Medal of Honor Warfighter

 nastává nám to nejplodnější období z celého roku, alespoň co se herního nášupu týká. Před pár dny ho odstartoval velmi povedený Dishonored a nyní pokračujeme ve vojenském stylu klasickou střílečkou, dalším pokračováním veleslavné série Medal of Honor, tentokrát s podtitulem Warfighter. Ale než se dostaneme k samotné hře, povíme si něco o zpackané distribuci a předčasném vypuštění do prodeje.

   

Hra byla v prodeji od 23.10. v kamenných obchodech. My jsme dostali k dispozici elektronickou Digital Deluxe verzi, kterou jsem v předstihu stáhl a nainstaloval již 22. října v podvečer. Hra mi suše oznámila, že hrát budu moct až od 25.10. vteřinu po půlnoci. To sice pracujícího či školou povinného dvakrát nepotěší, ale večer před “velkou nocí” jsem nahnal něco spánku a o půlnoci byl připraven hrát až do rána. Samotné spuštění proběhlo bez sebemenších problémů. Nic se nestahovalo, nic se neodemykalo, jak tomu bývá třeba u her od Valve. Mohlo se začít hrát.

   

Po hodince jsem se dostal do čtvrtého levelu. Tedy málem dostal, protože hra usnula a odpovídala mi pouze černou obrazovkou. Začalo zkoušení a laborování, čím by to mohlo být, které jsem po půl hodině vzdal a šel radši na multiplayer. Mimochodem tou dobou už byla skoro den venku pirátská verze, která na podobné potíže netrpí. Tímto způsobem se asi zákazníci a už vůbec spokojení nezískávají! 

Možná vás zajímá řešení. Bylo nezvykle snadné. Stačilo odinstalovat hru a znovu ji z Originu stáhnout. Tedy stačilo – instalační balík má skoro 16GB (to není překlep) a to už si na běžné internetové lince chvilku počkáte. V tuto chvíli mě napadá jedno možné vysvětlení. V době vydání vyšel velký patch, který opravoval spoustu věcí. Je možné, že Origin tento patch automaticky nestáhl a dovolil mi hrát se starou zabugovanou verzí? V každém případě, podobné komplikace platícího hráče rozhodně nepotěší.

   

A jdeme na hru a začínáme jako tradičně singleplayerem. Je mi docela líto, ale musím to napsat hned na začátek. Warfighter bohužel nejde vlastní cestou, ale inspiruje se v maximální možné míře u ikony tohoto žánru, tedy u Call of Duty. Ale najdete odkazy i z dalších her. Vůbec nepochybuji o tom, že zadání pro tvůrce hry znělo – chceme, ať to vypadá a hraje se to jako CoD. A dokonce si i myslím, že management tvůrcům předhodil několik zásadních scén, které byly tak cool v jiných hrách s tím, že je tam prostě chtějí. Mnohokrát jsem za celou hru zažíval déjà vu a říkal si: jé vždyť tohle už jsem přece někde hrál.

   

K vyprávění hra používá trochu podvod, tedy že prožíváte události a příběh několika hrdinů současně. Bohužel mi připadalo, že jednotlivé skoky v ději jsou až příliš násilné a po čase mně přestaly v podstatě zajímat. Do příběhu jsou navíc míchány rodinné vztahy hlavního hrdiny, a i když se vás tvůrci snaží chytnout za srdíčko, alespoň u mne se jim to nepodařilo. Některé scény ve hře mi navíc připadaly naprosto zbytečné, například část s letadlem postaveném v dřevěném domě, tedy v jakémsi výcvikovém táboře. Hra se odehrává na dálném východě, dotýká se tedy horkého problému války v Afghánistánu.

   

A hra do toho pere hned od začátku. Vrhne vás do zběsilé akce ve skladišti, hned musíme odrovnat desítku “svatých bojovníků”, u toho se na vás všechno řítí, kontejnery lítají jako krabičky od sirek. Následuje delší intro a teprve poté jste kdesi ve výcvikové místnosti a učíte se střílet do kovových panáků. Proč, když jste už museli projít docela ostrou přestřelkou? Hra používá trochu zvláštní způsob doplňování munice. Můžete sice vzít zbraň od nepřítele a tu používat, ale přitom stále nesete své dvě hlavní zbraně. Kdykoliv a kolikrát chcete, můžete své spolubojovníky požádat o munici a dostane se vám maximální plné dávky (hráno na obtížnost normal). To už mohli autoři rovnou dát všem zbraním neomezené střelivo, jako že se to v některých částech hry, třeba u pistole s tlumičem, také stane.

Celá nekonzistence hry je jen dokreslena “dveřní akcí”, kdy vykopáváte dveře, načeš se celá hra zpomalí a vy musíte během několika vteřin rychle odrovnat několik nepřátel v celé místnosti. Pokud se vám ovšem povede zasáhnout jich několik do hlavy, vyhráváte odměny. Tedy, že místo nohy příště váš kolega použije na otevření dveří páčidlo, brokovnici atd. Vy je nemůžete dál nijak použít, nedostanete lepší vybavení, prostě se jen změní animace, což mi připadalo trochu zbytečné a nedotažené do konce. Stejně jako použití bojového vozítka. To má na sobě kulomety a vy projíždíte kanály a můžete nepřátele postřílet. Problém je, že tato situace je ve hře jen jedinkrát a byla navíc k vidění už před několika měsíci na vypuštěném videu ze hry (že já na ně pořád koukám).

