Rise of Nations: Rise of Legends

Psal se rok 2003 a všichni virtuální stratégové prožívali opravdové hody – k tomu stačila pouze jediná a podle mnohých možná i nepochopitelná věc, jež nese název Rise of Nations. Již několik málo týdnů po vydání bylo jasné, že Big Huge Games udělali krok správným směrem a za několik měsíců těžké dřiny ve vývojářském studiu umíchali opravdu zajímavě vypadající pochoutku s nebývale silnými návykovými účinky. A jak je v herní branži nepsaným pravidlem, každá podobná esence musí být zákonitě ještě minimálně několikrát využita. Poprvé se tak stalo v datadisku Thrones & Patriots, který si z recenzí odnášel prakticky stejné hodnocení jako originální hra, což se v současné době „nastavovaných kaší“ jen tak nevidí. Společně s tím se tak od doby ohlášení projektu mnohým v hlavě válí zvídavá otázka – půjde také právoplatný druhý díl s označením Rise of Legends v jeho šlépějích?

Tři kampaně v jednom
Stěžejní částí hry je klasická kampaň. Ta je rozčleněna do třech oblastí, přičemž v každé z nich si zahrajeme za jednu z nabízených ras. Veškeré dění je pak nastíněno v úvodním intru, kde jsme svědky tragické smrti bratra chrabrého Giacoma – ten se však nehodlá s tímto osudem ani v nejmenším smířit. Spolu s hrstkou dobrovolníků se okamžitě vrhá proti zlotřilého Dogemu, přičemž zabrání jeho území na mapě je jedním z hlavních cílů první příběhové kampaně. Z té se jsme následně přeneseni na vyprahlou poušť, kde se setkáváme s rodem Alin. Po nich přichází kmen poslední, jež je nazýván Coutlové. Mezi touto trojicí naštěstí není rozdíl pouze estetický. Autoři si dali opravdu záležet, aby správně zachytili odlišnou kulturu a způsob obživy všech těchto frakcí, a tak budeme mít tu čest s třemi naprosto odlišnými technologickými stromy, způsobem těžby a získávání jednotek. Jako příklad může posloužit porovnání prvního rodu Vinci s druhým, tedy Alin. Zatímco první jsou vesměs klasickou lidskou frakcí, která otrocky těží suroviny ze země, Alinové dávají přednost magii a dalším spiritualistickým činnostem.

Strategická mapa
Původní Rise of Nations fascinoval herní obci mimo jiné také svým zajímavým pojetím, kdy jste před sebou měli jakoby klasickou politickou mapu rozčleněnou do provincií, jež měly pod palcem odlišní vladaři a na vás bylo si je všechny do jednoho podmanit, což vyžadovalo pochopitelně mimo jiné pořádnou porci strategického umu. Celá mapa se totiž v průběhu vašich výbojů neustále vyvíjí a tak pokud má váš hlavní protivník na začátku dvě malé provincie, ještě to neznamená, že to tak zůstane až do konce. To je podle mého rozhodně správné – může se totiž velice snadno stát, že po dobytí nějakého klíčového území se vrhnete na oblast další a ve chvíli, kdy ji dobudete, zjistíte, že vás o tu předešlou někdo opět připravil.

Získávání území pak nemá vliv jen na rozšiřování vaší moci a získávání stále větší a větší moci. Každá malá oblast totiž disponuje určitými bonusy. Když si nejste jisti na co zaútočit, může vám pomoci se rozhodnout právě tento fakt. Za dobytí určitého území totiž dostáváte body do některé z technologických oblastí a můžete tak snadno vylepšit jednotlivé jednotky, průmysl, ekonomiku či třeba právě hrdiny. Ti zde ostatně hrají opravdu důležitou roli. Jejich soupiska začíná chrabrým Giacomem, kterého budete mít k dispozici prakticky v každé misi hned od začátku. V průběhu putování se k vám pak budou připojovat další a další jedinci, pokaždé s nějakými těmi speciálními bonusy. Ať už se jedná o možnost jednoduchého a účinného léčení, okamžitého postavení drtivého kanónu, ničivého plošného útoku či třeba schopnosti vytvořit sebevražedné mechy, kteří doběhnou až k cíli a tam podle vzoru muslimských sebevražedných atentátníků na sobě odpálí výbušninu, všechny výhody se na bitevním poli počítají. Častokrát mohou jejich vlastnosti naprosto zvrátit výsledek bitvy, tudíž je potřeba hlídat je doslova jako oko v hlavě.

