Riddick: Assault on Dark Athena – recenze CZ verze

Je to jen několik málo dnů, co se v mé poštovní schránce od vydavatele konečně objevila počeštěná review verze dnes recenzované hry. Jak jste se mohli dočíst v již dříve uveřejněném preview, na hru jsem se velmi těšil, i když nějaké zdravé pochybnosti se samozřejmě také našly. Již dříve jsem měl k dispozici anglickou verzi hry, která ovšem vykazovala značné množství bugů a po mnoha reinstalacích jsem její další testování nadobro vzdal. Dnešní text tedy vznikal testováním hry s českými titulky, tedy té, která se již za několik dnů dostane na pulty obchodů. Je nutné také konstatovat, že tato verze byla již zcela v pořádku a vývojářům se podařilo všechny neduhy odladit. A když už jsem se zmínil o tvůrcích, jsou jimi Starbreeze Studios, kteří jsou zodpovědní i za první díl dnes recenzované hry, tedy The Chronicles of Riddick: Escape from Butcher Bay.

   

Pokud jste snad dnes již avizované preview nečetli, je potřeba si zopakovat některá důležitá data. V roce 2004 vychází hra z podtitulem Escape from Butcher Bay, která u herních novinářů jednoznačně bodovala a odnášela si z recenzí vysoká hodnocení. Jenže v prodejích to zase až takový úspěch nebyl a hra se údajně zase tak dobře neprodávala. Autoři tak dostali zcela šílený nápad. Začít pracovat na té stejné hře, ale předělat ji do zcela nového kabátku, celkově ji vyladit a udělat z ní ještě lepší hru, než byla předtím. A jako menší přídavek, snad aby hráči neremcali, přidat k takto zpracované staronové gamese, pár hodin nového herního obsahu navíc. Jenže postupem doby se z přídavného obsahu vyklubala úplně nová hra a rozhodně tak nemohu prohlásit, že nová Assault on Dark Athena by byla jen prachsprostý a narychlo vytvořený herní ocásek. Právě naopak. Celá kompletní hra se tak skládá ze dvou částí. První je původní předělaná Escape from Butcher Bay z roku 2004, druhou pak Assault on Dark Athena, přičemž obě hry jde spustit samostatně, aniž byste museli mít některou z nich dříve dohranou. Ani pro pochopení příběhu není nijak nutné mít první část dokončenou, i když je to samozřejmě pro celkový dojem z hraní lepší. Situace se tedy obrací a zmíněná druhá část hry se stává hlavní ikonou a především o ní bude i dnešní recenze.

Vzhledem k samostatně spustitelným částem se není co divit, že i Dark Athena obsahuje na úvod menší tutorial, který vás v přibližně sedmi minutách uvede do možností ovládání. To není nijak složité a v podstatě se dá říci, že jakmile si ho jednou zkusíte, už nebudete mít problém. Hned na úvod si ovšem musím postěžovat, hlavně později mi docela hodně vadilo, že např. inventář, který si pomocí jedné klávesy otevřete, nemůžete tou stejnou klávesou i uzavřít, ale musíte zajet s rukou až na klávesu escape. Stejně tak mám výtku i k výběru zbraní, respektive k možnosti jejich výběru. Vše probíhá tak, že zmáčknete klávesu, vyjede vám virtuální kolo, kde jsou vyobrazeny všechny zbraně, které máte k dispozici a vy si pohybem myši vyberete, kterou chcete. Pouze u dvou si ovšem můžete sami určit tzv. rychlá tlačítka, po jejichž stisknutí jsou vám určené zbraně okamžitě k dispozici. To mi bylo ovšem málo a uvítal bych takové rychlé klávesy alespoň pro 4, či ještě lépe 6 zbraní, některé souboje bych si tak mohl vychutnat daleko lépe. Ale to jsem odběhl, rychle se vraťme ke hře samotné.

   

