Metro 2033

Apokalyptická vidina budoucnosti. To je námět, ke kterému sahají spisovatelé, ale i autoři počítačových her často a rádi. Ruští vývojáři jsou pak v tomto ohledu asi nejvíce známí Stalkerem, který byl ve vývoji velmi dlouho a moc se od něj čekalo. Nechceme tvrdit, že by snad Stalker nebyl kvalitní hrou, ale rozhodně nebyl pro každého a musel vám jeho herní styl přesně sednout, abyste si hru mohli vychutnat opravdu naplno a bezezbytku. A jaké je v tomto ohledu Metro 2033? Odvedli vývojáři z 4A Games kvalitní práci? Bude bavit skoro každého nebo si autoři až moc často pomáhali nečistými praktikami a budete muset více než často přivírat obě oči, či dokonce skřípat zuby? Otázek je více než dost, takže dost zdržování, jde se do podzemí.

    

Těžko říct, zda hra vyšla v tom nejhorším možném období, či naopak v tom nejlepším. Jistě jste všichni zaznamenali hrůzný čin dvou teroristek, které se na začátku tohoto týdne odpálily v přeplněném moskevském metru a zabily tímto činem několik desítek lidí. A teď si vezměte, že Metro 2033 se jak už název napovídá, odehrává právě v moskevském metru. Píše se rok 2033 a svět je po nukleárním konfliktu ponořen do jaderné zimy. Pobývat dlouho na povrchu je téměř nemožné, takže se většina přeživších schovala v obrovských komplexech metra, kde si vybudovali několik oddělených stanovišť, které proti sobě i nezřídka bojují. A teď si konečně položme otázku. Budou chtít lidé hrát právě takovou hru s chutí? Jinde ve světě by se to zřejmě projevit až tak nemuselo, v Rusku ovšem s největší pravděpodobností prodejům odzvonilo. No ale to je trochu jiná stránka této hry, která nemá na konečné hodnocení žádný vliv.

Vžijete se do role Arťoma. Mladíka, který se jako všichni ostatní musí pořádně ohánět, aby přežil nehostinné podmínky, i když v metru tedy panuje opravdu čilý život. Zapomeňte, že byste měli problém narazit na živou bytost. Pokud jste v táboře, je všude okolo tolik lidí, že o ně doslova zakopáváte. Každý tábor je navíc chráněn tlustými pancéřovanými dveřmi, takže pokud jste uvnitř, panuje všude poklidná, ale přitom svým způsobem tísnivá atmosféra. Každý totiž cítí, že se venku pohybují bytosti, které by moc rády ochutnaly teplé masíčko a napily se čerstvé lidské krve. Peníze jako platidlo už dávno zanikly. Tím novým jsou zcela logicky náboje. Ovšem jen náboje, které jsou ze staré doby a tedy udělány z pořádných materiálů a mají tedy i v boji větší účinek. Pak jsou ještě náboje vyrobené po katastrofě, těmi taky po většinu doby střílíte. Pokud vám dojdou, můžete použít vzácnější střelivo, ale rozhodně si budete rozmýšlet vystřelit každičký náboj.

    

O atmosféře jsem se dnes už jednou zmínil a budu ji komentovat jistě ještě několikrát. Je totiž unikátní, a protože hra ze začátku nikam nespěchá, dokáže ve vás vzbudit solidní pocit, že jste tam. Pak se ovšem v jedné z prvních misí vydáte na povrch a začne to všechno jemně drhnout. Dostanete totiž několik úkolů, a hlavně musíte zjistit, co se to vlastně v metru děje. Kolem vás se totiž občas dějí nadpřirozené věci, ostatní mají halucinace a vidiny, a to včetně vás. K tomu se venku pohybuje všelijaká zmutovaná verbež, jako jsou zmutované krysy, či něco, co kdysi možná bylo člověkem, ale teď to vypadá jako bezdomovec zkřížený s krysou a andělem. To ovšem není zdaleka to nejhorší, co vás může při toulkách metrem potkat. V táborech totiž žije daleko nebezpečnější verbež, která se nepyšní zmutovaným tělem, ale zmutovanou myslí. Řeč není o ničem jiném, než o nacistech a komunistech, kteří si založili vlastní “říše”, ve kterých si udržují svoje zákony. Netřeba dodávat, že projít přes takové území rovná se rovnou trestu smrti, nebo doživotnímu pobytu v koncentračním táboře, to podle toho, která banda vás polapí.

    

I když jste se do té doby ve hře celkem dobře bavili, tady nastane asi první větší průšvih. Do té doby bychom mohli mluvit hlavně o maličkostech, jako je třeba ne příliš dobře zvládnutý pohyb ostatních osob. Hra totiž používá neskutečně primitivní způsob. Pokud jdete za nějakou postavou a ta na vás čeká, abyste mohli společně pokračovat dál, má velmi malý aktivační rádius. Takže popojde několik kroků a zastaví se. A čeká a čeká, až dojdete úplně k ní, někdy ji dokonce musíte i mírně předběhnout, aby pokračovala v pohybu. Společných cest s jinými postavami je ovšem ve hře několik, a jsou poměrně dlouhé, takže po chvilce vás toto nepřirozené chování doslova irituje. A atmosféra tím pádem dostane pěkně na frak, protože rázem začněte vnímat především chyby a ne svět kolem vás.