Maximální návykovost
Absolutně nejvydařenějším a zároveň asi nejpodstatnějším aspektem hry je hratelnost, což je jedině dobře. Po zapnutí Rise of Legends budete prvních několik desítek minut jen zírat a v duchu si opakovat „něco takového jsme již přeci viděli mnohokrát“, abyste se o několik málo minut později do samotné hry ponořili natolik, že bude stát velké přemáhání opustit počítač byť jen na několik krátkých minut z důvodu vaření dnes již pátého kafe, jež vás udrží v bdělém stavu a dovolí vám hrát nové Rise of Nations dále a dále. Možná ve vás tato slova vzbudí posměch, ale zkuste si to sami. Syndrom „ještě jedna mise a jdu spát“ zde získáte velmi rychle :-).

Neviděli jsme to už někde?
Po dohrání minimálně jedné kampaně a odpadnutí prvotního nadšení se jistě i k vám dostaví vlna smíšených pocitů. Ano, ačkoliv je Rise of Legends mnohými chváleno, je třeba jedním dechem dodat, že hráči klasickými RTS již znudění nebudou v žádném případě nadšeni ani z druhého Rise of Nations. Ačkoliv se výtečně hraje a příjemně vypadá, nenabízí nic než zaběhlý a mnoha lety prověřený koncept, což by mohlo být pro mnohé virtuální stratégy obrovským zklamáním. Vývojáři pro nás sice připravili chutný a výživný kousek, který naservírovali na zlatém podnose, přesto se však neubráníte dojmu, že tento recept byl jen s menšími obměnami už několikráte použit. V tu chvíli se může dostavit pocit „přežraní“ :-).

Hráči v současnosti požadují stále lepší, rozsáhlejší a co možná nejdetailnější herní prostředí, čehož však není jen tak snadné docílit a pochopitelně se to musí nějakým způsobem odrazit na hardwarových požadavcích. Ačkoliv autoři uvádí jako minimální požadavky 1.4 Ghz a 256 RAM, pro plnohodnotný herní zážitek doporučuji zkoušet hru na podstatně lepších strojích. Já osobně ji hrála na Athlonu 2500+, 512 RAM a GeForce 6600 a při rozlišení 1024×768 s vysokými detaily běžela hra až na několik drobnějších záseků naprosto plynule. Jak je patrné z okolních screenshotů, hra vypadá vskutku výtečně a v pohybu je pak dojem ještě o něco lepší. A to nejen na dálku, ale i na blízko – vše je výtečně rozpohybováno a sledovat jednotlivé jednotky v pochodu činí opravdovou radost.

Narozdíl od propracovaného herního prostředí již nelze stejně pochválit zvukovou stránku, která je jednou z položek vesměs krátkého seznamu nedostatků, kterým se Rise of Legends bohužel neubránila. Zvukové efekty jako takové jsou vcelku ucházející, samotná hudba znějící po celou dobu na pozadí však po několika málo minutách působí dosti repetitivně. To může velice snadno způsobit, že budete nuceni sáhnout po vlastních mp3 – a věřte tomu, že to bude v mnoha případech rozhodně příjemnější.

Závěr
Celkově není hodnotit nové Rise of legends až tak jednoduché, jak by se zprvu mohlo zdát. Nepopiratelným faktem zůstává, že pokud se autorům něco povedlo, pak vytvořit vskutku výtečně hratelnou směs, která navíc dobře vypadá. Vzhledem k tomu, že však od dob prvního Rise of Nations po stránce konceptové došlo k pramalému rozdílu, je třeba držet se alespoň částečně při zemi a místo přemrštěné devadesátky udělit novému Rise of Nations střídmějších 84%. V každém případě jde o dobré skóre.