Manhunt 2

První Manhunt se stal v jistém smyslu legendou. Ne že by šlo o tak skvělou hru, i když špatná rozhodně nebyla, ovšem její zaměření na brutalitu, násilí a explicitní scény, které jste si nikdy nepřáli vidět, bylo něčím, co Manhunt odlišovalo od drtivého zbytku herní produkce. Ani příliš nepřekvapilo, že za hrou stojí herní studio Rockstar Games, které si neklade morální bariéry v žádném ze svých titulů, ať už se jmenuje Grand Theft Auto, Bully nebo právě Manhunt. Ovšem poslední zmíněný se přeci jen odlišoval – jeho největší předností a zároveň lákadlem bylo právě násilí, respektive skutečnost, že chutnal jako zakázané ovoce. Kromě toho, že automaticky vyfasoval štempl M, tedy přístupný od osmnácti let, byl v řadě zemí dokonce zakázán.

 

 

A ani s jeho pokračováním to Rockstar neměl jednoduché. To totiž vyšlo už před dvěma lety na konzole. Nakonec však jen na Playstation 2 a Nintendo Wii, navíc dosti osekané, protože Sony, respektive Nintendo nechtěli jinak poskytnout licenci. Nicméně hra nakonec vyšla, a přestože už nebyla tak šokující jako první díl, opět zaznamenala kontroverzní ohlas. Jak už to u Rockstar bývá zvykem, časem vydají snad každou svou hru také na počítačích. Manhuntu 2 to však trvalo dost dlouho, což je velmi překvapivé. Přeci jen nešlo o nějaký typický blockbuster, na který by si někdo zajišťoval exkluzivitu. Je navíc dost technicky zastaralý a více by mu tak slušelo uvedení na PC v první várce než po dvou letech. Vždyť jde o hru, která je šitá na míru standardům Playstation 2, tedy devět let staré konzole.

 

 

Kdo od Manhuntu 2 očekává ultranásilný obsah, je na správné adrese. Stejně jako její předchůdce, také tato hra nabízí opravdu netradiční způsoby vraždění, dekapitací a nakopávání do těch nejcitlivějších míst. Nicméně, trochu se nám zdálo, že autoři na násilnosti přeci jen ubrali a více ji nechávají na hráčově fantazii než přesném vyobrazení. Nerozumějte nám špatně – Manhunt 2 je stále jednou z explicitně nejnásilnějších her, ovšem řada těch opravdu šokujících pohledů je poněkud zastřena, ať už nedokonalou grafikou, zvoleným úhlem pohledu nebo efektem lehkého rozmazání. Vězte ale, že si Manhunt 2 svůj rating M opravdu zaslouží.

 

 

Příběh Manhuntu 2 by se dal popsat jako studie toho, co člověka dovede až k bláznovství a jakými extrémy je ochoten projít proto, aby se dozvěděl pravdu. Tím člověkem je v tomto případě obyvatel prapodivného blázince Danny Lamb, který se dostane na svobodu díky problému s elektřinou, jež blázinec postihne a promění ho v první dějiště sadismu. Danny si nepamatuje mnoho, ovšem s navštěvováním dalších a dalších lokací, které mu leccos z minulosti připomenou prostřednictvím flashbacků, si začne rovzpomínat na svou roli v takzvaném „Projektu“, která je pochopitelně opět značně bizarní a rozhodně tak je proč utíkat (a zabíjet) před těmi, které Projekt vyslal vás hledat. Ačkoliv příběh nedosahuje naprosté degenerativní ujetosti prvního dílu, stále má co nabídnout a poznáte na něm specifický rukopis Rockstar Games.

 

 

Ve dvojce jsme se báli poněkud méně než v jedničce a necítili tak silné mrazení v zádech. Nezažili jsme žádné opravdu památné okamžiky jako v prvním díle. To je do značné míry dáno faktem, že v Manhunt 2 je hybatelem dění samotný Danny a v podstatě tak sám určuje, co se bude dít. Pokud se nechce střetnout s nepřáteli, nemusí, může se schovat v jednom z mnohých stínů a vyčkat na příhodnější chvíli pro zabití, nebo se mu dokonce zcela vyhnout. Ve své podstatě je Manhunt 2 plíživou akcí, z čehož pramení veškeré její napětí. Není to špatné, ovšem „snuffových“ základů minulého dílu to zkrátka nedosahuje. Díky důrazu na příběh se nicméně dočkáte řady nečekaných překvapení, které navíc vygradují takřka z ničeho nic. Po většinu času se nic moc neděje a najednou BUM.

 

 

Příběh i hratelnost je podpořen kvalitním výběrem a zpracováním lokací. Ty mají ve všech případech potemnělý a velmi špinavý ráz. Podíváte se do zaplivaného sex klubu, plynařské stanice či obligátního skladiště. Na všech těchto místech se budete cítit, jako byste mohli chytit nějakou nemoc jen svou přítomností zde. To vše je podpořeno speciálním vizuálním filtrem, který hra používá a který dává dojem, že se díváte na nějakou starou VHS kazetu. Filtr má i jeden praktický efekt: je milosrdný vůči ukrutně zastaralému provedení. Na hře je opravdu znát, že byla vyvíjena pro Playstation 2 a možnost zvolit si vyšší rozlišení tomu dvakrát nepomůže. Modely postav a jejich animace jsou dosti prkenné, objekty v prostředí hranaté atd. Přesto se na to ale právě díky řadě vizuálních triků dá v průběhu hraní zapomenout. Úchylnou atmosféru hry dobře podkresluje tichá a netradiční hudba.

 

Na hlavního hrdinu se díváte z perspektivy třetí osoby, což stylu hry docela dobře odpovídá a ani na klávesnici s myší není velký problém se do hry ponořit. Na počátku hry ostatně čeká podivný tutoriál, v němž si vyzkoušíte jen a pouze mačkání kláves a kroucení myší, jež po vás hra často chce. V těchto interaktivních scénách naštěstí není vyžadována nějaká ohromující rychlost, takže nijak zvlášť nefrustrují. Naopak, tato interakce je používána zejména při známých speciálních exekucích, jež proslavily první díl Manhunt. Stačí se přiblížit k nepříteli a stisknout tlačítko, zahýbat myší v požadovaných směrech – a už můžete sledovat opravdové vraždící orgie. To, co uvidíte, přitom závisí jak na zvolené zbraně (patří mezi ně kdeco) a také na tom, zda je okolí nějaký zajímavý prvek, jenž by se pro zabití dal využít. Kromě plížení a tichého (ale brutálního) zabíjení se můžete pustit ještě do klasického bitkaření, jež je asi nejméně zábavnou částí hry a navíc dosti riskantní. Můžete akorát mlátit a krýt se, přičemž nepřátelé se občas dostanou do ráže a umlátí vás. Ve hře si dokonce i zastřílíte, což sice není tak uspokojující jako plížení a brutální exekuce, avšak přidává to na variabilitě.

 

 

Manhunt 2 věru není tradiční stealth akcí. Pokud bychom ho hodnotili měřítky této škatulky, skončil by v naprostém průměru, jelikož jeho mechanismy nejsou obzvlášť propracované a technická stránka je zoufale zastaralá. Jenže Manhunt 2 nabízí ještě „přidanou hodnotu“. Pravda, ta nebude vonět každému, jelikož je hodně brutální a úchylná, ale kdo ji přijde na chuť, bude spokojen. Celkově ale nezbývá než hodnotit jen lehce nadprůměrně 60%