Příběh sám o sobě není vůbec špatný, tedy alespoň na poměry stříleček. Jenomže ze způsobu, jakým tvůrci pojali styl vyprávění, se člověku zvedá kufr. Rádoby efektní cut-scény jako by režíroval sám veliký Uwe Boll: postavy cedí strohé hlášky prošpikované nadávkami, na obrazovce se dějí prazvláštní věci a vy nebudete vědět, která bije. Hrou jsme procházeli, aniž bychom tušili, co se vlastně děje, co právě děláme a jaké to přinese následky. Ke zdárnému dokončení hry se naštěstí těmito věcmi nepotřebujete vůbec zatěžovat, stačí jen pálit po všem, co se hýbe. To pochopitelně nemění nic na tom, že vyprávění nemá hlavu ani patu (nebo možná má, ale nám se nic takového nalézt nepodařilo). Z podobné látky by se rozhodně dalo vytěžit víc.

 

 

Kdyby někdo uděloval cenu za nejnepříčetnější level design pro rok 2009, Shellshock 2 by se nepochybně stal horkým kandidátem na vítěze. Vůbec nejde o to, že levely jsou lineární až hanba, protože stejným neduhem trpí úplně všechny first person střílečky. (U kvalitně zpracovaných her ovšem recenzenti tento fakt taktně pomíjí.) Problém Blood Trails spočívá v obsahu lokací, kdy se to, před co vás tvůrci staví, jednoduše příčí zdravému rozumu. Představte si, že se spolubojovníky vlezete do chátrajícího kostelíka kdesi uprostřed džungle. Venku se to hemží po zuby ozbrojenými Vietnamci a co nevidět začne útok. Zdi kostela jsou posety širokými děrami; pro obratné na smrt jdoucí příslušníky Vietcongu nebude problém protáhnout se dovnitř. Takže zkontrolujete svou věrnou em-šestnácku, jestli je plně nabitá, a namíříte ji do jedné z děr, připraveni nakrmit horkým olovem každého, kdo vleze před hladové ústí hlavně. Čekáte. A najednou je stísněná budova plná nepřátel, kteří se dovnitř dostali střechou. Nic proti překvapením, libujeme si v nečekaných rozuzleních, ale to se nahoru ti nepřátelé vyšplhali po liánách, či co?

 

 

Na běžném pořádku jsou situace, kdy kráčíte po evidentně liduprázdné stezce, když tu najednou se odnikud vynoří banda mrtvoláků lačnících po krvi. Zombík tady, zombík tam, všude kam se podívám. Jako by se pod každým spadlým lístečkem ukrývala nějaká nemrtvá mrška (to se ostatně týká i živých nepřátel). Whiteknightem nakažení protivníci mají docela sice docela tuhý kořínek, dobře mířená kulka mezi oči ale naštěstí rychle pošle k zemi i toho nejodolnějšího zombíka. A když se bavíme o eliminaci nepřátel střílením do hlavy: Shellshock 2 je velmi brutální hrou. Vývojáři nešetřili krví, sprškami cerebrální tkáně a rádoby drastickými výjevy. Spatříte vojáky vtahované čímsi do díry v zemi, vojáky vtahované čímsi do jiné díry v zemi, dokonávající vojáky, opřené o zeď s vlastními střevy v rukou. Uvidíte bezhlavá těla rozvěšená po zdech, stopy krve na podlaze, na stěnách, na stropech. A tak podobně. Rádi bychom věděli, kde na tyto vskutku nápadité věci páni vývojáři chodí. Být to naše první hororová FPS, možná bychom se i trošičku báli. :-/

 

 

AI nemrtvých nepřátel samozřejmě nestojí za nic. Co jiného lze také čekat od bytostí, smyslem jejichž (ne)života je konzumace vašich vnitřností. No, možná by se alespoň nemuseli zasekávat i o ty nejdrobnější terénní překážky, ale i to by se snad dalo pochopit. Ovšem fakt, že inteligencí zombíků jsou však obdařeni i živí nepřátelé, se dá omluvit jenom stěží… Mušku mají ale agilní VCčka dobrou – a zrak ještě o něco lepší: vidí vás i skrze neprůhlednou bambusovou stěnu; a co jim schází v oblasti intelektu, bohatě vynahrazují počtem. Mít na to dostatek času a chuti, možná bychom mohli na téma korelace počtu nepřátel a AI provést seriózní vědecký výzkum, jenž by nám v obecné rovině potvrdil, co jsme tušili (a vy nejspíše taky) už dávno: mezi hloupostí protivníků a jejich počtem existuje přímá úměrnost, přičemž toto pravidlo platí bez výjimek.

 

 

Kromě scénáristy, designérů, zvukařů (zvuk také nestojí za moc) odfláknuli svou práci i lidé z motion capturingu, proto animace jednotek stojí za starou belu. Topornost pohybů nelze přehlédnout zejména u spřátelených vojáků, neboť k nim se můžete beztrestně přiblížit a sledovat trapné pokusy o věrohodný pohyb hezky zblízka. Pokud si však nechcete přivodit újmu na psychickém zdraví, raději to nedělejte. A aby toho nebylo málo, špatně rozanimovaní bratři ve zbrani, kteří se k vám tu a tam připojí, jsou ještě hloupější než jejich kolegové z Vietcongu, takže všechna špinavá práce zůstane jen na vašich bedrech. Potěšení z přítomnosti spojenců budete ale (bohudík?) mít jen málokdy. Zato poměrně často narazíte na interaktivní sekvence, kdy musíte mačkat tlačítka v daném pořadí, jinak skončíte v kaluži vlastní krve. V džungli jsou zhusta rozesety nepěkné pasti, v nichž obvykle figuruje gravitace a nebezpečně ostré bodáky, a když nezareagujete včas, což se bohužel stává běžně, čeká vás nudný běh od nejbližšího checkpointu k inkriminovanému místu, kde nejspíš zařvete ještě nejmíň jednou.

Hra obsahuje pouhých 10 levelů, a tak ji bez problémů dojedete za jediné otravnými zombíky naplněné odpoledne. Multiplayer jsme bohužel neměli tu čest vyzkoušet, a to z prostého důvodu: Blood Trails žádný multiplayer neobsahuje. Žádná škoda. Ačkoli jsme na Shellshock 2 snesli řádně velkou hromadu kritiky, vězte, že za určitých okolností to může být vcelku dobrá hra. Musíte „jenom“ vypnout mozek, ovšem to je o dost těžší, než by se mohlo zdát. Blood Trails totiž útočí na váš zdravý rozum ze všech stran a téměř neustále. Avšak podaří-li se vám odolat nutkání přemýšlet, klidně buďte velkorysí a k našemu hodnocení si přičtěte deset bodíků. Jinak ale ruce pryč – 30%