Série Red Faction měla na začátku tisíciletí své pevné místo na žebříčku nejlepších FPS. Po prvních dvou dílech ale přišla dlouhá pauza a přeskok na novou generací konzolí. Až v roce 2009 jsme se dočkali třetího dílu s podtitulem Guerrilla. V tom jsme se opět ocitli na Marsu, abychom s rebely z Red Faction zatli tipec diktátorské skupině EDF a udělali z Marsu lepší místo.
Je tomu tedy již devět let, co se třetí díl objevil na XBOX 360, PS3 a osobní počítače. V té době sklízel ovace zejména za jednu zásadní věc. Tou byl engine GeoMod, díky kterému bylo plně zničitelné prostředí. Proč se ale pánové z vydavatelství THQ Nordic, potažmo z vývojářského studia Volition, pustili do remasteru právě třetího dílu? Opravdu byl tak zásadní a plný nápadů, že jej komunita bude chtít hrát znovu v novém grafickém kabátku?
Ať už byl záměr jakýkoliv, je nutno uznat, že Red Faction Guerrilla byla ve své době skvělá hra. Pokročilý technický engine dovoloval zničit i jen kladivem celou budovu a užívat si zpomalené pády továrních komínu díky trojnásobně menšímu gravitačnímu zrychlení na rudé planetě. Herní gró v podobě zničitelného prostředí zůstává samozřejmě i v remasteru.
Alec Mason přilétá na Mars za bratrem, který zde už nějaký pátek pracuje. Mars je pod nadvládou militární složky EDF, která utlačuje, vraždí a je záporák každým coulem. Po přibližně minutě hraní je Alecův bratr zabit a hlavní hrdina je zachráněn odporovou skupinou Red Faction. Alecovi tak nezbývá nic jiného, než vzít do ruky kladivo, do kapsy pár náloží a přidat se k anarchistické skupině Red Faction, která chce osvobodit Mars a svrhnout krutovládu EDF.
Tím veškerý hlubší děj končí a na scénu nastupuje otevřený svět Marsu s označenými místy na mapě ke zničení. Náplň hlavních misí se moc neliší. Od této chvíle je prioritou hry ničení budov, odpalování nepřátelských aut, bránění vlastních stanovišť, přerušování komunikace skrze zničené satelity. Hlavní zbraní, kterou nedáte z ruky téměř třetinu hry, je bourací kladivo, se kterým se lze probourat téměř každou zdí jediným zásahem. Nerušen nepřáteli dokáže Alec během minuty prolomit kladivem základy i velkého skladiště a udělat z něj jen hromadu šrotu. Ten je zde univerzálním platidlem a s jeho dostatečným množstvím lze otevírat nové zbraně a vylepšovat stávající.
I když je možné u sebe mít i palné zbraně, proti větší nepřátelské přesile jsou nepoužitelné a už na střední obtížnost po pár zásazích přichází smrt a načítání checkpointu. Hra nás tak nutí nevlétat do akce jako Rambo, ale prohledávat okolí, zjistit rozmístění výbušných nádrží, či si připravit pár výbušnin na strategická místa. Je poblíž nepřátel vysoká věž? Proč tedy raději nerozmlátit dva nosné sloupy věže, na druhé dva přichystat výbušninu a pak jen z uctivé vzdálenosti přihlížet, jak se po odpalu věž zřítí na nepřátelskou jednotku? Trocha taktizování je tedy na místě. Navíc trosky budov většinou nemizí a tak jsem se během hraní dostal několikrát do situace, že jsem z místa činu nemohl po anglicku zmizet ve svém vozidle, protože jsem si sám zatarasil cestu.
Pokud už je vyvolaný poplach, je velká pravděpodobnost, že nepřátel bude v blízkém okolí přibývat, jak se postupně budou sjíždět k vyvolanému poplachu. Nepřátelské EDF reaguje na vaše útoky a jeho ostražitost roste, ta je zobrazena semaforem podráždění, který vidíme stále na HUD (zelená, oranžová, červená). S navyšující se hodnotou přibývá množství oponentů v okolí a s červeným poplachem je lepší sbalit kramle, než se pokusit prostřílet.
