SAW: The Videogame

Chcete pár zaručených tipů, jak snadno a rychle natočit komerčně úspěšný horor? Je to velmi prosté. Vymyslete pár opravdu vypečených nechutňáren a sestavte z nich scénář, pak sežeňte prachy, nemusí jich být moc. Kupříkladu první Saw stál 1 milión dolarů, a takový pakatel vám s radostí poskytne každý investor, protože výnosnost vkladů je ohromná. A až seženete peníze, natočte film. Když si dáte záležet především na vizuální stránce a zachytíte veškerou brutalitu hezky ostře a detailně, máte vystaráno. Poněvadž “torture porn” dneska letí… Dobrá, možná až příliš zjednodušuji a možná, že moderním hororům – Saw nevyjímaje – velice křivdím. Tato dílka třebas nejsou pouhou přehlídkou bezúčelného (a proto nudného) násilí, ale to ještě neznamená, že se mi musí líbit. Proto jsem, přiznám se, zprvu k Saw: The Videogame přistupoval s nechutí a předsudky, danými mou averzí k žánru. Když nedokážu plně docenit žádný ze šesti dosud natočených snímků, těžko najdu zalíbení ve videoherním zpracování Jigsawových kousků. Nebo snad ano? Ó, to si pište že ano!

“Would you like to play a game?”
Vlastně je až s podivem, že hra na motivy známé série vychází teprve u příležitosti vstupu šestého (a rozhodně ne posledního) dílu do kin. Vždyť Jigsaw tak strašně miloval “hry”… Tvůrci ze Zombie Studios se neinspirovali dějem žádného z filmů, nýbrž vymysleli vlastní zápletku, kterou chytře zasadili mezi události z prvního a druhého filmu. Jigsaw je tedy navzdory smrtelné chorobě ještě v plné síle, kterou všechnu využívá ke spřádání ďábelských plánů a kladení neméně ďábelských pastí. Kdyby raději věnoval svou invenci a energii řekněme na charitativní projekty, určitě by lidstvu prospěl mnohem víc. Nicméně stal se z něj zabijácký manipulátor – nu, budiž. Jeho nejnovější obětí se stává detektiv Tapp, nesmlouvavý černošský polda z jedničky. Tappa tehdy ztvárnil Danny Glover; detektiv těsně před závěrečnými titulky dostal zásah brokovnicí, jeho osud však zůstal obestřen tajemstvím. Čehož se chytili tvůrci a umístili hrdinu do zdánlivě opuštěného blázince, kde si pro něj Jigsaw připravil pár ošklivých překvápek.

Čerstvě operovaný protagonista se probudí v uzamčené místnosti, kde ho dnes už slavná loutka informuje, že musí zachránit jednak sám sebe a jednak své blízké, pro něž Jigsaw připravil obzvlášť vypečené pastičky. Hra začíná v ostrém tempu – Tapp má hlavě zařízení, jež mu utrhne čelist, nevyprostí-li se včas – a ke cti vývojářů slouží, že toto tempo si jakž takž drží až do konce. Jakkoli nemám rád filmovou sérii, musím uznat, že videoherní adaptace se až na několik drobností docela zdařila. Jedním dechem však dodávám, že ony “drobnosti” mohou mít pro někoho velkou váhu. Saw totiž obsahuje několik trhlin v herní logice a vysoce stupidní soubojový systém. Ale k tomu dojdeme později.

Fanoušci jistě ocení, že tvůrci přebrali mnoho motivů použitých v šestici snímků, v blázinci se tedy budou cítit jako doma. Saw: The Videogame je v podstatě jakousi kompilací “best of” momentů známých z pláten kin. Jigsaw se snaží dostát své pověsti rafinovaného manipulátora, seč může. Průchod rozlehlým sanatoriem je plně v režii tohoto zlotřilého maniaka, který dělá všechno pro to, aby váš zdejší pobyt co nejvíc “zpříjemnil”. Za každými dveřmi se může skrývat smrtonosná past, stejně tak krok nesprávným směrem může mít fatální následky. Bohužel, Jigsaw vystřílí svou “kreativní munici” docela brzy, a s čím se potkáte hned na začátku, vás bude provázet celou hrou. Tvůrci totiž spoléhají spíše na kvantitu než na kvalitu. Hledání klíče v záchodové míse plné injekčních stříkaček je proto napoprvé vzrušující a zajímavé, ovšem napopáté už rozhodně ne. To samé platí i pro design levelů. Většinu času strávíte v útrobách opuštěného cvokhausu blázince a bohužel už dlouho před koncem hry budete pociťovat jednotvárnost a nudu. Všechno pořád vypadá tak nějak stejně, což se samozřejmě negativně podepisuje na jinak hutné atmosféře. Situaci naštěstí zachraňují Tappova setkání s dalšími obětmi Jigsawova řádění. Jednou zachraňujete narkomanku před fatálním předávkováním, jindy musíte dostat chlápka zpod obrovského kyvadla. Většinou nejde o nic těžkého, musíte vyřešit relativně snadné hádanky, ale zpravidla vás přitom tlačí časový limit… Takže nervy máte často napjaté k prasknutí; právě v těchto okamžicích Saw velkolepě graduje.

