Order of War

Když dojde na recenzování titulu zasazeného do druhé světové, a k tomu dochází velmi často, je to vždy vítaná příležitost poznamenat, o jak moc provařené téma jde. Neustálé omílání zjevného je samozřejmě zcela zbytečné, vždyť každý ňouma dobře ví, že ve hrách neexistuje “vytěžovanější” období dějin než druhá světová válka. Jenže nadávání na vyčpělost tématu tak nějak patří k tradici. 🙂 A protože jsme v předchozím textu již učinili tradici zadost, můžeme se nyní plně věnovat RTS, jež pojímá tento neslavný střet velmocí docela zajímavým způsobem. Zatímco drtivá většina dnešních titulů vám předkládá pidikonflikty, kde nevelíte více než padesátce chlapů, o něž se však musíte starat téměř jako vlastní matka (viz ToW: Africa 1943), Order of War nabízí poněkud odlišnou perspektivu. Megalomanštější. Namísto komorního taktického dramatu dostanete velkolepě pojatou show, kde se nehledí na detaily. Jinak řečeno, Order of War jde jinou cestou než konkurence, ne lepší, ne horší – prostě jinou. Realismus a komplexnost nahrazuje spektakulární podívaná a vstřícnost k lidem, kteří nedokážou povědět rozdíl mezi PzKpfw III a Pzkpfw IV ani kdybyste jim k hlavě přiložili nabitou pistoli.

Jestliže zmiňovaná Africa 1943 přináší válku, pak OoW beze studu přináší hru na válku. Zúčastníte se masivních bitev, kdy neudáváte příkazy jednotlivým vojákům, ani neovlivníte jejich chování, protože o to se s většími či menšími úspěchy stará AI. Místo toho velíte celým četám; “jednotkou” se rozumí mužstvo čítající nejméně třicet chlapů. Nevelíte tankům, nýbrž tankovým praporům; neurčujete taktiku, nýbrž strategii. OoW totálně odbourává mikromanagement, což se mnoha veteránům nebude (oprávněně) líbit, a nechává vás myslet ve velkých číslech a velkém měřítku. Pěchotu pošlu po pravém křídle, tanky prorazí středem, zatímco artilerie mi z týla poskytne krytí. Tenhle způsob uvažování vypadá moc hezky, ovšem jen do té chvíle, než zjistíte, že veškeré jemnější plánování jde úplně stranou. Jste zkrátka v pozici generála, který intuitivně (od oka, chcete-li) posílá vojáky tam, kde zrovna potřebuje, aby umírali. Takový přístup se zkušeným stratégům zřejmě nebude vůbec, ale vůbec zamlouvat – jenže jak snad vyplynulo z úvodního odstavce, jim není tato RTS určena.

Hra obsahuje dvě kampaně, americkou a německou. Každá sestává z devíti misí, což přepočítáno na herní dobu znamená 10-20 hodin solidní zábavy. Mise jsou dobře navržené, zejména německá kampaň nás hodně zaujala. Trpký fakt, že vaše snažení je předem odsouzeno k neúspěchu, dává misím za wehrmacht zvláštní náboj. Protože se žádná alternativní historie nekoná, každé dílčí vítězství nad Sověty a Amíky provází neblahé očekávání věcí příštích, což buduje zajímavě tíživou atmosféru. Wehrmacht jen oddaluje neodvratitelné a je přinejmenším poučné sledovat kdysi mocnou německou mašinerii, kterak postupně podléhá přesile. Nemáte možnost hrát za Germány každý den a OoW nabízí příležitost, kterou stojí za to nepromrhat… Na druhou stranu, americkou kampaň poznamenává pocit déja vu. Výsadek paragánů, kteří měli připravit půdu pro vylodění, masakr na normandských plážích, osvobozování Francie a následný marš do srdce Reichu – to vše je zpracováno lákavě, ó ano, ale nezbavíte se dojmu, že jste to prožili už někdy dřív. A taky že prožili – mockrát. Třetí hratelná strana, totiž ruská armáda, bohužel nedostala vlastní kampaň (že by rumunští tvůrci neměli soudruhy v lásce?), a tak si ji užijete ve pouze ve skirmishi a multiplayeru.