Ruku v ruce se slabými zbraněmi je také špatný režim míření. Pohled z třetí osoby oproti FPS z prvních dvou her sice zlepšil orientaci při pobíhání kolem řítících se budov, ale na úkor samotného míření. Ani zaměřovací kříž zde není a jeho místo nahradil velký šestiúhelník, do jehož vnitřku snad většina kulek míří. Ne, mnohem jednoduší je vzít do ruky kladivo a vyřítit se proti nepříteli s jedním těžkopádným argumentem. Dalším problémem v ovládání je schopnost hlavního hrdiny zakopávat o překážky. Někdy je to z pochopitelných důvodů. Pokud na hlavního hrdinu spadne tunová traverza, prostě pod její vahou i na Marsu logicky padne k zemi. Bohužel se tento script spustí i ve chvíli, kdy Alec přechází skrze trosky právě spadlé budovy. Najednou se ovládání vypne, Alec padá k zemi jako hadrová loutka a vteřinu leží, než opět stane. To celé trvá téměř pět vteřin. A nepřátelé do něj zatím vyprazdňují zásobníky. Arkádové chování najdeme u všech vozítek na Marsu. Je jedno, jestli řídíme pomalý náklaďák nebo sportovní buggy, téměř každý strmý kopec se dá vyjet s jakýmkoli vozítkem.
Nyní k otázce samotného remasteru. Kolik věcí je vlastně nových/lepších? Na první pohled téměř nic. Ano, hra jede na konzoli PS4 ve fullHD rozlišení a textury jsou ostřejší. To je ale bohužel všechno. Hra dokonce vypadá hůře než její bratr Armageddon z roku 2011. Nepochopitelné tak jsou dlouhé načítací obrazovky, po kterých na nás vykoukne graficky průměrná hra. Dokonce i načítání otevírané mapy trvá několik vteřin. Zničitelné prostředí, které vypadalo skvěle v roce 2009, najednou po odstranění nostalgické opony skýtá pouze pár budov, věží, potrubí a značek na jinak prázdné planetě. Autoři nechali každý kámen, ceduli i trubku tam, kde byly v originále, a nic nového nepřidali. Ve hře není ani nová herní náplň, jen přidané DLC z předešlé hry.
Co je ale největším problémem, je fakt, který už byl autorům vyčítán v recenzích v roce 2009. A tím je repetetivnost. V dnešní době, kdy je standardem mít příběh i za vedlejšími úkoly, najednou hlavní mise s úkolem „dojeď-znič-uteč” zabaví jen na prvních pár hodin. Stejně tak plochý hlavní děj nemotivuje k dalšímu boji proti EDF a jediným motivátorem hrát dál je tak pouze radost z destrukce prostředí. Ještě že herní doba se drží jen na deseti hodinách, plnění vedlejších úkolů tuto dobu prodlužuje na dvojnásobek. Vedle hlavní hry je možné plnit rovnou z menu výzvy, spustit bonusové mise, či si zkusit multiplayer.
Pro koho je vlastně hra určená? Pro pamětníky a fanoušky série, kteří byli zklamaní čtvrtým dílem Armageddon? Nebo naopak pro hráče, kteří do teď o tomto titulu neslyšeli? Výsledek bohužel zůstal na půli cesty mezi těmito dvěma tábory. Red Faction: Guerrilla RE-MARS-TERED je krásným příkladem naší nostalgie. To, co nám v roce 2009 připadalo na hře skvělé, tedy otevřený svět a engine, který dovoloval zničit kompletně vše, je najednou mdlé a průměrné. Hry se samozřejmě posunují stále dopředu a v tomto případě je remaster pouhým příkladem toho, že zvýšit kvalitu textur někdy opravdu nestačí. Dáváme 60 %.
