Made Man

Již od počátku herní historie se pravidelně setkáváme s jedním nešvarem. Vždy když někdo vytvoří revoluční a velmi úspěšný titul, objeví se v dalších letech v desítkách klonů, kdy vývojáři okopírují původní koncept a zpracují ho podle svého. S ještě větší mírou nadsázky by se dalo říct, že od doby Duny 2 (pamatuje si někdo z vás tuhle stařičkou klasiku?) většina strategií jen rozvádí původní nápad, ale hlavní kostra je stále stejná. To je případ i dnes recenzované hry s názvem Made Man od SilverBack Studios. Ta je silně inspirována sérií Max Paine, ale autoři jdou v tomhle smyslu ještě dál. Zaznamenal jsem i jasné odkazy (čti kopírování) na Mafii (intra, úvody do misí), nebo třeba Reservoir Dogs (nesouvislá dějová linie).

Jak už jste si mohli přečíst v našich prvních dojmech, na hře spolupracoval spisovatel David Fischer, který se specializuje na příběhy z mafiánského prostředí a měl tak hře dodat hustou atmosféru. Měl, ale nestalo se tak. Před každou misí jede náš hlavní hrdina Joey Verola v autě a vzpomíná na své činy v minulosti, což je pak završeno adekvátní misí. Ovšem v samotné akci už je další rozvíjení příběhu minimální a těch pár minut povídání před levelem prostě nestačí na vytvoření něčeho uceleného a uvěřitelného. Kam se v této rovině hra hrabe na českou Mafii. Úvodní intra před misí mají ještě další podstatnou a pro mě nepochopitelnou vadu. Jsou vytvořeny v enginu hry a v obrazové kvalitě daleko zaostávající za tím, jak grafika ve skutečnosti vypadá na vysoké nastavení. Kostrbaté obrysy a vybledlé barvy, asi jako by jste intro k Quakovi 3 dělali v Quakovi 1. Pokud to měl být od autorů záměr, nepochopil jsem ho.

Trhlinu v příběhu pak dále zvětšuje časová nesouvislost misí. Funguje to stejně jako ve hře Reservoir Dogs nebo ve filmu Pulp Fiction. První mise se odehrává v roce 1974, druhou se vrátíte o několik let zpět do vietnamské džungle a třetí zase poskočíte o pár desítek let vpřed do roku 1989. Pozitivní na tomto stylu je, že každý level je výrazně jiný, ale příběh tím docela trpí a že by jste se vžili do kůže hlavního hrdiny, tak to ani omylem. Kdyby byl příběh souvislý, začal ve Vietnamu a sledoval by vývoj postavy hierarchií mafie, bylo by to o několik řádů lepší.

Tím se dostáváme k celkovému pojetí hry. O nějaké taktice se nemá smysl ani zmiňovat, žádná zde totiž není. Hra je naprosto a nekompromisně lineární a celou dobu vás neochvějně vede za ručičku, zabloudit se vám tedy opravdu nepodaří. Jak už bylo zmíněno v úvodu článku, hra si bere stylem nejvíc z Max Paina. Způsob ovládání je prakticky totožný, postavu vidíme z třetího pohledu, pro přesnější střelbu je možné pohled přiblížit. Bullet time efekt zde ovšem nenajdete, zřejmě se autoři báli, že by ta kopie byla až moc přesná. Místo toho je zde jiná vychytávka, která ovšem ve finále působí jako z nouze ctnost. Některé nepřátele se vám nepodaří zabít hned, ale v tratolišti krve vás prosí o slitování. Pak máte možnost k postavě přijít a pomocí speciální klávesy ji efektně zabít. Obrazovka se v tu chvíli změní na dvě části, kde v jedné je hlavní hrdina z větší perspektivy a v druhé se pohled změní, jako by se díval zraněný nepřítel. Hra vám tak dá vlastně možnost vychutnat si, jak vidí a prožije smrt vás nepřítel několik vteřin před tím, než mu darujete poslední kulku. Zajímavé to je ovšem jen ze začátku, po několika těchto zabitích vás už nic nenutí tento pohled zapínat. Zajímavou funkcí je i možnost rychle přiskočit ke zdi nebo překážce a skrčit se za ni. Vzhledem k tomu, že se z této pozice nedá moc dobře střílet, hodí se pouze v případě, kdy se do místnosti vyrojí mnoho nepřátel zároveň a vy se potřebujete co nejrychleji schovat.

K další vychytávce by se dala počítat tzv. PIP obrazovka neboli obraz v obraze. Znát ji zřejmě budete z televize, kdy v obraze máte jeden menší, kde je možné sledovat jiný kanál. Ve hře to funguje následovně. Když se dostanete k místu, kde se nachází něco zajímavého, co by nemělo uniknout vaší pozornosti, hra vás na to touto mini obrazovkou upozorní. Smůla je, že se většinou jedná o předměty, na které by jste stejně narazily, protože k nim buď míří cíl vaší cesty nebo kolem něj musíte projít. Vzhledem k tomu, že náboje a lékárny světelně pulzují, jsou v podstatě k nepřehlédnutí i bez tohoto efektu. Lepšího využití se PIP funkci dostává v akčních scénách. Jeden případ za všechny. Jste ostřelování z vrtulníku a máte možnost schovat se ve stodole, za bednami nebo náklaďákem s cílem létavce sestřelit. V PIP obrazovce přitom můžete sledovat to, co vidí ostřelovač ve své optice, tedy jestli vás zrovna má nebo nemá na mušce a tím bezpečněji cílit své útoky. To je velmi zajímavý nápad který oceňuji, bohužel není dotažen do konce. Občas se stane, že i když jste schovaní a střelec vás nemůže 100% vidět, v jeho hledí jste v plné své kráse. A to se nestane jednou, ale několikrát, což mírně shazuje jinak zajímavou funkci.

