Obscure 2

Kvalitně zpracovaných hororových her je poskrovnu. Silent Hill a Resident Evil jsou stejně jako další především konzolovými záležitostmi, a přestože se k nim po čase dostanou i PCčkáři, těžko mohou být spokojení s jejich konverzemi. Typickým příkladem budiž relativně nedávný Resident Evil 4 – na konzolích nebývale opěvovaná hra, mnohde označená dokonce jako akce roku, se na počítačích rozplynula pod nánosem problematického ovládání. Hráč se tak nemohl soustředit na atmosférický prožitek, ale musel bojovat s nepřátelskostí uživatelského rozhraní. Ani Obscure 2 nevznikalo primárně pro PC, nýbrž Xbox 360 a bohužel je to na některých místech znát. Nejde ale o jedinou vadu titulu – na rozdíl od zmíněných klenotů japonské provenience nemá Obscure 2 to patřičné zázemí pro budování atmosféry. Není se čemu divit – přímo analogickým problémem trpěl i první díl, který roku 2004 na svět přivedlo francouzské studio Hydravision. Přestože je druhý pokus o fous lepší, stále máme celou řadu výhrad.

Začátek je přitom velice slibný. Obscure 2 bazíruje na tzv. teenagerských filmech, které byly především na přelomu tisíciletí velice populární. Hrátky partičky náctiletých se zvrhly buď v komediální orgie, nebo naopak hororovou lekačku. Hra pochopitelně vychází z druhého konceptu. K tomu používá zajímavé ingredience: úvodní animace se odehrávají ve vysoce bezstarostném duchu. Za rytmu rockové hudby hlavní hrdina vypráví o noční můře, která se stala před dvěma lety na jedné střední škole, kde ambiciózní profesor vyšlechtil až moc agresivní rostlinku. Samozřejmě jde o retrospektivní náhled prvního dílu, netrvá však příliš dlouho a ústřední charakter přijíždí na školu novou.

V úvodních chvílích nikdo netuší zradu. Hrdina se se svou přítelkyní vydá na korzo po chodbách univerzity, aby o několik okamžiků později, už pod vaším vedením, navštívil přátele. Ti se zrovna oddávají rauši z nového, ale opravdu vypečeného modelu. Stačí pár nádechů a náš milý ústřední charakter upadá div ne do bezvědomí. Docela překvapí, když se probouzí na hřbitově a všude kolem jsou neživí panáci, jimiž si musí proklestit cestu až k probuzení. Ještě s nepříjemnou kocovinou pozoruje změnu na chodbách školy – jakoby si travku dali všichni a nyní se oddávají drsné jízdě. Brzy se ukáže, že většina, včetně druhé ústřední dvojice hrdinů, se vydala na místní, vysoce prestižní party, kam se dostanou jen ti největší borci. Oba naši svěřenci mezi ně zatím nepatří, a tak musí objevit způsob, jak se na večírek dostat. Posunout pár krabic, vylézt na střechu a dostat se do domu oknem není žádný složitý adventurní úkol. V tom však ponurá hudba a vystrašený křik dává tušit, že tady už probuzení z rauše nebude tak rychlé. Rostlina, jakýsi následovník té z předchůdce, se totiž nezadržitelně šíří a začíná ovládat kde co.

Tady už se survival horor rozjíždí do opravdových obrátek, které však končí až příliš brzy. Jakoby po vzoru jedničky hra netrvá déle než šest sedm hodin, a to tu nemluvíme o žádném kdovíjak intenzivním zážitku. Hra se snaží seč může, aby navodila hororovou atmosféru, pohříchu se jí to ale nedaří. Používá příliš průzračné principy, které tvůrci odkoukali od japonských mistrů, ale zdá se, že jich neumí využít v ten pravý moment. Zásadního koření tohoto žánru, tedy strachu z neznámého, si tu zkrátka neužijete. Hra na vás posílá nepřátelé ve chvílích, kdy je čekáte, vyplašené výkřiky dospívajících vyloudí spíše úsměv na tváři než mrazení v zádech a v neposlední řadě je tu až příliš striktní linearita neumožňující jakýmkoliv způsobem překvapit.

