Saints Row 2 – recenze PC verze

Víte, co má společného GTA IV a Saints Row 2? Dámy a pánové, skoro všechno. Úspěšným startem na konzolích počínaje, barevným laděním a mizernou optimalizací pro PC konče. Pokud jste pod stromečkem uviděli nadupanou herní mašinu, možná se vám na takto “starém” počítači bude Saints Row 2 sekat jen trošičku. Jestli jste ale od Ježíška dostali jenom vlněné ponožky a ručně pletený svetr, nejspíš budete skřípat zuby, protože na monitoru uvidíte ošklivou slideshow. Hardwarové nároky dnes recenzované městské akce jsou totiž vpravdě krvavé. Ovšem pokud tuto těžko zanedbatelnou maličkost pominete, zjistíte, že SR 2 se vcelku povedla.

 

 

 

Začínáte ve vězení, kde se probouzíte z dlouhého komatu. Podobně jako ve Fallout 3 si ještě před tím, než se v animaci odhalí vaše tvář, zvolíte vzhled postavy. Fajnšmekři si projdou mafiánskou story v těle korpulentní dámy, konzervativní většina dá jistě přednost drsně vyhlížejícímu svalovci. Výběr je široký. Ať tak či tak, vzápětí dojde na útěk z chabě střeženého lapáku, abyste vrátili svůj gang na výsluní Stilwaterského podsvětí. Ale to vše už víte z naší říjnové recenze, v níž xjohn mimo jiné rozebíral i přemrštěnou odolnost hlavního hrdiny. Zmiňuji se o tom proto, že něco podobného zažijete i v PC verzi, ale v extrémnější podobě.

 

 

Ne že by snad ústřední postavu herní božstva obdařila nesmrtelností, jen je velmi snadné vyhnout se smrti. Když se dostanete někam, kde je „horko“, stačí danou oblastí prostě proběhnout. Šance, že utrpíte zásah z nepřátelské zbraně, je celkem malá a protivníci nepobrali dost inteligence na to, aby vás nějak sveřepě pronásledovali. I když hra nabízí poměrně široký arzenál palných zbraní, většinou si vystačíte jen s holýma rukama, popřípadě s obuškem či baseballovou pálkou. Opravdu. Nač se obtěžovat s mířením, když stačí jen pobíhat okolo a likvidovat protivníky pěstmi? Jejich kulky a broky hlavnímu hrdinovi příliš neublíží, zato jeho pěsti rozsévají smrt. Nepřátele na sebe klidně nechte střílet o sto šest, jen málokdy vám nepříjemně zavaří a sami přitom padají jako švestky. A když k tomu přidáte ještě automatickou regeneraci hitpointů…

 

 

I přes výše zmíněný neduh je Saints Row 2 zábavnou hrou, a to hned od začátku. Sotva zdrhnete z lapáku, vyměníte páchnoucí vězeňské hadry za cool gangsta vohoz a vydáte se dobýt zpět ztracenou reputaci. Město máte jako na dlani a dělat si můžete, co je libo. Žádné natahování herní doby nudnými úkoly, žádná omezení, žádné překážky. Brokovnici máš, tak plav. Nutno dodat, že ve Stilwateru se plave docela příjemně. Vše se odehrává v rychlém tempu, akce téměř nepolevuje.

 

 

Portem z konzolí totiž nijak neutrpěla rozmanitost misí, ani vtipné dialogy protagonistů. Zatímco Rockstaři přeladili na vážnější vlnu, druhý Saints Row nešetří drsným humorem a ironie se tu podává v koňských dávkách. Za zmínku stojí i interaktivita prostředí, kdy můžete vzít třeba polstrované křesílko omlátit ho protivníkovi o hlavu. Zní to možná dětinsky, ale právě takováto prvoplánová brutalita – a že je jí tu plno – dává hře šmrnc. Zůstala i pestrá paleta činností; když chcete, můžete se neskutečně vyřádit. V tomto ohledu nemá SR 2 konkurenci. Na každém rohu narazíte na zajímavou minihru, a ty jsou obvykle pořádně ulítlé, ergo zábavné. Jako příklad za všechny uvádíme Trail Blazer, což je v podstatě obyčejné projíždění checkpointů. Limit na projetí checkpointů je dost těsný, naštěstí lze získat bonusové vteřinky. Jak? Vtip je v tom, že jste oblečeni do protipožárního obleku politého zapálenou hořlavinou. A za zapalování okolních aut či nevinných chodců dostáváte tolik potřebné sekundy navíc… Podobných vypečeností tu naleznete mnohem více – v SR 2 nuda prostě nehrozí. Hrozí jen to, že při destruktivních skopičinách se bude hra nepěkně trhat.

