Portal 2

Jedna z vlajkových lodí Valve vyplula z pseudonezávislých vod na moře plnohodnotných her. Portal 2. Je jasné, že co před lety stačilo k úspěchu prvního dílu, který se původně prodával pouze v rámci Orange Boxu, nepostačí k dosažení tříáčkového standardu. Proto abych pravdu řekl, k pokračování jsem vzhlížel naplněn ambivalentními pocity, naplněn očekáváními i obavami. Očekávání jsem ke hře vztahoval proto, že Valve je Valve; tohle studio dbá na svou reputaci, nevypustilo by do světa zmetka. Nebyl jsem si ovšem vůbec jistý, zda je herní princip (dvojice portálů a s nimi spojené hádanky) dostatečně nosný i pro titul, který by člověku měl ukrást více než 3 hodinky života.

Jenže Portal 2 je grandiózní. Je to chytrý, chytlavý a originální počin; ve všech ohledech překonává svého – dnes již klasického – předchůdce. Jak zaznělo, základ zůstává stejný: máte dvojici portálů, modrý a oranžový, které slouží jak k teleportaci vaší ctěné osoby, tak k přemísťování dalších objektů (companion cube). Valve nicméně nabaluje na prostou portálovou mechaniku řadu vychytávek, ve spojení s nimiž se z nekomplikovaného konceptu stává záležitost epických proporcí.

Najdete zde zvláštní gely, modifikující fyzikální vlastnosti povrchů, na nichž ulpí. Modrý gel prudce zvyšuje odrazivost, oranžový snižuje tření a bílý umožňuje vytvářet portály i na místech, kam byste je normálně umístit nemohli. Důležitost nepostrádají ani světelné mosty, katapulty, gravitační tunely či “optické kostky” sloužící k přesměrování laserových paprsků. Na druhou stranu, hra neobsahuje energetické koule, často využívané v jedničce. Výčet změn, výrazně ovlivňujících hratelnost, je poměrně rozsáhlý a nezbývá než obdivovat, jak dovedně se tvůrcům podařilo zakomponovat novinky do zavedeného prostředí.

Upozaděn nezůstává ani příběh, vyprávěný prostřednictvím tří ne-zrovna-příčetných postav. Testováním posedlou GLaDOS dobře znáte, o Wheatleym – emočnímu jádru s výrazným britským přízvukem – jste se mohli dočíst v mnoha preview, včetně toho našeho. Tahle dvojka vás bude provázet celou hrou a nabídne řádnou porci psychotického humoru. Velký prostor si uzurpuje také Cave Johnson, zesnulý filantrop a zakladatel Aperture, jenž umí překlenout propast času. Nahrávky Caveova hlasu provází Chell během exkurze dějinami společnosti. Dozvíte se o počátcích firmy v 50. letech 20. století a budete svědky proměny čackého magnáta, který jako by z Bishocku vypadl, v zatrpklého muže stravovaného chorobou. Když ti život dá citróny, nadělej z nich limonádu. Anebo je vezmi a nacpi životu do chřtánu.

Protože si Cave ani nejmenším nezadá se svými umělými inteligentními společníky, čeká vás pořádné tóčo. Nesourodá trojice hybatelů děje se snaží, seč může, aby pobavila. GLaDOS vás – rádoby nonšalantně – uráží na každém kroku, Wheatley neustále zmatkuje a Cave pronáší moudra o citrónech. Vtípky přitom nepůsobí nuceně, právě naopak. Valve se navíc nebojí hry na temnější notu, psychologie postav projde v průběhu sólové kampaně výraznými změnami: GLaDOS se polidští, Wheatley přestane být roztomilým a Cave ztratí glanc. A celé je to nádherně koherentní.

Zápletka je promyšlená a vine se hrou jako pevná nit. Když v jedné části Aperture spatříte nástěnku vysvětlující, jak brambory generují elektřinu, můžete si být jisti, že scénář tento fakt zužitkuje nadmíru zajímavým způsobem. A tak jestliže vládnete angličtinou, Portal 2 vás dostane do kolen. Pokud už postavy mluví, což není případ hlavní hrdinky, vypouštějí z úst perly. Neutuchající komentáře ze strany GLaDOSu, Wheatleyho a Cavea pumpují hře krev do žil. Protože Portal 2 je poměrně statický (na řešení hádanek máte libovolné množství času), mohlo by hrozit, že po počáteční euforii nastoupí mírné otupení a – nedejbože – nuda. A právě proti tomu bojují (a na celé čáře vítězí) ukecané postavy.

