Penumbra Overture: Episode One

Minulý rok se nám, jinak neznámí Frictional games, pochlubili svým zbrusu novým enginem. Toto nezávislé švédské studio, které do té doby splodilo pouze několik málo noname her, nějakým záhadným způsobem vygenerovalo monstrum, schopné vyrovnat se klidně i doom 3 enginu a netrvalo dlouho a jejich technologické demo si získalo takovou oblibu, že by to bez hry na něm založené prostě nešlo. V současnosti jsou práce na tomto titulu již plně hotovy a my tak máme jedinou povinnost. Zahrát si to.

Hitchcock is dead
Příběhová nit se začíná pomalinku odvíjet roku 2000, kdy našemu hlavnímu hrdinovi, Philipovi, přijde domů tajemný dopis. Je to těsně po smrti matky, takže asi očekává srdceryvný dopis plný upřímných soustrastí, avšak co je však uvnitř, mu vyrazí dech. Ne, nikdo mu neposlal dopisní bombu, jeho vědomí se jenom špatně vyrovnává s dopisy ze záhrobí. Když váš otec zemře několik měsíců před vaším narozením, asi už toho od něj moc neočekáváte. Philip však dostal klíček od bankovní schránky a nějaké instrukce co má udělat. A protože člověk je mrcha zvídavá, a o Philipovi to platí dvojnásob, žádné plnění otcových záhadných instrukcí se nekoná a tak, o pár dnů později konečně začíná zábava. Vy, v kůži Filípka, musíte najít úkryt uprostřed mrazivé grónské pustiny.

Na rovinu se přiznávám – já stát uprostřed bílé planiny, kde jediným obyvatelem je sníh, asi bych nevěděl kam se schovat. Možná bych se pokusil o nějaké iglů a nebo rovnou spáchal harakiri lžící na polévku, jenže to si vemte, jaké má Philip štěstí. Uprostřed ničeho najde vstup do podzemního vojenského komplexu. To už je samo o sobě docela zvláštní, ale aby to nebylo tak nudné, je to obrovské štěstí navíc doplněno haldou neštěstí. A tak ačkoli je dole určitě větší teplo než nahoře, rozhodně tam není více bezpečno. Ponuré prostředí plné děsivých zvuků, kvílení a podivného brumlání nikomu na odvaze zrovna nepřidá a proto, ačkoli se už z podstaty žánru jedná o hru více méně logickou, atmosféra je hutnější než ve vězeňských sprchách.

Ve Frictional games určitě rádi koukají na horory a tak vědí, co se sluší a patří. Hordy zombíků a vraždícíh panenek už dnes nikoho nevyděsí, ale když se několik hodin plížíte úplnou tmou, společnost vám dělají pouze nepříjemné zvuky a naprosto psychedelická hudba, která mimo jiné v případě potřeby docela slušně graduje, je to úplně něco jiného. A to ani nemluvím o tom, že potvory, ač ve hře jsou, vyskytují se po komplexu jen minimálně, takže vždycky víte, že tam někde něco je, ale nevíte co a nemáte ponětí kde. Když k tomu ještě navíc přidáme věčně temné prostředí, kde nejveselejší barvou je krvavě rudá, a nějaké tajemné artefakty, máme tu počin úrovní své atmosféry naprosto nevídaný. A to si pak hrajte. Jsou hry, u kterých jsem se lekal. U Penumbry jsem plakal.

Úkoly
Pokud čirou náhodou patříte mezi sadomasochisty, kteří dávají přednost pološíleným úkolům jaké byly k vidění např v Runaway, asi se u Penumbry budete docela nudit. Hádanky jsou stavěné tak, aby nebylo moc těžké přijít na řešení, ale nějakou minutku uvažování to stále chtělo. Zářným příkladem budiž obrovský generátor, který potřebujete zapnout aby taky chvilku bylo něco vidět. Jenže i když máte návod, obrázkové popisky nad každou páčkou nejsou zrovna nejdokonalejším řešením a tak musíte na chvilinku zapnout a zamyslet se, co tím asi tak chtěl autor říci. Po pěti minutách vám to docvakne a budete se divit, jakto že vám to trvalo tak dlouho. Bodem k dobru jsou také fyzikální hrátky, které sice vyžadují více akčnosti než přemýšlení, ale stále jsou velice zajímavou vložkou. Jejich pravý důvod přítomnosti je sice jen demonstrace možností enginu, ale s adventrurní hratelností si takové prvky docela tykají a dodávají vám pocit, že tam opravdu jste a můžete své okolí reálně ovlivňovat.

