Rambo: The Videogame

Polské vývojařské studio Teyon od svého založení v roce 2006 vytvořilo už desítky her na nejrůznější platformy. Je však velice pravděpodobné, že jste ani o jedné z nich neslyšeli, žádná totiž není nijak dobrá. Nejvíce známá vám může být série Heavy Fire, která si však mnoho hráčských sympatií také nezískala, mimo jiné protože se jedná o takzvanou rail shooter. Jestli je vám tento pojem neznámý, jde o střílečku, při které je postavou automaticky pohybováno, jako by jela po kolejích, a jedinou prací hráče je střílet nepřítele jako terče na střelnici. V poslední době se s tímto žánrem moc nesetkáváme, má však své využití v arkádových automatech nebo na platformách s pohybovými ovladači.

   

Rambo: The Videogame vyšlo na PC, PS3 a Xbox 360 a je co se týče názvu prvním zvučným titulem tohoto studia. Dává si za úkol provést hráče v šestnácti misích ikonickými scénami prvních třech filmů s Sylvesterem Stallonem v hlavní roli, střetem s policií v městečku Hope počínaje až po záchranu plukovníka Trautmana v Afghánistánu. Zaryté fanoušky série nepotěší poměrně velký počet nepřesností vůči předloze, od drobností, jako je použití jiné zbraně než ve filmu, po opravdu velké nedomyšlené chyby – vždyť z Ramba můžete udělat masového vraha vlastních spojenců a jediným trestem vám bude drobné snížení skóre.  

Hra funguje stejně jako předchozí střílečky od studia Teyon. Vaše postava tedy chodí sama, vy jen vykukujete z úkrytů a střílíte. Systém nabíjení je velmi dobrý, pravděpodobně protože se tvůrci trochu inspirovali u Gears of War. Přebíjení, kdy musíte tlačítko stisknout ve správný čas, aby se vám zásobník nezasekl, je pravděpodobně nejlepší částí hry. Což u střílečky, jejíž hlavním cílem většinou nebývá stále dokola nabíjet zbraň, nepředpovídá nic dobrého. Jednou za čas můžete zapnout takzvaný Wrath mode, při kterém Rambo mužně zakřičí, na pár vteřin se zpomalí čas a za každého zabitého protivníka si uzdravíte část života. Z nějakého důvodu se vám po tu dobu také přestanou odečítat náboje. To je vlastně vše, co hra po většinu času nabízí. Jak jsem již uvedl, formát rail shooter má své využití, jenže jediné pohybové ovládání, které Rambo: The Videogame podporuje, je PlayStation Move. Volba formátu je tedy přinejmenším diskutabilní. Ani s ovladačem zakončeným svíticí koulí to však nebude žádná sláva.

   

Jde totiž i o to, po čem střílíte. Zapomeňte na jakoukoli umělou inteligenci nepřátel, vše je pevně naskriptováno. Vaši protivníci se chovají za každé situace naprosto stejně. Ti chytřejší alespoň po určitém časovém intervalu vystrkují hlavy zpoza svého úkrytu. Většina jich však bude stát na místě přímo před vámi a bude trpělivě čekat, až je zastřelíte. Nutno podotknout, že ve Vietnamu mají očividně poněkud scvrklé zásobníky. Zatímco vy například disponujete krásnými 48 náboji, nepřátelé vystřelí dvě dávky a musí znovu nabíjet. Kvůli tomu tváří v tvář jednomu protivníkovi i na nejtěžší obtížnost vydržíte něco přes dvě minuty. Je vidět, že Rambo byl opravdový tvrďák. Kdyby jste tedy uprostřed hraní dostali hlad, stačí najít vhodné místo a můžete od obrazovky v klidu odejít pro něco dobrého bez hledání tlačítka pause.

Nedá se však v žádném případě říct, že by hra byla celou dobu moc lehká. Nabízí tři úrovně obtížnosti, a když narazíte na větší skupinu nepřátel, můžete mít i na těch jednodušších opravdové potíže. Přesto se dá hrou projít vesměs bez problémů, alespoň než se dostanete k posledním misím, které jsou naopak až nesmyslně těžké. Tvůrci chtěli navíc ztížit hru na vyšších obtížnostech tak, že vám omezí počet smrtí na jeden level. Když se ale dostanete na nulu, můžete si obtížnost snížit a pokračovat ze stejného místa s plnými životy, což dělá z celého systému nesmysl.