Hra jako taková začíná probuzením z opravdu dlouhého spánku. Čisťounká ubikace, v níž Chell ulehla, je ušpiněná starobou; spánek (či spíše kóma) musel(o) trvat celé roky. Aperture se pomalu rozpadá a vy potřebujete najít cestu ven, než se všechno zhroutí do betonové singularity. Tvůrci přitom zachovali kontinuitu poměrně neortodoxním způsobem. Určitě jste slyšeli o retroaktivním patchi, kterým byl pozměněn konec prvního dílu. (Následuje spoiler.) Po explozi v Aperture, jež zdánlivě sprovodila GLaDOS ze světa a hlavní hrdinku vyvrhla na povrch zemský, někdo odvlekl Chell zpět do poničeného komplexu. Aby mohla znovu testovat vlastnosti portálové pušky. Testování je totiž klíčem k úspěchu. Testování není nikdy dost.

 

 

Sólová kampaň mi zabrala asi 9 hodin, ke konci se nicméně lze dopracovat rychleji. Délka mi připadla uspokojivá, nehledě na možnost projít si kooperativní levely v kůži dvou sympatických robotů Atlase a P-bodyho. Tvůrci zapracovali systém gest, svému partnerovi můžete snadno ukázat, co má dělat a kam umístit portál. A je toho sakra potřeba, když dostanete k dispozici hned čtveřici portálů, bude se vám ze všech těch možností točit hlava. Co-op představuje výraznou přidanou hodnotu, skvěle doplňuje povedený singleplayer.

 

 

Sólové i kooperativní úrovně se podařilo sestavit tak, že neobsahují hluchá místa; postupy, které v průběhu hraní uplatňujete, se neopakují. A elegance, s níž se tvůrcům povedlo některé hádanky postavit, je až zarážející. Uvítal bych nicméně, kdyby řešení úloh bylo komplikovanější. To ovšem neznamená, že byste si k Portalu mohli odskočit z Call of Duty, nebo že byste hrou projeli jako nůž máslem. Lze navíc spoléhat na brzkou odezvu komunity: Portal 2 se svými světelnými mosty, tunely a barevnými gely dává amatérským designérům (amatérským v pouze tom smyslu, že za svou práci nejsou finančně ohodnoceni) vskutku mocný nástroj.

 

Co mě poměrně překvapilo, je výrazné zvýšení uživatelského komfortu. Ačkoli se velikost portálů nijak nezměnila, je mnohem snazší “trefit se” do nich, padáte-li například z velké výšky. Rovněž průchod s předměty skrze portály je bezproblémový, nestává se, že byste vy prošli, ale kostka, kterou jste drželi, nikoliv. Dokonce i umisťování předmětů na tlakové spínače probíhá elegantně, jako by pod každým spínačem byla poněkud silnější gravitace, jež brání předmětům skutálet se. Hratelnosti se nedá nic vytknout.

 

 

V době hloupého mainstreamu, zacíleného téměř výhradně na nejnižšího společného jmenovatele, působí Portal jako zjevení, je to balzám na duši. Vzato kolem a kolem, Valve opět ukazuje, že z hlavní pušek nemusí létat jen náboje. Kdo si libuje v logických hádankách, černém humoru a nemluvných protagonistech, neudělá s pokračováním Portalu chybu. Hra zachovává strukturu prvního dílu (dočkáme se i závěrečné písničky ve stylu Still Alive), kterou obohacuje o řadu nových prvků. Vynikající dabing je samozřejmostí, sarkastické hlášky jakbysmet. Nechybí ani sympatická pomrknutí (kratičký návrat companion cube).

Vlastně jediné, co mi chybí, jsou argumenty, proč hře nedat hodnocení blížící se hodnocení absolutnímu. Napadá mě pouze toto: příliš časté nahrávání úrovní. Hra je koncipována jako sada oddělených logických problémů a obzvláště v úvodu “potkáváte” nahrávací obrazovky prakticky na každém kroku. Loading je sice otázkou okamžiku, o tom žádná, ale přesto poměrně výrazně narušuje dojem z hladkého plynutí hry. 93 %. Tak, a až se mě Bojler zeptá, jaká pecka že mě letos nejvíc zaujala, budu mít jasno. Byť ještě neskončil duben.

PS: Než hru přes Steam dostahujete, doporučuji přelouskat oficiální komiks, jenž poodkryje část příběhového mystéria a vykouzlí úsměv na rtech. Do you know what rhymes with Science? Compliance. Do you know what doesn’t rhyme with Compliance? Neurotoxin.