Need for Speed. Jméno legendární série, která je synonymem slovního spojení závodní hra. Již od prvního dílu z roku 1994 jsme nadšeně závodili ve dne v noci (z nostalgie přidáváme snímek z prvního dílu). Úspěch celé série dokazuje už jen fakt, že letos jsme se dočkali již 24. pokračování. Jenže hity jako Undeground, Most Wanted nebo Hot Pursuit, jsou nenávratně pryč a tvůrci se v posledních letech už jen snaží napravit pokaženou reputaci. Tak schválně, jak to dopadlo tentokrát?
Zabitý příběh
Špičkově zpracované trailery a řeči o tom, jak titul naváže na oblíbený film Rychle a zběsile, naznačovaly důraz na příběh. Jenže mnoho hráčů tvrdí, že si prostě jen chtějí užít závody a příběhová linie v závodní hře je vlastně k ničemu. Já si ale troufám tvrdit, že nápadité téma promění bezhlavé stereotypní ježdění v závody se smyslem. Víme, proč musíme vyhrát a co to pro nás i okolní svět znamená. A právě toho chtěli vývojáři zřejmě využít. Jenže nevyužili.
Možná i po vzoru GTA V střídavě hrajeme za tři postavy. Tyler Morgan je hvězdou závodů, Jess je specialistkou na úniky z nejzapeklitějších situací a doslova ušpinit se nebojí ani Mac. Vyzná se totiž v off-road jízdách, takže bláto a špínu má v popisu práce. Všichni tři i s dalšími hvězdami vytváří posádku bojující proti organizované skupině jménem The House. Jelikož ale The House kompletně ovládá celé město Fortune Valley, hodí se nám podpora bohatého majitele kasina Marcuse Weira. S onou skupinou zločinců jsme se nedávno dostali do křížku, když nás zradila Lina Navarro, jež nám ukradla auto, které jsme zrovna kradli my. Přesto jsme The House víceméně ignorovali a to až do chvíle, kdy nám nechali explodovat dům přímo před očima. Než jsme se stihli postavit na nohy, tihle lotři už naším fárem ujížděli pryč. Pak už jen stačilo zavolat Marcusovi a přijmout jeho nabídku dostat The House na kolena.
Celou hrou nás provází řada cutscén, zvláště pak první desítky minut připomínají více film nežli hru. Ačkoliv dále o cutscény zcela nepřijdeme, mnoho z příběhu se odehrává v rámci rozhovorů, které však překvapivě probíhají přímo při závodění. Zatímco tak před námi je složitý terén, vidíme extrémně ostrou zatáčku a přemýšlíme, jak neskončit na svodidlech, naše postava si vesele povídá, aniž by to (český) hráč mohl pozorněji sledovat. Kvůli tomu nám mnoho z příběhu unikne. Těžko říct, nakolik to vadí, protože jak zápletka, tak samotné postavy jsou neuvěřitelně nezáživné, nudné, téměř až otravné.
Závodění
Jak je u Need for Speed dobrým zvykem, hra se ovládá a chová čistě arkádově. Zapomeňte na realistické a věrohodné chování vozidla, tohle je hra mířena čistě na co nejlepší hratelnost. Stejně jako v některých dřívějších dílech, i zde začínáme závodit v poměrně vytuněném fáru. Rychle si tak zvykneme na solidní zrychlení a pro mě až překvapivě dobrou ovladatelnost, kdy se mi zdálo že vozidlo dokáže zahnout téměř na místě. Jak jsem však už vysvětlil výše, o své vymazlené auta brzy přijdeme. Naštěstí v týmu máme indiána mechanika, jež má k dispozici pár starých aut od zákazníků, kteří za jeho služby nikdy nezaplatili. Co naplat, nějaká ta rezavá plechovka nám prozatím bude muset stačit.