    

Ale vraťme se zpět k závažnějším problémům. Hra vás totiž velmi často, v podstatě by se dalo říct pořád, nutí hrát přesně tak, jak si to její autoři usmysleli. A to do puntíku. Uděláte něco trochu jinak – umřete. Opozdíte se? Umřete. Ze hry se tak v určitých fázích stává hra na pokus – omyl, který je v určitých chvílích značně frustrující a už dlouho se mi nestalo, že bych mlátil pěstí do klávesnice. Hra totiž navíc nejde ukládat na libovolném místě, ale jen na někdy dost vzdálených checkpointech. Save je navíc pouze jeden, takže pokud zjistíte, že jste někde měli postupovat trochu jinak, budete muset opakovat celou misi, a to vám můžu garantovat, že jinak skvělou atmosféru už v tu chvíli moc nevnímáte. 

    

Abych uvedl nejzářivější a asi nejrapidnější příklad z celé hry. Máte za úkol projít skrze komunistický a následně nacistický tábor. Ten je velmi solidně hlídán. Nejdřív jsem se tedy snažil chodit pěkně potichu a vyhýbat se strážím. Když se mi to ovšem delší dobu nedařilo, zkusil jsem se prostřílet. Aj, to jsem si dal. U komunistů to totiž ještě celkem šlo a po krutých bojích, jenž mě stály skoro všechny náboje, jsem se prostřílel, a po pár minutách skákání po ochozech jsem se ocitl u nácků. A začalo kruté divadlo, jen jsem se dostal k druhé hlídce. Úzký vchod totiž střežilo pět těžce ozbrojených strážných a ani na snad 30 pokus se mi nepodařilo prostřílet. Hra se mezitím samozřejmě uložila těsně před tím, než mě náckové vždy napadli. To už jsem bušil do klávesnice skoro i hlavou. Nezbylo tedy nic jiného, než restartovat celou misi a po více než hodině snažení začít jinak. Postupovat jenom tiše, zkoušet kudy to půjde, v případě chyby opakovat znovu dlouhé úseky her. Mnohokrát. Zní vám to jako zábava? Věřte, není a kdybych neměl hru na recenzi, asi bych s hraním sekl a ve vzteku ji okamžitě odinstaloval.

    

Dobrá, autoři chtěli mít ve své hře stealth misi, jaká před několika roky byla v každé druhé hře, no oukej. Jenže měli dát hráči rovnou vědět, že ji musí projít bezpodmínečně tichým způsobem a jiným to není možné. Stráže nácků jsou totiž v další části hry rozmístěné tak a je jich tolik, že je nadlidský úkol se misí prostřílet. Je to tedy takový nepříjemný políček těm, kdo si chtějí hrát jak mají chuť a ne tak, jak měli chuť autoři. Podobných momentů, i když ne tak očividných je ve hře několik a v konečných fázích hry už jsem z nich byl vždy hodně podrážděný. Je možné, že právě tento, podle mě naštěstí už dávno překonaný způsob, bude některých hráčům vyhovovat. Berou hru jako výzvu, kterou je potřeba pokořit a musí to být pořádně tvrdé. Pokud k nim patříte, budete si u Metra 2033 broukat štěstím. Pokud se chcete u hraní především bavit a hrát si a užívat příběh, či střílení, pravděpodobně budete skřípat zuby podobně jako já.

Neberte ale má slova tak, že je hra vysloveně špatná. To rozhodně ne, jen jsem měl občas pocit, že ji autoři dokončili a zhrozili se, že jde dohrát za pár hodin a rozhodli se to hráčům pořádně osladit. Hra nabízí i některé velmi příjemné záležitosti. Hodně dobrý nápad je s plynovou maskou, bohužel trošku nedotažený do konce. Její použití se tak smrskává na nasazování v nedýchatelné atmosféře, výměnu filtrů a sundávání, pokud jste dole v metru. Jenže když máte nasazenou masku, vaše postava zhluboka dýchá, jak začíná docházet filtr, je dýchání stále hlasitější a těžší a… atmosféra, zase jsme u té báječné atmosféry. Dojde i na brýle pro noční vidění, s těmi už jde si užít více srandy a pokud jste tiší a zhasínáte rozmístěné lampy a světla, dobře vám poslouží. Zbraně jsou velmi povedené, i když střelivo za moc nestojí, takže nábojů nebudete mít nikdy dost. Na co se rozhodně připravte, je značná náročnost hry. Pokud vše nastavíte na maximální detaily, při rozlišení 1920×1200 si ani na GeForce 275 nezahrajete stabilně plynule. Při rozlišení 1280×800 už jsem nezaznamenal větších problémů, i když občas počet snímků klesal až k hodnotě 20 za vteřinu.

    

Pokud jde o mě osobně, Metro 2033 ve mě zanechalo trpký pocit. Ne, že by hra byla špatná, nabízí místa, která jsou vyloženě povedená a atmosféra, kterou dokáže nabudit je úchvatná. Na druhou stranu, mnohokrát vás i pěkně naštve a nutnost hrát někdy do puntíku přesně tak, jak si vývojáři usmysleli, jí dost citelně ubírá na zábavnosti. Je to škoda, myslím že hra mohla být daleko lepší. Hodnocení se tentokrát zastavilo na 75%