   

Ale najdou se i skvělé momenty. Třeba sniperská akce, kdy musíte na vzdálené budově rychle odstřelit pár mudžahedínů s RPG a musíte respektovat dráhu kulky a váš parťák vám říká, kam máte mířit. Několikrát za hru taky řídíte auto a zažijete i parádní automobilovou honičku, která je na FPS hru hodně nezvyklá, ale v tomto případě velmi povedená. A vůbec celkově se hra hraje docela dobře a musím uznat, že jsem se i docela dobře bavil. Zastřílíte si ve městech, v téměř opuštěných vesnicích, proletíte se vrtulníkem, zablbnete si na rychlých motorových člunech, dokonce budete hrát na honěnou (žádné dvojsmysly 😉 a utíkat ze zajetí… Jenže se nedočkáte žádného opravdu překvapujícího momentu, nic vám nevyrazí dech, žádnou část nebude hrát s otevřenou pusou a chtít si ji zkusit okamžitě znovu. A to by dnešní špičková střílečka měla umět.

   

A nejen singleplayerem živ je člověk a mnozí jej ani nespustí a rovnou se vrhnou na multiplayer. Jaký tedy je? Opět se budu opakovat, ale znovu budete mít pocit, že tohle už jste přece někde viděli. Hra opět využívá Battlelog, tedy přihlašování přes webové rozhraní. Je naprosto stejné jako to u Battlefieldu 3 a asi už jsem si na něj zvykl, nijak mi tento způsob nevadí. Skvělé je, že pokud vám tento způsob přece jen stále vadí, můžete veškerou agendu patřící k multiplayeru provést i ve hře.

   

Multiplayer samotný by se dal nejvíc přirovnat k Battlefieldu 3 bez vozidel, ovšem Medal of Honor jej mírně upravuje ke svému obrazu. Hlavním tématem jsou národní komanda jednotlivých států, včetně jejich vybavení. Můžete hrát za americká komanda, britská, německá atd. Samozřejmě nesmí chybět známý model levelování, kdy za zkušenosti ve hře získáváte body, a vyšší hodnosti. Za ty se vám odemykají další zbraně, které můžete docela výrazně modifikovat a upravovat si je k obrazu svému. Opět je ve hře několik klasických tříd vojáků, řadový pěšák, sniper atd. Každý má trochu jiné vybavení, za každého se vám odemykají jiné typy zbraní.

Hra nabízí celkem 8 map, které jsou sice docela slušně provedené, ale oproti třeba zmíněnému Battlefieldu 3 vypadají jako chudší příbuzný. Zajímavou novinku, která poměrně výrazně mění celou hru, Warfighter přece jen přináší. Ve hře totiž patříte nejen k týmu a zároveň máte jednoho parťáka do dvojice. Tedy jeden tým má např. 8 hráčů, kteří tvoří 4 družstva. A ty soupeří dále mezi sebou o to, kdo se stane nejlepším družstvem zápasu. Hráči na to kupodivu slyší a většinou spolu při hře spolupracují, vzájemně se kryjí a hlídají si záda. To se pokud hraje např. 3 a více hráčů v jednom družstvu v jiných hrách nestávalo a tomuto způsobu dávám rozhodně palec nahoru.

   

Po grafické stránce hře nejde moc co vytknout, běží na osvědčeném Frostbite 2 enginu, který používá již několikrát zmíněný Battlefield 3. I když na chyby a nedodělky samozřejmě narazíte. Při rozlišení 1920×1200 hra běžela naprosto plynule bez záseků a to na postarší grafické kartě GeForce 275. Vzhledem k použitému enginu by měl být i výjimečný zvuk, který v BF3 vždy dominoval. V tomto případě není nijak výrazný, zkrátka není to nic, co by vás zatlačilo do křesla.

   

Medal of Honor Warfighter je zářným příkladem toho, co se stane, když dáte nějakému hernímu studiu skvělý engine, promyšlené a robustní zázemí pro multiplayer a řeknete, udělejte nám něco jako Call of Duty. A musí tam být stejné kulervoucí momenty! A ti vývojáři to udělají. Není to vyloženě špatné, docela dobře se to hraje, ale je to zatraceně stejné jako starší Call of Duty s pár novými prvky navíc. Před takovými 4 roky bychom křičeli štěstím, ale dnes to na špičkovou hru rozhodně nestačí. Pokud se mně zeptáte, máme si to teda zahrát? Pak řeknu, ano rozhodně a bavit vás bude i multiplayer. Ale nečekejte nic světoborného a bombastického, prostě jen dobře udělanou vojenskou hru. Hodnocení 75 %