Technicky
Jak jsem vám již několikrát pověděl a jak jste se jistě dozvěděli z mnoha jiných zdrojů, Penumbra je technologicky opravdu na výši. Otázkou je, zdali to má taková adventura za potřebí. Dovedu si představit hromadu opravdu zajímavých úkolů založených právě na fyzikálních hrátkách, tudíž odpověď je jednoznačně ano, na druhou stranu si musím zase trošinku postesknout. Nechci mluvit o tom, jak vašemu počítači srazíte sebevědomí. Spíše je mi trochu líto, že Penumbra této své výhody nevyužívá tak, jak by bylo možné. Je sice skvělé, že šuplík neotevírám pouhým kliknutí, ale musím za něj opravdu zatáhnout, přičemž jeho obsah sebou roztomile hází. Také si můžu železnou bednu shodit na dno desetimetrové šachty, abych se dostal k jejímu obsahu, ale stále to není ono. A teď se nad tím zamyslete a řekněte mi – není to mrhání výkonem? Celkově vzato se tato vlastnost na závěrečném hodnocení promítla kladně, jen ale doufám, že se v příštím díle promítně ještě kladněji. Opakovaný vtip totiž není vtipem.

S těmito vychytávkami koneckonců částečně souvisí také ovládání, které se mi zdá na celé hře jako jediné opravdu zazděné. Většina prvků je přebrána z klasických FPSek a běžných adventur, což je jenom dobře, ale ta kouzla s kurzorem mi prostě do hlavy nejdou. Respektive, kurzor zde není žádný a jen když se vám dostane cílový objekt přímo doprostřed monitoru, najednou se odkudsi z neznáma vynoří ručička, naznačující, že by se s tím dalo nějak manipulovat. Skvělé, bravurní a úžasné. Zvláště ve chvílích, kdy vám jde opravdu o život a vy se nemůžete trefit do zařízení pro odkódování dveří. Navíc, kdykoli provádíte nějakou manuální práci složitější než přenášení věcí, nesmíte se ani hnout a rozhlížet se do stran. Možná proto je tu tak málo protivníků. Zabít byť jen toho nejslabšího je takřka nemožné, protože i s obrovským krumpáčem jste stále nepohyblivé nemotorné dřevo.

Co do grafiky situace není tak špatná. Dalo by se sice argumentovat, že většina modelů působí jak z roku 98, jen s mnohem kvalitnějšími texturami, zde ale nevidím problém. Po pravdě – něčeho takového si máte šanci všimnout jen málokdy a když už, tak nic nevidíte kvůli tmě nebo spěchu. Mnohem větší důraz byl proto kladen na moderní grafické finesy a tak se milovníci efektů dočkají prakticky všeho, co se dnes do her cpe. Celkový dojem sice stále nebudí dojem next gen hry, ale koukat se na to dá, odfláknuté to není a hlavně, bude vám to úplně jedno. Penumbra je totiž jednou z těch her, které vás během čtvrt hodinky buďto úplně uchvátí, nebo naprosto odpudí.

Verdikt
V tomto případě je to poměrně jasné. Penumbra je rozhodně dobrá hra, jenže jako všechno, i ona má několik much. Tak za prvé. Ne každý bude té drsnosti, aby si zvykl na ovládání. Za druhé, na rozdíl od běžných adventur je trochu náročnější na hardware a do třetice všeho špatného, spoustu lidí odradí deprimující prostředí a strohost barev. Pokud ale zatnete zuby a překousnete to, dostane se vám nevšedního zážitku, který je na poměry adventur velice slušný (a to i pro neadventuristy) a oplývá několika vychytávkami, které jinde nejsou a na kterých by se mohly v budoucnu adventurní hádanky zakládat. Jenže pak je tu ještě ten problém se seriálovým pojetím distribuce a tím pádem s nehorázně krátkou herní dobou. A co teď. Koupit, či nekoupit? Toť otázka … 70%.