   

Dokončováním misí získáváte zkušenosti a po dosažení určitého počtu můžete vylepšovat své dovednosti. Máte na výběr z pěti cest, které zvyšují vaše zdraví, poškození určitých zbraní či prodlužují Wrath mode. Dává však smysl vydat se jen dvěma cestami, jelikož ostatní jsou víceméně k ničemu. Navíc můžete své rozhodnutí kdykoli změnit bez jakékoli penalizace, takže nad volbou nemusíte ani pořádně přemýšlet. Také můžete mít aktivní až tři výhody, jako je třeba více času na přebíjení nebo zvýšený počet obdržených zkušeností. Ve skutečnosti na nich ale moc nezáleží.

Jako zpestření všeho toho střílení mají sloužit quick time eventy, které působí dojmem, že byly zakomponovány jen aby se neřeklo, že celou hru pouze držíte tlačítko na spoušti. Nečekejte žádnou akci ve stylu Telltale, místo toho se vám dostane nuceného mačkání, které působí spíše jako překážka. Většinou je totiž interval dost dlouhý a není žádný problém tlačítko stisknout včas. V některých případech perfektní zmáčknutí v hraničním čase znamená jiný výsledek, třeba že Rambo nepřítele zbaví vědomí, místo aby ho zabil. To mohl být velice zajímavý systém, pokud by ho Teyon opět nepokazil faktem, že jestli omráčíte či zavraždíte je úplně jedno. Pokud tlačítko zmáčknout nestihnete, někdy se vůbec nic nestane a někdy zase okamžitě zemřete. Skutečnost, že tvůrci do hry přidali výhodu, která po zvolení zajistí, že v žádném z QTE nemůžete selhat, a tím vytvoří několikaminutové sekvence, při kterých můžete jen sledovat obrazovku, je k smíchu.

   

Po grafické stránce hra rozhodně nevypadá, jako by vyšla v roce 2014. Dokonce by si v klidu mohla najít domov na starších generacích konzolí, třeba na PS2. V nastavení žádnou pomoc nehledejte, najdete jeden posuvník, měnící kvalitu mezi nízkou, střední a vysokou. I nejvyšší kvalita je ale naprosto strašná. Zatímco postavy z filmů si nejsou vůbec podobné (ani Rambo nevypadá zrovna jako Stallone), obyčejní protivníci nemají ani takový luxus, aby se jim dostalo vlastního modelu. Připravte se tedy na boj s armádou klonů – v rámci jednoho levelu totiž všichni vypadají stejně. Člověk by předpokládal, že alespoň četné videosekvence budou v kvalitním HD, ale není tomu tak. Je vhodné podotknout, že screenshoty a trailery, kterými se hra propaguje jsou upravené a mají do skutečnosti opravdu daleko.

Zpočátku se vám bude zdát, že má hra vynikající soundtrack – hudební doprovod je totiž převzatý z filmové série. Když ale budete chvíli hrát, zjistíte, že se stále opakuje v krátkých smyčkách, a po chvíli začne být otravný. Co se týče dialogu, část si tvůrci vypůjčili přímo od herců z filmu a část nechali nadabovat speciálně pro účely hry. V obou případech je otřesný. Kvalitativně totiž zní, jako by byl namluven na mikrofon za dvě stě korun. Nevím, čím je to způsobeno, protože alespoň zvuk k filmu byl původně kvalitní, ale po chvíli hraní věřím, že pro tvůrce najít způsob, jak ho pokazit, nemohl být problém.

   

Dostat se na konec vám zabere od dvou do čtyř hodin, přičemž záleží jen na tom, kolikrát zemřete při příliš těžkých závěrečných misích. Pokus přimět hráče, aby u hry zůstal o něco déle kvůli výzvám, které odemknou nové zbraně, je odsouzen k neúspěchu, protože jiná zbraň v ruce vůbec nic nemění. A napodruhé vás hra bude nudit ještě více než napoprvé. Vezmeme-li v potaz, že si za tenhle strastiplný a krátký zážitek chtějí vydavatelé účtovat skoro to samé, co stojí „tříáčkové” tituly, nezbývá než si poklepat na čelo. Vždyť jedinou zábavu jsem si užil, když jsem se úmyslně nechával zabít a sledoval jsem, jak by Rambo dopadl, kdyby něco pokazil. Hra si odnáší nízkých 25 % a vám radím, abyste se jí vyhnuli obloukem a za ušetřené peníze si raději zašli na střelnici na Matějskou. Vyjde vás to zhruba na stejné peníze a zajisté odejdete s mnohem příjemnějším zážitkem.