Hledání klíče
Abyste snad neměli problémů málo, Jigsaw část svých oběti instruoval, že jediným klíčem k úniku je klíč ukrytý přímo v Tappově těle. (Jigsaw zajistil léčbu Tappova zranění a nechal mu při tom voperovat “malý dárek”). Jistě si dokážete představit, že tahle zoufalá individua udělají cokoliv, aby kýžený klíč získala. Nepřátelé a střety s nimi jsou s přehledem nejslabší částí celé hry. Tapp vydrží jen pár ran, což ostatně platí i pro jeho soky. Nic proti tomu, lidský život je křehká věc. Když se bojíte o krk, přidává to na atmosféře. Problém tkví někde jinde: ve zbraních. Při svém putování naleznete spoustu předmětů využitelných k sebeobraně, vše ve stylu “co dům dal”. Domácí kutilové si proto přijdou na své: k eliminaci nepřátel lze využít násadu od mopu, trubku, ba dokonce i protézy. Varieta nabízených prostředků je docela široká a každý si vybere podle svého gusta. Jenže co z toho, když hlavní hrdina má obrovské potíže někoho vůbec zasáhnout, natož zabít. Tapp je neskutečně pomalý – než se napřáhne k ráně, dvě schytá. Nic nepomůže, že k dispozici máte 3 typy úderů (běžný útok, silný útok a obranný postoj), protože ať už se snažíte jak chcete, nic nenaděláte s váhavým tempem vaší postavy, která ne a ne poslat enemáka pod drn. Jakmila však odhodíte zábrany – a spolu s nimi i zbraně – začnou se dít věci. Tapp zřejmě prodělal boxerský kurz u Mika Tysona či co, protože jeho pěstem se vůbec nic nevyrovná. Spolehnete-li se pouze na pěsti, bez potíží zlikvidujete úplně každou hrozbu. Sečteno a podtrženo: souboje jsou buď děsně frustrující (použijete-li zbraň), nebo děsně jednoduché.

Taky jsem se narodil bos…
Už jsem kritizoval slabší design úrovní, stereotypnost a mizerný soubojový systém, nyný nastal čas podívat se na pár do očí bijících nelogičností, které hra obsahuje. Dalo by se nad nimi mávnout rukou, ale pro úplnost se o nich zmíním. Hlavní hrdina pobíhá po dezolátním blázinci bosky, a čas od času se musí vyhýbat skleněným střepům roztroušeným po podlaze. Je to pěkná featurka, která vás – pokud nehodláte riskovat poranění – nutí být stále ve střehu. Jenomže velice brzy si uvědomíte si zajímavou věc. Mrtvoly, které lemují vaši pouť za vykoupením, mají obuv. Tappa však ani nenapadne, aby si jejich boty přivlastnil, což mě dost vytáčelo. Bez mrknutí oka zabije tucty zoufalců, ale jejich boty si vzít odmítá?! Když se to tak vezme, logika celé hry pořádně drhne (což ostatně platí i pro filmová zpracování). Vemte si třeba situaci s chlápkem přikurtovaným ke stolu. Nad jeho hrudí se pohupuje obrovské kyvadlo, které musíte zastavit. Normální, rozumný člověk by prostě vylezl na stůl a kyvadlo zastavil ručně, ale Tapp ne. On musí vyřešit sadu čtyř hádanek, jako blb přesouvá ozubená kolečka kolečka sem a tam, místo aby jednal jako chlap. Ale hádám, že takhle bych mohl strhat prakticky každou hru, takže toho raději nechám a přejdu k závěrečnému shrnutí.

Větší část článku jsem zasvětil kritizování, ale abych pravdu řekl, nejnovější počin Zombie Studios a vydavatelského domu Konami mě příjemně překvapil. Saw: The Videogame je velmi solidní titul, uvážím-li, že se jedná o hru podle filmové předlohy. Adaptace filmů zpravidla nestojí za nic (což ostatně platí i obráceně, ať žije Uwe Boll), Saw je však čestnou výjimkou. A to prosím říká člověk, který se nerozpakuje přiznat, že má vůči filmové sérii averzi. Zmršený soubojový systém, stereotyp, slabší design úrovní a nepopiratelné nelogičnosti sice sráží celkový dojem, ale Saw má solidní atmosféru, povedené hádanky, pěknou grafiku, skvělý dabing a mnoho dalšího. Takže – 70%