Power of Destruction

Každá hra se nesnaží být tříáčkovým titulem a již od začátku je myšlena jako levná budgetová hra. Jedním z příkladů je právě recenzovaná střílečka Power of Destruction, která se snaží být jednoduchou přímočarou hrou typu zastřel co můžeš. Takové hry jsou skvělé pro odreagování, když má člověk několik minut času a nechce rozjíždět žádnou složitou hru.

Celkem natěšen jsem hru nainstaloval s vidinou příjemné akční střílečky, ale moje radost se začala vytrácet už po absolvování bídně provedené instalace a vstupu do herního menu. Nastavení hry je neuvěřitelně chudé, dokonce si nelze nastavit citlivost myši natož otočení osy. Při nastavování parametrů jako je třeba rozlišení lze procházet pouze dopředu a pokud přejedete hodnotu, kterou chcete nastavit, musíte jet odznova – drobná hloupost, ale naštve. Menu je celkově dosti strohé a každý lepší grafik by udělal mnohem lepší, navíc ho podbarvuje příšerná stále se opakující hudba.

Příběh hry (i když v podstatě nehraje žádnou roli) je zasazen do alternativní minulosti, kdy německý vůdce Adolf Hitler vyhrál druhou světovou válku a skoro celý svět se stal součástí třetí říše. Jako hlavní hrdina jste součástí obří nacistické armády, ale tak nějak už máte dost vymývání mozku a všech serepetiček kolem a rozhodnete se vládu svrhnout. Jak vidíte, příběh není extra nápaditý.

Vstoupil jsem tedy do hry a po zvolení kampaně (dále je na výběr time-attack a one by one – něco jako jak dlouho vydržíte) jsem byl vhozen do úvodního tréninku bez jakéhokoliv slova informace nebo rady a začal běžet časový limit, po který jsem musel vystřílet co nejvíce cvičných terčů. S vědomím, že už v rukách pár desítek stříleček mám jsem se vrhnul střílet terče. Ale co to, naprosto přecitlivělé ovládání, minimální místo kam se trefit a tak jsem obyčejný jednoduchý počáteční trénink dělal asi natřikrát. Následuje první mise a první nedostatky – mise se načítá asi půl minuty (což při úrovni grafiky je naprosto s podivem). Úkolem je sestřelovat letadla z lodi, jenže díky nepřítomnosti nastavení citlivosti se nelze trefit do letadla dříve než ono vypustí rakety, natož trefit raketu v letu. A tak se pro mě i první mise stává noční můrou, kterou jsem udělal asi na desátý pokus – strašná nuda a tak to jde zhruba celou hru.

Jednou z velmi mála předností hry je její rozličnost, dostanete se do osmi zcela rozdílných prostředí jako jsou městské prostory, venkov, palác nebo střelnice, kde se ujmete zcela odlišných činností. Krom samozřejmého chození a střílení v „modech“ free-movement a steady-movement, se ujmete stacionárních postů (fixed-emplacement) jako je střílna na lodi, kde se budete bránit proti náletu letadel, útoku lodí a to jak za pomoci těžkého lodního kulometu, tak raket, které si můžete zakoupit. Celkem se projdete po jedenácti misích, kde se vás čeká několik soubojů proti závěrečným bosům včetně konečného boje s biomechanickým Hitlerem (ale to už jsme snad kdysi viděli ve Wolfovi ne? :o). Boje se stacionárními zbraněmi připomínají stařičké televizní hry, kdy jste světelnou pistolí stříleli bandity, kteří náhodně lezli z oken, akorátže tehdá to bylo zábavné a jedině s velkou nadsázkou lze brát boje mezi po zuby ozbrojenou stíhačkou, která nad vámi krouží a střílí do vás rakety, zatímco vy pobíháte na zemi a snažíte se jí pistolkou aspoň poškrábat.

Aby bylo možné zástupy protivníků likvidovat je ve hře asi patnáct zbraní. Pistole Desert Eagle a Browning, samopal AK-47, naváděné rakety, těžké kulomety a speciální zbraň MG5000 a několik dalších, vesměs nepoužitelných. U hry, která je zaměřená na akci a střelbu je nabídka kvalitních zbraní dosti bídná. Lepší zbraně je třeba si kupovat za peníze vydělané střelbou v předchozí misi, stejně tak je třeba si dokupovat zdraví nebo rakety. Další specialitkou, kterou si lze koupit je zuřivost (rage), jejíž účinnost je mizerná a bídná, ale je to aspoň drobné zpestření.

Skoro přemýšlím, zda má smysl se o prezentaci hry vůbec mluvit. Grafická stránka je kvalitativně na úrovni asi tak před pěti lety a stařičký Painkiller vypadá vedle Power of Destruction jako nejkrásnější hra. Je sice pochopitelné, že u takového typu hry je na první řadě hratelnost, ale když je grafika ošklivější než některé freeware hry, tak je asi něco špatně. Podle oficiálních screenshotů hra ani tak zle nevypadá, ale takového vzhledu se ve hře nedá dosáhnout ani při rozlišení 1280*1024 a plných detailech. Hra vypadá neuvěřitelně odpudivě a hranatě (pokud se podíváte na screenshot sedm tak ta hranatá voda opravdu není způsobena kompresí obrázku, ani nízkým nastavením – vše mám zapnuto naplno a vypadá to takhle “hnusně”) nehledě na to, že padá s frekvencí asi tak jednou za tři minuty a dost často se zcela nesmyslně cuká v místech, kde není naprosto nic náročného. Nelze říci, že celá hra je vyloženě graficky špatná, najdou se i místa, která jsou docela povedená jako třeba mosty a kaňony, ale stále je to horší průměr. Podle doporučených parametrů by měla pro hraní v plném rozlišení stačit GeForce6600, ale myslím si, že na takovou grafiku by měla stačit integrovaná grafika kteréhokoliv notebooku. Zajímavostí je, že engine padá i s většinou programů na vytváření screenshotů, takže udělat pro vás obrázky byl takřka heroický výkon.

Zvuků si ve hře často ani nevšimnete, a občas to bude i tím, že žádné nehrají, což patří mezi jeden z častých bugů. Hudba poměrně šlape a dokresluje atmosféru frenetické akce, což by bylo poměrně fajn nebýt toho, že se neustále opakuje a když hra spadne (což je poměrně často) tak hudba zůstane hrát i ve Windows a nedá se nijak vypnout a často nelze ani restartovat počítač (tomu říkám milý bonus).

Jak zakončit tuto dosti kritickou recenzi? Power of Destruction je sice oldschoolová arkádová hra, ale dnes máme rok 2007 a stovky, možná tisíce titulů lepších než tato. Pokud si chcete zahrát hru bez složitého příběhu a doslova napěchovanou akční hratelností a nápady, sáhněte po několik let starém a již zmíněném Painkillerovi, který se dnes prodává za cenu slabší večerní útraty v hospodě i s datadiskem a Power of Destruction překonává ve všech směrech.

Power of Destruction od nás dostává 30%, za svou různorodost a za odvahu autorů něco takového vydat a prodávat, ale taková hra patří spíše do sfér freeware.