Z novodobých hororových autorů budete jistě znát alespoň dva, a to Edgara Allana Poea a H. P. Lovecrafta. Zatímco prvního z nich si v jednom z Halloweenských dílů vypůjčil seriál Simpsonovi, druhého spisovatele budete znát předně z herních titulů série Call of Cthulhu. Pravda, do znalosti širokého publika se dostal spíše jen díl Dark Corners of the Earth, nicméně Lovecraft nenapsal pouze jednu knihu (ať již román či povídku). To dalo prostor jednomu z čistě fanouškovkých projektů, jímž se budeme zabývat právě dnes. Řeč je o Robert D. Anderson & The Legacy of Cthulhu, avšak pokud čekáte dusnou atmosféru, tuhnoucí krev v žilách a další pronášená klišé, dejte si rovnou nyní studenou sprchu. Ostatně stále je mi nevysvětlitelnou záhadou, jak na tomto JoWood něco vydělá. Inu, každý chybuje.
Jak bylo avizováno, hra se nese v duchu amatérského projektu a bohužel tak i vypadá. Nehovořím v tomto případě, jak si jistě mnozí myslí, pouze o grafickém zpracování, nýbrž i o hratelnosti, nápaditosti levelů, ovšem i o designu. Již předem musím smutně konstatovat, že jedinou děsivou věcí na titulu bude právě příšerné zpracování. Koncepčně je hra rozvržena na 15 levelů, přičemž každý z nich představuje právě jednu kapitolu knihy. Hlavní postavou příběhu je soukromý detektiv Robert D. Anderson, jenž se chtě nechtě musí v období 2. světové války vydat do Německa. Vše se samozřejmě opět točí kolem známého boha Cthulhu, jehož jméno není třeba čtenářům Lovecrafta snad ani představovat.
Do tohoto bodu se titul jeví jako velmi nadějný, přeci jen Dark Corners of the Earth dával alespoň z části tušit, že se budeme opět bát. Již při instalaci ovšem jako by člověk cítil něco zatuchlého v hororu Lovecraftovském. Poměrně signifikantní zvláštností je již samotná velikost instalačního souboru (2 GB), avšak k instalaci samotné je potřeba GB šest! Leč co by člověk nepřešel bez povšimnutí, aby se mohl alespoň hodinu pořádně bát, že? Dosti velkým nedostatkem je pro hráče jistě i absence položky options, nicméně to samotné nemusí o kvalitě hry vypovídat téměř nic.
Dosti otravným se ovšem stává i několika minutový loading, který si musíte vytrpět pokaždé, když umřete. Každá pročekaná minuta je však ničím oproti vyobrazení, jež na vás čeká. Zprvu se snažíte jakoukoliv klávesovou kombinací nahledat grafické nastavení, nicméně nejde to! Nic nereaguje! Uklidňujete se tedy jako v nějakém béčkovém hororu. Neustále si opakujete: „Musím zůstat v klidu“, ovšem sami víte, že tomu tak nikdy nebude. Začínáte se procházet chudými lokacemi bez špetky invence. Textury jsou přímo odporné, fyzika působí jako špatný vtip a elektrický plot vypadá jako několik vznášejících se světlušek v tmavé noci. Přesně v takové, kde praktikanti na táboře navléknou bílá prostěradla a za téměř mutující melodie hýkají na celé kolo.
Robert D. Anderson & The Legacy of Cthulhu mi v mnoha ohledech připomínal Wolfenstein 3D. S bezmocným pohledem mířícím k zemi ovšem musím přiznat, že bych si raději zahrál starou klasiku, nežli tuto pseudohororovou kombinaci FPS a adventury. Zvláště na prehistorické (nikoliv nutně špatné) časy zavzpomínáte při přestřelkách. Nepřátelé po zásahu pouze poskočí o půl metru zpět, načež pokud do nich nasázíte dostatečný počet kulek, složí se jako pytel brambor. Tímto lze harmonicky negativně zkritizovat i modely nepřátel, jež velmi ladně kopírují vysoce nasazenou laťku od designerů lokací. Když vám ani toto nezkazí atmosféru – pokud nějaká vznikla -, jistě tak učiní zvukový doprovod střelby, anebo výbuchů barelů. Krajně rušivě působí také samotné skákání, jež se mi jeví jako ve slow motion. O nereálnosti akrobatických kousků nemusím snad ani dlouho referovat. Co se dále nepřátel týče, stále jsem nezjistil, jak jsou umístěny jejich hitpointy. Je totiž zcela jedno, zdali se trefíte do hlavy, anebo do nohy.
Leč by se mohlo zdát, že vidím na titulu jen to špatné, existuje přeci jen něco, co dokáže vykouzlit uspokojení na mé tváři. A světe div se, je tím právě zvukový doprovod. Hudba je vskutku úžasná a dokáži si ji představit u mnohem lépe udělaných hororových akcí. Jak jsem si však již poplakal, i tento kvalitní hudební doprovod zabíjí neskutečně tragické technické a grafické zpracování. Tvůrci sice měli tendenci oživit hru různými tajnými německými zbraněmi a kouzly, nicméně ve výsledku vše působí více méně komicky. Tímto ale nikterak nesrážím Lovecraftovy literární výplody, jež lze považovat za velmi sugestivní.
Mezi další chvályhodné počiny se počítá i přiložený bonus v podobě různých artworků, posterů a making of fotografií. Pro hru hovoří i hrané cutscény samotnými tvůrci. Nejedná se sice o nějaké zvláště přesvědčivé dojmy, avšak není to až tak špatné. Že by to ovšem zachránilo hru od mizerného hodnocení, to rozhodně nikoliv. Dalším z mnoha hřebíčků do rakve jsou i časté bugy, jež vám mnohdy prostě zatarasí cestu a nehne s nimi ani nejzoufalejší hysterický křik. Značně smutně působila i scenérie za otevřenými dveřmi v první kapitole. Jen si to představte. Otevřete dveře a co nevidíte. Před vámi propast a v dáli táhnoucí se zasněžené vrcholky hor. S trochou představivosti a omamných látek jako vystřižené z Matrixu.
Ve hře je často přítomna ještě jedna složka – tma. Je všude, kam se jen podíváte. U celé řady hororových titulů je to nezbytné, zde to pouze znesnadňuje pohyb. Často mne také vytáčely pseudovtipné hlášky hlavního hrdiny, jenž, jako by toho nebylo málo, vás neustále bombardoval nesmyslnými poznámkami. Pouze pro představu. Stále jsem nepochopil, proč když jsem chtěl sebrat kulomet, abych postřílel několik opodál stojících vojáků, Anderson vše komentoval pouze slovy: „Nesnáším ty velké střílející věci“. Některým lidem prostě nevyhovíte.
Máte-li rádi Lovercrafta, i když to platí i pro ostatní, vemte si raději některé z jeho děl v tištěné podobě, zhasněte co možná nejvíce světel a oddejte se hrůzostrašným příběhům. Oproti Robert D. Anderson & The Legacy of Cthulhu to má ihned několik výhod. Vyjde to levněji, budete se více bát a co více, neztratíte pár hodin života rozčilováním se. Je mi líto, fandové, kteří tvoříte vlastní hry, avšak stejný metr na každého vývojáře. Ačkoliv tak činím nerad, uděluji pouhých 26%. Pokud mohu doporučit samotným závěrem alternativu, jistě dobře poslouží The Suffering.