Celková hratelnost je postavena na ryze akčním základu, tedy postupovat přesně daným prostředím a kosit jednoho soupeře za druhým. Proti tomu nic nemám, i taková hra může být velmi zábavná, ovšem zde dochází k častým výkyvům v obtížnosti. V několika prvních misích je obtížnost neskutečně jednoduchá. Můžete dostat zásah deseti kulek a pořád budete mít spoustu zdraví na rozdávání, takže ze hry je rychlá chodička s cílem co nejrychleji zabít všechny oponenty. Autoři si to zřejmě uvědomili a vyřešili to dost nešťastným způsobem. Sem tam vám postaví do cesty tlupu velmi silných nepřátel, kteří vám dají docela zabrat a budete se modlit, aby jste přežili (hra se ukládá sama, v předem daných částech hry) a nemuseli opakovat půl levelu. Hra je tak docela nevyvážená, několik minut kosíte v pohodě nepřátele a pak najednou přijde studená sprcha v podobě mohutného útoku a úbytku zdraví. Občas se na zvýšení obtížnosti používají i trochu nefér praktiky, kdy jako zbraň máte k dispozici jen brokovnici a na střechách v dálce jsou rozmístění ostřelovači. Pro vás jsou tím pádem prakticky nesmrtelní, což v kombinaci s tím, že jediná cesta ven vede před jejich hlavněmi znamená, že musíte mít velkou zásobu zdraví, než se k nim celou misí prostřílíte. To ovšem zjistíte až po několikerém odehrání a procházet kvůli tomu 3x dokola stejnou misi jistě nikoho nepotěší.

A jsme u prostředků na likvidaci nepřátel, tedy u zbraní. Těch je požehnaná várka od revolverů, pistolí, různých brokovnic, samopalů až třeba po zápalné láhve a granáty. Celkem můžete nést až tři různé zbraně a musíte si tedy vybírat, co oželíte a co by se vám mohlo v další části hodit. Pokud se vám podaří najít druhou stejnou zbraň můžete střílet i obouruč, čímž nejen zdvojnásobíte palebnou sílu, ale i úbytek nábojů. Tato dvojnásobná střelba platí i pro samopaly nebo třeba brokovnice, což ze začátku působí nepřirozeně, přece jen střílet poměrně přesně dlouhými dávkami z dvou AK-47 zároveň, si z realitou moc nezadá. Zvuky zbraní patří spíše k těm horším, příliž se od sebe neliší, ale nepůsobí rušivě. Daleko hůře už je na tom hudba, která je jedním slovem příšerná. Většinou jde o několika sekundové a stále dokola se opakující smyčky, např. hru na bubínky. Už po chvilce to působí nesnesitelně a věřím že mnozí hráči si hudbu úplně vypnou. Korunu tomu autoři nasadí v levelu na hřbitově, kdy hraje nefalšovaná zpívaná opera. Nevím pro kolik hráčů je to přijatelná a příjemná hudba, ale k střílečce se nehodí, operu je třeba v klidu vychutnat.

Největší slabinu celé hry jsem si nechal až ke konci článku – hra vychází zároveň i na PS2. Tomu je ve hře podřízeno v podstatě vše a vychází z toho většina chyb zde popsaná. Design misí je neskutečně jednoduchý, žádná rozlehlá zákoutí, všechno pěkně nalajnováno, od jedné místnosti k druhé, v malém prostředí, aby to konzole graficky zvládala. Je tomu přizpůsobeno i ovládání a další vlastnosti, takže celkově hra vypadá zastarale. A to nejen co se týká grafiky, ale celého konceptu. Dnes už se hry na PC dělají jinak a jiným způsobem, kdyby se Made Man objevil před 4 roky, jistě by vzbudil zaslouženou pozornost. Ruku v ruce se zastaralejší grafikou jdou poměrně nenáročné nároky na hardware, které potěší především majitele slabších počítačů. Na sestavě s Athlonem XP 3000+, 2GB RAM a Radeonem X-850XT-256 hra dosahovala na maximální nastavení přes 100 FPS.

Z předchozích odstavců jste se dozvěděli jaký Made Man ve skutečnosti je, jestliže si ho chcete před koupí i vyzkoušet, je vám k dispozici demo [187MB]. Přes zastaralý koncept a mnohé chyby však musím konstatovat, že jsem se po celou dobu docela slušně bavil. I když má hra několik hluchých míst, čistokrevná a jednoduchá akce na ně dá rychle zapomenout. Hru mohu doporučit těm, kdo hledají nenáročný oddych na dvě odpoledne a nevadí jim “konzolové” zpracování. Žádné překvapení se tedy nekoná, máme tu čistokrevného zástupce béčkové produkce.
Pokud trváte na číselném hodnocení, hru cejchuji známkou 55%.