 

 

Když zapnete všechny grafické vychytávky, zanechá ve vás vzhled této sandboxové akce celkem příznivý dojem, ale rozhodně ji nezařadíte do škatulky „týý jo, čum na to“ her. (Tam patří kousky typu Crysis.) Ovšem když chcete, aby SR 2 vypadalo k světu, vyvstane před vámi problém popsaný v prvním odstavci této recenze. Inu, dynamické osvětlení, stíny, rozmazávání obrazu – to vyžaduje nějaký ten výpočetní výkon. A optimalizaci. Když tedy tyhle „cool“ srandy v honbě za vyšším framerate postupně povypínáte, a nebudeme si nic nalhávat, přesně to dříve nebo později uděláte, spatříte nevábnou realitu velkoměsta. Grafika se posune někam do doby kamenné a hra vypadá vyloženě hnusně.

 

 

Řízení vozidel a motorek je kapitolou sama pro sebe. Ač se to může zdát absurdní, jízdní model je ještě nereálnější, než u konzolových verzí. Z počátku jsem dokonce měl potíže udržet se na silnici, a to z toho prostého důvodu, že za ta léta, co se věnuji „paření“, jsem si jaksi navykl, že jízdní model v počítačových hrách vychází víceméně ze skutečnosti. Ve srovnání s tím, co předvádí SR 2, lze nejnovější díl série Need for Speed považovat za hardcore simulaci. Tvůrci jako by co nejpečlivěji propočítali, jaký fyzikální model nejlépe odpovídá skutečnosti – a pak naprogramovali úplný opak. Do protisměru se otočíte na pětníku, z nuly na stovku zrychlíte za sekundu, to samé (ovšem opačně) platí i pro brždění. A tak podobně. Dost dlouho trvalo, než se mi ovládání dostalo do krve, protože tvůrci to s tou arkádovitostí opravdu trochu přepískli. Jistě, je báječné vybírat pravoúhlé zatáčky, aniž byste museli sundat nohu z plynu… Jenže řízení je tak citlivé, že když ťuknete do klávesy o trošičku víc než je nezbytně nutné, vysekáte se i na úplně rovném úseku cesty. Ke zvýšené nehodovosti přispívá i kolísavý počet fps.

 

 

Zaznamenal jsem i problém s nastavováním ovládání (týká se klávesnice). Hra preferuje kombinaci WASD pro chůzi i jízdu, což mně osobně nevyhovuje. Dávám totiž přednost řízení pravou rukou na směrových klávesách, zatímco při pohybu po svých využívám klasicky kombinaci WASD + myš. Pokud jste na tom podobně, nejspíš narazíte na nemilý problém. Ačkoli lze nastavit ovládání separátně pro jednotlivé módy (chůze, běh, let), tvůrci zcela nepochopitelně opomenuli oddělit klávesy pro „otočení volantu vpravo/vlevo“ a „úkrok vpravo/vlevo“. V praxi to tedy znamená, že pokud chcete řídit vozidla pomocí šipek, potřebujete třetí ruku na dělání úkroků! Pravá ruka drží myš, pomocí levé chodíte dopředu/dozadu a třetí ruka aby mačkala šipky! Ano, je to prkotina, ale zkuste si při pouliční bitce manévrovat jen pomocí mouse looku… Naštěstí s gamepadem se hra ovládá o poznání pohodlněji.

 

 

Od umělé inteligence jsme toho příliš nečekali – a taky se nám toho příliš nedostalo. Nepřátelé se bez protestů nechávají likvidovat výše popsanou kontaktní taktikou. Hlavní hrdina umí několik zábavných komb (např. kop do rozkroku, haha), která zpestřují dojem z bitek. Úplně nejlepším zpestřovákem je ale jednoznačně multiplayer. K němu téměř nemáme výhrad, obzvlášť kooperativní mód se povedl. (Možná proto, že se na něm dá pokazit jen máloco.) Ve dvou se dá dělat dvojnásobná neplecha, veliké město nabízí nespočet lákadel, nepřátelé jsou tužší a dojem ze SR 2 se tak dostává do úplně jiné dimenze.

 

 

Patříte-li k těm, co čtou jenom poslední odstavec recenzí v očekávání, že tam naleznou shrnutí předchozích sedmi tisíc znaků v několika slovech, pak vás následující věty jistojistě potěší. (Mimochodem, rádo se stalo.) PC verze druhého dílu Saints Row přebrala všechno dobré i špatné z konzolí – a bohužel i dost špatného přidala, zatímco klady nepřibyly žádné. Zběsilá hardwarová náročnost způsobuje, že jen málokdo si hru vychutná na plné detaily. A chcete-li to risknout s detaily staženými na minimum, raději si vezměte k ruce pytlík na zvracení. Jen pro jistotu. Tuhle konverzi někdo prostě pořádně odflákl, je to mechanické převedení konzolové pecky na počítače s absurdně provedenou “simulací” jízdy. A tak 65% udělujeme hlavně za vtip, za lehkost, s níž je podán příběh, a opomenout nesmíme ani rozmanitost ztřeštěných úkolů. Pokud jste už hráli tento titul na konzolích, pak ruce pryč!

U nás Saints Row 2 pro PC vychází koncem ledna v s českými titulky pod taktovkou CD Projektu.