Medal of Honor – recenze singleplayeru

Touto dobou každý rok netrpělivě čekáme na vydání nového Call of Duty. Letos se nám rozhodlo tohle čekání zkrátit vydavatelství Electronic Arts, které přichází s vlastním konkurentem. Úspěch minulých dílů CoD byl totiž tak velký, že se rozhodli vytvořit vlastní počin, kterým by si mohli ukrojit vlastní sousto z neskutečně velkých prodejů. První pokus EA představili letos na jaře, kdy vyšel Battlefield: Bad Company 2 a nyní přichází snad ještě více hypovaný a slibně vypadající Medal of Honor. Značka to není vůbec nová či neznámá, naopak v dobách minulých vycházel Medal of Honor po boku Call of Duty.

Electroni Arts se netajili tím, že jejich cílem je pokoření právě Call of Duty, tedy hlavně aktuálního ročníku Black Ops. V jeho případě zatím nevíme, jak dopadne, ale Medal of Honor máme za sebou, a tak vám můžeme říci, jak zábavně se hraje. Dost netradiční je fakt, že singleplayerovou část vyvíjelo studio Danger Close, zatímco o multiplayer se postarali hoši z DICE. Nejen to je důvodem, proč zrecenzujeme každou z těchto částí samostatně. Nyní se podíváme čistě na kampaň pro jednoho hráče, zanedlouho pro vás v samostatném článku zhodnotíme i multiplayerová klání. Teď už se ale konečně pusťme do zhodnocení singleplayerové kampaně.

Na rovinu vám musíme říci, že Medal of Honor se skutečně hraje hodně podobně jako Call of Duty, nebo Battlefield: Bad Company 2. Hned první úroveň nám připomněla Call of Duty 4 a podobných skoro flash-backů jsme si zažili vícero. Jak se stává v dnešní době populární, hra úplně opustila prostředí 2. světové války a uvádí nás do aktuálního konfliktu – válčíme v horském prostředí Afghánistánu proti místním Talibancům, resp. také Čečencům. Prostředí je hodně svěží a my tuhle změnu bereme všema deseti. Hory se tvůrcům povedlo vymodelovat opravdu krásně a reálně, takže se ve volných chvilkách prostě kocháte pohledem do okolí. Musíme také vyzdvihnout, že tvůrci tohle prostředí náležitě využili. V jedné z misí se nad horami krásně proletíte a zastřílíte si z vrtulníku, jindy pobíháte po místních „stezkách” hezky po svých. Krásná je také jedna z misí, kdy pomocí obrovského dalekohledu s velkým přiblížením sestřelujete talibance pěkně na dálku. Především v některých momentech tvůrci odvedli skutečně záslužnou práci, jen škoda, že si hra nedokázala držet takto vysokou úroveň po celou dobu. Zatímco tedy Modern Warfare 2 nás okouzlilo po celou dobu a kampaň nabídla strhující zážitek od začátku do konce, tady to úplně na sto procent neplatí.

Kampaň vám vydrží zhruba na nějakých pět šest hodin hraní a myslím, že po jejím projití si vzpomenete pouze na pár zajímavých a významných okamžiků. Suma sumárum je to ale zážitek dobrý. Osobně se mi líbily především mise přímo ve vysokých horách, než ty, ve kterých procházíte nějakými rozpadlými vesničkami. V interiérech (kterých ale přeci jen není tolik) se o dost více projevovala poněkud slabá umělá inteligence. Čím snazší obtížnost, tím hůře AI funguje, což je docela tristní. Představovali bychom si to s rozdíly v obtížnostech krapet propracovanější. Několikrát během hraní ale došlo k úplnému zkratu umělé inteligence, kdy se nějaký z našich parťáků někde zasekl, nebo prostě vůbec nepostupoval dál s námi. V jednom případě jsem se dokonce ani nemohl dostat dál a pomohl až restart celé mise. Takovéto kritické problémy by se ve velké a hypované tříáčkové hře objevovat prostě neměly. Místy zlobila jak umělá inteligence vašich kolegů, tak protivníků. U nepřátel šlo především o chování, kdy volí strategii „prostě běžím dál a krýt se je zbytečné”. Vám tohle samozřejmě jen nahrává do karet, takže prostě pálíte jednoho Talibance za druhým. Jen těžko říci, zdali je to vlastně chyba hry, nebo jsou tamní nepřátelé skutečně tak hloupí a svůj život dávají takto vniveč i v reálu.