Není jízda jako jízda a tak na nás čeká několik typů závodů. Ty odstartujeme tím, že přijedeme na bod startu v rámci otevřeného světa. Klasické jízdy zastane zřejmě nejsympatičtější postava hry – Tyler, zatímco Mac má v merku off-road a Jess zase pozici běžce (runner). Před začátkem závodu se objeví i zajímavá možnost vsadit si předem určenou částku na sekundární úkol. S jediným pokusem bez možnosti restartu tak třeba musíme projet celý závod bez jediného nárazu, za což získáme odměnu navíc. V opačném případě o vložené peníze samozřejmě přijdeme. Těžko říct, proč zde chybí možnost vybrat si částku, jakou vsadíme.
Tuning
V případě výhry závodu jednak vyhrajeme peníze, ale také si můžeme vybrat jednu ze tří neznámých karet. Po kliknutí se karta odhalí a my zjistíme, jakou část vozidla nám tahle karta vlastně vylepší. Tenhle nový systém hráče sice dokáže překvapit, protože člověk nikdy neví, co zvolená karta vylepšuje, avšak zároveň to důrazně omezuje cílené tunění. Jasně, existuje možnost zakoupit si určité karty, avšak ty zdaleka nenabízí takové bonusy jako karty vybrané náhodně. Mnoho hráčů tak nepotřebné karty raději vymění za body a za 3 body si pak koupí možnost znovu losovat z dalších 3 neznámých karet.
Při staré dobré úplné kontrole zůstalo alespoň editování vzhledu auta. Před námi se tak zjeví naše aktuální vozidlo s označenými body součástí, které lze měnit. Přehledně tak přejíždíme po autě a v reálném čase měníme třeba ráfky, nárazníky, kapoty, výfuky, zrcátka, spoilery, prahy, loga a další vychytávky. Bohužel na rozdíl od ohromného výběru barev, není modelů jiných vizuálních prvků zase takové množství. K odemknutí zmíněných dílů je pak třeba plnit boční úkoly, což je ostatně dobrá motivace.
Zpracování
Osobně se vždy těším na střety s policejními hlídkami, které jsou mnohdy nezapomenutelné. Payback svým zpracováním policie ale překvapil a to bohužel negativně. Člověk by si řekl, že při ignorování jakýchkoliv silničních pravidel, by ho sem tam nějaká ta hlídka mohla pronásledovat. To se však nestává a police nám po krku půjde jen v předem určených závodech. Bez ohledu na naše vytuněné vozidlo nás pak policie nemá problém předjet ani v jejich nejstarších vozidlech, což někdy působí jako pěst na oko. Naštěstí nakonec strážci zákona přece jen pošlou lepší vozidla a dokonce i helikoptéry. Chybět nebudou ani zátarasy, které však jsou zcela nepochopitelně postaveny třeba jen v jednom pruhu, teprve o pár desítek metrů v pruhu druhém, takže mezi nimi snadno prokličkujeme. A když už na nás vytasí pás, jež nám probodne kola, stačí jet chvíli dál a kola se nám zase automaticky opraví. Kromě policie nám po krku sem tam půjdou i vozidla gangsterů. Ať tak či onak, soupeře můžeme zničit narážením a jejich zničení nám zpravidla ukáže zpomalený záběr. Na rozdíl od předchozího dílu tu ale máme základní prvky jako je třeba možnost zastavení hry. Bohužel se ani Electronic Arts nevyhnul rychle se šířícímu trendu mikrotransakcí. Člověk by přitom čekal, že 60 euro (asi 1600 Kč) za standardní edici, by na vývoj nedotaženého titulu bez špetky inovace mohlo stačit. A pokud se chcete rozšoupnout, edice deluxe vyjde na eur 80.
Závěrem
Need for Speed Payback není ve své podstatě vyloženě špatnou hrou. Hráče však zklamala nezáživným příběhem, nudnými postavami, podprůměrnými možnostmi tuningu i hudební stránkou. Kdoví jakou zábavu nenabízí ani samotné závody či potyčky s policií. Ničemu nepomohly ani samotné mikrotransakce. Situaci tak trochu zachraňuje jen zdařilý otevřený svět a vylepšená grafika. Přesto nemůžeme hodnotit na více než 60 %. Co s touhle sérií bude dál, je nyní ve hvězdách.