Důležitým elementem hry od minula zůstává prostřídávání charakterů pod vaším ovládáním. Je tu hned několik „ideálních“ teenagerů, z nichž za zmínku stojí proprsená blondýnka, svalovec narvaný v černém tílku apod., jména po mě nechtějte. Zajímavá je staromódnost designu, který vychází ze skutečnosti, že každý ovládá pouze jednu činnost. Jeden dokáže akrobaticky ručkovat po římsách, druhému není cizí odtlačení/přitlačení těžkých předmětů, třetí pro změnu umí šperhákem otevřít zamčené dveře. Adventurní prvky jsou nicméně degradovány naprostou průhledností všech problematických situací. Pokud by vás to náhodou netrklo, hra se pro jistotu zmíní, že na tu kterou činnost by byl vhodný ten a ten borec. Pak už nezbývá než si ho přivolat do týmu. Ten je vždy dvoučlenný, takže postavy je nutno střídat. Ovládat můžete libovolného šikulu z dvojice, ten druhý poslušně následuje vaše kroky, občas prohodí něco vtipného, jindy pouze něco rádoby vtipného, a když dojde k boji, je poměrně schopným pomocníkem. Škoda že se často plete do směru, kterým zrovna mydlíte.

Akce se snaží být patřičně survival, a tak skutečně nečekejte na každém rohu další bojůvku. Možná je to škoda, protože pasáže kdy se nic neděje, jsou spíše nudné, nikoliv napínavé, jak bylo nejspíš původním plánem. Ono ani od bitek nečekejte zázraky. Zkrátka pochodujete nekompromisně koridorově vystavenou úrovní, ať už to je uvnitř či venku (horší, jelikož méně uvěřitelný případ) a čas od času na vás vyskočí monstrum, zřídkakdy jich je více. Poté nezbývá než se smířit s konzolovitým ovládáním a stisknout jedno tlačítko pro vytasení zbraně a teprve pak druhé, abyste se oním kvérem mohli začít i ohánět. V rukou můžete třímat nejrůznější věci, ale zpočátku to budou nejčastěji baseballové pálky, případně hokejky. Později se dostanete i k nezbytným střelným prostředkům. Míření je poněkud problematické, proto jistě uvítáte funkci automatického zaměřování. I přesto jsou ale některé boje až příliš těžké a budete je opakovat několikrát. V takových případech proklejete ukládací systém, který neumožňuje savovat libovolně, ale pouze na předem stanovených, rostlinkou označených místech. Pravda, po většinu času nebudete mít potíže, ale jakmile vás nějaký nepříliš dobře vyvážený boj donutí několikrát opakovat stále stejný úsek, nebudete zrovna šťastní.

Důvodem, proč od nás Obscure 2 nedostane podprůměrné hodnocení, je kooperativní systém hraní. Už na začátku se vám hra zeptá, zda se na dobrodružství chcete vydat sami, nebo ve dvou. Ani v jeho průběhu ale není nic ztraceno. Pokud jste titul již rozehráli a kamarád přijde později, může se stiskem jednoho tlačítka plynule zapojit do kosení monster. Ve dvou se pochopitelně faktor zábavy zvyšuje a hra tak má aspoň nějaké opodstatnění. Jen je potřeba mít k počítači připojen gamepad. Jeden hráč totiž svou postavu ovládá myší i klávesnicí, další musí mít jinou periferii.

Graficky se Obscure 2 ocitá v lehkém nadprůměru. Nejrůznějšími efekty se daří maskovat nízké detaily, a tak se nedá říci, že by na hru nebyl pěkný pohled. Chtělo by to ale přidat na nápaditosti – například kreatury jsou si příliš podobné a fantazie tvůrců se na nich příliš nevyřádila. Od Obscure 2 jsme tak věru příliš nečekali a mnoho jsme také nedostali. Nerozumějte nám ale špatně – jde o hru, kterou lze projít relativně bezproblémově, aniž byste se nad ní kdovíjak rozčilovali. Bohužel na ní ale hned po dohrání zapomenete, krom kooperativního módu tu totiž není nic nad rámec obyčejné akce.