Nyní už se od prostředí a spolupráce s vašimi kolegy přesuňme do jiné části a pojďme si říci o soubojích. Postupně vystřídáte celou řadu zbraní, i když v Medal of Honor jsou nejdůležitější pušky na dálku – většina soubojů probíhá v exteriérech a navíc relativně na velkou vzdálenost. Postupně vám hra prakticky všechny zbraně naservíruje, najednou u sebe můžete mít tři zbraně a lze sbírat i ty od padlých protivníků. Bohužel ve finále je to vcelku zbytečné, hlavně kvůli jedné úplně nové featurce. Zbraně protivníků většinou bývají horší než ty vaše a jejich sbírání je zbytečné hlavně kvůli tomu, že máte v podstatě neomezeno munice. Kdykoli totiž stačí přijít k některému vašemu kolegovi, jedním tlačítkem ho požádat o náboje a hotovo, dostáváte oč jste si žádali. Něco jako nedostatek munice, nebo šetření náboji zde jednoduše neexistuje. Zpočátku se mi to zdálo docela divné a až příliš ulehčující celou hru, pak jsme si na to ale zvyknul a musím uznat, že tato featurka Medal of Honor opravdu neškodí. Hru je zapotřebí brát jako klasickou přímočarou a lineární akci, ve které se máte hlavně bavit a užívat si střílení, přičemž jiné faktory jako třeba starosti o dostatek nábojů vás nemusí obtěžovat.

Většinu času bojujete proti větším skupinkám nepřátel, ale zároveň chodíte v partě společně až s třemi dalšími parťáky. Ve finále jsou tak scény opravdu akční a létají vzduchem stovky možná tisíce kulek. To samo o sobě navozuje slušnou vojenskou atmosféru. Připočteme-li k tomu zmíněné působivé prostředí Afghánistánu, které nabízí jak písek, tak jindy ve výškách i sníh, vytváří se slušná atmosféra. Připadáte si skutečně jako ve válce, i když o nějakém realistickém zpracování se zde mluvit nedá. Prostě tohle není válečná simulace, ale strhující akční podívaná, kterou jste součástí. Docela dobře se povedlo navodit prožitek z války, především tedy velké utrpení, dvojnásob v případě ztráty nějakých vašich kolegů. O to se snaží hlavně příběh, který drží celou kampaň pohromadě, ale vlastně není ničím zajímavý. Příběhová linie je naprosto jednoduchá, strohá a prozíravá. V tomto směru se mohli tvůrci z Danger Close představit určitě lépe.

O vizuálním zpracování jsme se v článku zmiňovali už několikrát, tak si ho trochu shrňme. Medal of Honor běží na hodně vylepšeném a přepracovaném Unreal Enginu 3 a rozhodně se za své zpracování nemusí stydět. Na druhou stranu viděli jsme ve hrách už lepší grafiku, osobně mám výhrady hlavně ke kvalitě textur. Třeba animace postav a vymodelování rozsáhlého horského prostředí vypadá suprově. Pochvalu si tvůrci zaslouží i za audio doprovod – bezproblémový dabing i soundtrack od Linkin Park. To všechno navíc zprovozníte i na relativně slabších strojích, resp. průměrná sestava zvládne Medal of Honor jako nic.

Zdali se Medal of Honor podaří pokořit konkurenta Call of Duty: Black Ops, si zatím netroufáme odhadovat. Vzhledem k předchozí práci studia Treyarch ale očekáváme, že kvality budou hodně vyrovnané a rozdíly jen minimální. Pokud bychom měli shrnout hodnocení singleplayerové kampaně Medal of Honor, vyvstává řada jasných pozitiv, ale stejně tak nejedno zklamání. Rozhodně tedy nejde o hit, na který bychom vzpomínali roky a tvůrcům ze studia Danger Close se nepodařilo vytvořit takovou kultovní akci, jako je Modern Warfare 2. Přesto jsme se během (bohužel docela krátké) kampaně skvěle bavili. Některé momenty z ní jsou lepší, jiné krapet nudnější, ale každý příznivce opravdu akčních stříleček by si zde měl přijít na své. Krásně na nás zapůsobilo prostředí afghánských hor, oceňujeme i slušné vizuální efekty. Naopak trošku zklamání jsme z občas dost nefungující umělé inteligence a bugů, příběh mohl být přitažlivější a věřím, že někteří hráči budou nadávat i na poněkud krátkou délku hry. My jsme si už nějak na klasických pět hodin hraní u podobných her zvykli. Naše finální hodnocení singleplayeru Medal of Honor je tedy 75 %, určitě si počkejte na recenzi multiplayeru, který vypadá moc slibně. Víc o něm ale zatím prozrazovat nebudeme.