O hře se velmi často dočtete jako o akční adventuře. Ne teď pozor, vím že adventury jsou na ústupu a dnešní zmlsaní hráči tento žánr již skoro zavrhli. Z adventury si hra bere jen to nejnutnější, nebo jinak řečeno nejakčnější a používá to prostě proto, aby to zlepšilo dojem ze hry a její atmosféru. Pokud se tedy o hře někdy mluví jako o adventuře, berte to prosím z tohoto pohledu a nějakých klikacích maratonů se rozhodně nedočkáte. Hra je v úvodní třetině velmi pomalá a ano, dalo by se říct, že pramálo akční. Pozor, to prosím neberte jako výtku, což hned vysvětlím. V této části totiž nemáte k dispozici téměř žádné střelné zbraně. Poradit si budete muset pěkně ručně, především pomocí dvou zahnutých čepelí a až o něco později i znehybňující pistolí. Sice můžete použít zbraň u zabitých nepřátel – dronů, ale nemůžete si ji odnést, pouze drona chytnete, chráníte se jeho tělem a z jeho zbraně můžete kropit okolí. Tato první část je tedy postavena především na velmi povedené a husté atmosféře, která kape doslova z každého pixelu a pokud máte rádi sci-fi, bude vám srdce plesat i nad velmi povedenou a oku lahodící architekturou. Takže se nepřátelům snažíte spíš schovat, napadáte je převážně zezadu a schováváte se co nejvíce ve tmě. Odtud pramení zmíněná pomalost v úvodu hraní.

   

Na řadu přijdou především různé artistické kousky, Riddick totiž k smrti rád leze všude možně a ve hře je toho velmi často využíváno. To je vždy doprovázeno animací z třetího pohledu, takže při těchto kouscích, lezení po žebřících a podobně, si můžete podrobně prohlédnou propracované tělo Vina Diesla, který stál jak ve filmu, tak ve hře Riddickově postavě modelem. Četl jsem výtku, zřejmě po vyzkoušení dema, že tyto animace jen zbytečně zdržují od hry a jsou tam naprosto zbytečně. S tím musím zásadně nesouhlasit. Pokud totiž mačkáte klávesy ve správném čase, je pohyb Riddickovi postavy naprosto plynulý a nikde není ani vteřinka nějaké pauzy nebo zaváhání. Možná si říkáte, že nějaké prolézání ventilačními šachtami, ručkování po ochozech a apod., to vás přece nemůže bavit. Ano, říkal jsem si to taky. Jenže tvůrci mají vše tak povedeně vyladěno, že si to prostě dokonale užíváte. Bavili vás třeba v Half-life 2 ty části hry, kde se i několik desítek minut prakticky nestřílelo a snažili jste se jen dostat třeba v podzemním komplexu dál? Pak se budete skvěle bavit i tady. Pokud vás tyto herní momenty ovšem k smrti nudí, nemusím vám jistě již dál říkat, jaká pro vás první část Dark Atheny bude.

   

V této části je i nejcitelnější ona adventurní složka a to především, když se dostanete do jednoho z vězeňských komplexů. Snažíte se totiž uniknout z vesmírné lodi a tamní vězeňská smetánka by vám k tomu měla dopomoci. Tady se hra ještě více zpomalí, protože si odbudete několik desítek minut dialogů, postupného plnění úkolů, či získávání součástek, ze kterých vám jedna z vězeňkyň udělá paklíč na otevření speciálního zámku. Ani tato část ovšem není nijak nudná a dialogy s NPC postavami jsou velmi povedené a tzv. vyladěné do posledního detailu. Každý z nich je totiž značný svéráz, takže pokec s nimi je vždy zpestřením. Dokonce se dočkáte jedné mini sexuální scény. Zmiňuji se o tom především proto, že si nepamatuji, že bych kdy v nějaké hře viděl postavu, která zcela jednoznačně masturbuje a jsem zvědav, která mladá americká psycholožka si na tom opět postaví kariéru (vzpomínáte na Mass Effect?).

   

Až se vám podaří úspěšně dovršit tuto část hry, raději se o příběhu nebudu příliš rozepisovat, abych zbytečně něco neprozradil, hra změní poměrně zásadním způsobem svůj ráz. Dostanou se vám totiž do ruky střelné zbraně a tak můžete zapomenout na nějaké plížení a schovávání. Hra se zde zvrhává do klasické rychlé FPS střílečky, jako by zapomněla na všechno, co doposud hráči předvedla. Trochu jsem toho totiž litoval, ona pomalejší část se mi velmi líbila, ale chápu, že tvůrci měli jednoznačně strach, aby se hráč nezačal nudit a ostatně, ne všechny taky musí prozkoumávání prostředí vysloveně bavit. V této střílecí části ovšem vyniknou některé neduhy, které zatím nebyly až tak zřejmé. Druhy nepřátel jsou totiž značně omezené. V podstatě tady máme již zmíněné drony, což jsou nemyslící lidské stroje, které jen tupě vykonávají příkazy. Ti pak mohou být jakoby “na dálku” ovládáni, a hned tady máme druhý typ nepřítele. Je sice trochu bystřejší a inteligentnější, ale jejich inteligence pokulhává. Takže se třeba velmi často z půlky schovají za roh, a i když to do nich šijete ostošest, ani se nepohnou. Dále tu máme obrovské alfa-drony, pokud ovšem jednou přijdete na způsob jejich likvidaci, jsou už v podstatě jen k smíchu. A to je vše přátelé, pár soubojů s obrněným mechem už to nezachrání. Samozřejmě ještě tu jsou hlavní bossáci a pár dalších postaviček, se kterými si to rozdáte pěkně ručně na férovku, ale potrava pro vaše kulky je značně omezená a to je škoda. Vše nakonec ještě doplňují malé pohyblivé střílny, které jsou ovšem spíš k vzteku, protože se vždy usídlí někde na stěně a stačí jen pouhý jeden výstřel a je po nich.