Většina misí má klasickou strukturu, prostě obsazujete mapu kousek po kousku, necháváte si posílat posily a decimujete nepřítele, dokud se neobjeví hláška oznamující úspěšné zakončení. V závislosti na tom, jak dobře jste si při plnění primárních a sekundárních úkolů vedli, obdržíte zkušenostní body, jež lze investovat do koupě trvalých bonusů. Můžete třeba zlepšit přesnost střelby vašich vojáků, posílit pancíře obrněných vozidel apod.

Interface je velmi jednoduchý a přehledný. V pravé spodní části obrazovky naleznete ikonky jednotek, levé části vévodí přehledná minimapa, která ukazuje přesně to, co potřebujete vidět (což nebývá u mnohých RTS úplně samozřejmé). Nahoře vpravo najdete okénko, pomocí nějž nakupujete jednotky. Prostředky pro nákup posil získáváte obsazováním kontrolních stanovišť, jež pomalu generují potřebné kredity. Ovládání armády je snadné, základní principy pochopíte během pěti minut – bohužel dalších pět minut vám bohatě postačí k tomu, abyste prozkoumali, co všechno se svými jednotkami můžete provádět. Moc toho totiž není. Můžete jen vydávat příkazy typu “jdi”,”útoč” a “jdi a neútoč”, což se hodí při rychlých přesunech do nepřátelského týlu. Toť vše, čestný skautský. Pokud chcete, můžete ještě ovlivnit směřování formace, abyste se neoctli ve špatné pozici vůči protivníkovi. Moc se toho po vás zkrátka nevyžaduje, vaše armáda je velmi soběstačná (a uvážím-li, kolik toho zůstává na bedrech umělé inteligence, AI by mohla být o něco sofistikovanější). Jak jsme řekli, vy určujete strategii, nikoli taktiku, jenže ruku na srdce, ani ve strategické oblasti toho nelze příliš “spáchat”. V singleplayeru to naštěstí nevadí (opravdu ne), multiplayerová část, která ještě ke všemu obsahuje pouhopouhých šest map, vás však kvůli nevelké variabilitě rychle přestane bavit.

Pokud bychom měli co nejstručneji shrnout audiovizuální prezentaci, pak si vystačíme s šesti slovy: parádní grafika, solidní ozvučení, otravná hudba. K hudbě: ne že by skladatel odvedl mizernou práci, to snad u Jeremyho Soula ani nejde. Z reproduktorů se linou klasické válečné odrhovačky, je to typická dobová hudba určená mladým mužům, nedočkavým padnout za vlast. Jenže… Soundtrack obsahuje pouze několik smyček, jež vyhrávají dokolečka dokola, proto pokud muziku rázně neutnete, přivede vás k šílenství. Tedy alespoň nás k šílenství přiváděla. Grafika vypadá velice pěkně, na hře jasně vidíte, že vydavatel neváhal sypat do kapes Wargamingu těžké prachy. Order of War proto vážně stojí za pohled, hýří efekty a nenajdete snad jediný okamžik, kdy by něco nebouchalo, nehořelo či nedýmilo, díky čemuž se na hru skvěle kouká. K dobrému dojmu přispívá i design map, které jsou velké, detailní a působí živoucím dojmem. Tvůrci navíc implementovali tzv. akční kameru, jež automaticky vybírá nejšťavnatější momenty z bitev. Osobně jsem tuto funkci téměř nevyužíval, jelikož při spuštění ztrácíte kontrolu nad jednotkami a – což je horší – ztrácíte přehled o dění na bojišti. Ale přesto tu tahle funkce je a nejen díky ní vypadá válčení v podání Wargamingu úchvatně. Tedy za předpokladu, že na válčení lze spatřovat něco úchvatného, což nelze, ať si militaristé říkají, co chtějí.

Square Enix už delší dobu plánovalo vydat hru “západního střihu”, a my musíme konstatovat, že první pokus jménem Order of War se docela vydařil. Bez nedostatků se to však neobešlo, kromě chudších strategických možností nám i vadilo, že hra až příliš okatě využívá principu kámen-nůžky-papír. Jistě, poslat tanky vstříc protitankovým kanónům není nikdy dobrý nápad, ale aby 4 kanóny zvládly rozprášit armádu 30 tanků, to už je trochu moc. Nelze proto zastírat, že veterány Order of War příliš nenadchne. Ale pokud upustíte od požadavků na perfektní realismus, OoW vás zabaví na slušně dlouhou dobu. Nic jiného než nenáročnou zábavu však od této RTS nečekejte – 68%