   

Celou situaci naštěstí trochu zachraňuje speciální zbraň SCAR, která vystřeluje malé bombičky ze stlačeného vzduchu, které se přichytí na oběť, či stěnu a můžete je odpalovat na dálku. Hrátky s ní jsou rozhodně zábavné, v poslední části hry ji budete používat velmi často a to i proto, že herní vyžití je upraveno speciálně pro ni. Speciální zmínku si zaslouží situace, kdy se sami máte možnost vtělit do kůže drona nebo ještě lépe obrněného mecha a kosit tak jednoho protivníka po druhém. Design levelů a architektura místností a prostředí je velmi povedená, takže i pouhopouhé putování hrou je zážitek a i přes mírně stereotypní přístup nepřátel se budete pořád dobře bavit. A to tak, že si ani neuvědomíte, že nastal poslední souboj s hlavním bossem a hra tak trochu násilným způsobem končí. Když se náhle objevily závěrečné titulky, trochu mě to překvapilo a je tak zřejmé, že na pokračování je zaděláno.

Celé putování Dark Athenou vám tak zaberte přibližně 12-13 hodin. Pokud se vám to snad zdá málo, nezapomínejte že k dispozici pořád ještě máte první část, která vám zabere přibližně stejný čas a bavit se u ní budete jakbysmet. Hra pak obsahuje i multiplayer, který vedle klasických záležitostí jako je Deathmatch, TDM či CTF nabízí i speciální módy jako je Aréna či zajímavý Pitch Black, kdy jeden hráč představuje Riddicka a ostatní jej loví. Bohužel v době mého testování byla nabídka serverů nulová. Grafická stránka hry je velmi povedená, to ostatně můžete vidět z okolních obrázků, tím pádem je hra i poměrně náročná na hardware. Na mírně obstarožní GeForce 8800GTX-786 hra v rozlišení 1440×900 často dosahovala jen něco kolem 30 snímků za vteřinu (s 8x antialiasingem). Engine je tomu ovšem velmi dobře uzpůsoben a tak nikdy, i při tomto relativně nízkém počtu snímků za vteřinu, kupodivu nedocházelo k trhání obrazu a šlo zcela bez problému hrát. Velmi povedená je zvuková část hry, tím mám na mysli především dabing. Hlas Vina Diesla, který Riddicka i namluvil, je prostě úžasný a jeho extrémně hluboko posazený hlas se krásně poslouchá. Velkou pochvalu si zaslouží i české titulky, které jsou velmi povedené a neberou si žádné servítky a sprostá slova pálí jedno za druhým. Kromě jedné hrubé a pár drobných nepodstatných chybek jsou naprosto v pořádku.

   

Dnešní recenze se nám zase trošku protáhla, ale hra si to zcela určitě zaslouží. I když jsem se v textu věnoval především jednotlivým aspektům hry, je na čase vyslovit i konečný dojem. A ten je jednoznačně pozitivní, protože hraní jsem si doslova vychutnal a projel celou hrou jak rozžhavený nůž máslem. Osobně bych sice uvítal, kdyby se hra nesla spíše v úvodním komornějším duchu a pozdější akční část mě tolik neoslovila, někteří hráči to ovšem mohou vnímat přesně naopak. Za vyzkoušení rozhodně stojí i původní předělávka z roku 2004, která mimo jiné nabídne i nový grafický kabátek a pořád se velmi dobře hraje. Kompletní hra tak kromě svého velmi dlouhého plného názvu The Chronicles of Riddick: Assault on Dark Athena, nabízí na dnešní dobu i dlouhou herní dobu, čítající téměř 25 hodin. V neposlední řadě mnoha hráčům jistě přijde vhod povedené počeštění hry. Hra tak získává hodnocení 90%, tohle prostě stojí za koupi. Plná verze se na pultech obchodů objeví 14. května.