Lucius II

V říjnu roku 2012 přišlo finské nezávislé studio Shiver Games se svým debutem, adventurou s horrorovou tématikou Lucius. Díky své originální atmosféře se, i přes jisté technické nedostatky, stala hra poměrně populární a prodalo se jí přes 100 000 kusů. Nabízela možnost zahrát si jednou také za temného záporáka – totiž za malého klučíka, narozeného 6.6.1966, jehož se na jeho šesté narozeniny zmocní pekelné síly a co postupně zjistí, že je vlastně synem samotného ďábla. Oznámení pokračování série nadchlo mnohé fanoušky, jelikož přislibovalo přesně to, co jedničce chybělo.  Méně lineární postup, více způsobů, jak oběti zabít, a interaktivní svět rozšířený za hranice jednoho domu. To titul Lucius II přesně potřeboval, aby se v očích hráčů potenciálně zapsal někam mnohem výše než jako ucházející indie hra. Podařilo se novému pekelnému počinu vyplnit všechna očekávání, nebo to s ním není až tak slavné?

  

Druhý díl pokračuje ve vyprávění příběhu stejného chlapce. Poté, co malý Lucius s pomocí nadpřirozených schopností vyvraždil celou svou rodinu, byl bez jakéhokoli podezření na jeho vinu přesunut do psychiatrického oddělení Nemocnice sv. Benedikta. Tam za sebou, ovlivněn jakýmsi biblickým proroctvím, začne znovu nechávat krvavou spoušť. Posud se dá s přivřenýma očima vše relativně přijmout. Když na scénu ovšem přijde Satan v obleku blábolící o Bohu, andělé s jejich sedmi trumpetami a alergie na sůl, začne poněkud přituhovat. Naprosto upřímně, jde asi o nejhloupější příběh, se kterým jsem se kdy ve hře setkal, a tipnul bych si, že si na ty, co ho mají na svědomí, už v pekle za špatnou reklamu brousí vidle. Nelogičnost a nesmysly čekají na každém rohu a samotná zápletka je zkrátka stupidní. Záleží asi na tom, jak moc si na příběhu zakládáte, ale divil bych se, kdybych byl sám, co si položil otázku, co vlastně dělám se svým životem, když jsem zjistil, že závěrečný souboj spočívá v tom, že Lucius hází plechovku soli po jiném synovi ďábla, aby si zasloužil otcovu lásku. No nic.

   

Jelikož se tedy tvůrci rozhodli na příběh moc nesázet, dalo by se předpokládat, že vsadili na herní mechaniky. Nový Lucius se pohybuje v duchu nových možností a každý hráč si má najít svůj vlastní herní styl. Hlavní myšlenkou bylo, že se mají všechny vraždy dát provést hned několika způsoby. V praxi to například znamená, že když někdo sedí u stolu, můžete mu otrávit kafe, setnout mu hlavu uvolněním zapnutého větráku nebo připnout elektrody na potrubí a počkat, až si půjde umýt ruce. Zní to docela slibně, ve skutečnosti to ale bohužel tak skvělé není. Výčet cest, jak někoho zabít, je velmi omezený a vraždy brzy začnou být repetitivní.

   

Po několika rafinovaných zabitích na vás čeká level up společně s odemknutím nových schopností. Ability rozdělením do třech větví trochu připomínají talenty z WoW, nicméně jsou mnohem více povrchní. Můžete buď ovládat mysli jiných postav, manipulovat s předměty pomocí telekineze, stát se na chvíli neviditelným nebo zapalovat nebezpečné plameny. Hráči je zde ponechána naprosto volná ruka, ale z jediných dvou schopnosti, které podle mě mají využití, se dá složit smrtící kombinace, která zabije každého. Jde zkrátka o to vytvořit velký oheň a pak do něj oběť poslat ovládnutím mysli.

  

Nebyl by to tak špatný základ, kdyby vše fungovalo, jak má. Už od tutorialu je bug na každém rohu a s postupem hrou se chyby jen množí, jako by někomu docházela šťáva. Nebo peníze. Hra vyšla vskutku v otřesném stavu a působí trochu jako beta verze, která měla ještě nějaký ten pátek zůstat v šuplíku. Mimo očekávatelné bugy, jako nesprávně spolupracující předměty nebo oheň, co po výbuchu zaseká hru, se mi i několikrát spustily dvě cutscény najednou, přičemž nebylo rozumět ani jedné.

   

Ovládání zdaleka není intuitivní a někdy samo až brání pěknému požitku ze hry. Když Lucius něco sebere, drží předmět v ruce. Může ho buď hodit pravým tlačítkem myši, které i určuje sílu hodu, nebo ho stiskem jiné klávesy uložit do inventáře. Když tedy narazíte na hromádku čtyř kleští, očekává se od vás celkem 8 úhozů, přičemž ještě čekáte na animace zandavání předmětu. Interakce s předměty v inventáři je vůbec zdlouhavá a šla by vyřešit například projížděním předmětů kolečkem myši bez nutnosti stále přerušovat hru. Mrtvá těla a různé vozíky s defibrilátory za sebou můžete stiskem jedné klávesy táhnout. Z nějakého důvodu se vás ale nechtějí pustit a reagují až na několikátý pokus.

   

Hra začíná řáděním v nemocnici a pět levelů tam také zůstane. Na druhou polovinu příběhu zavítáte do města, což nabízí trochu osvěžující změnu. Každý level nabízí kousek otevřeného světa a vytyčuje několik úkolů, které máte v libovolném pořadí splnit. Orientujete se za pomoci minimapy, na které jsou místa, kde vás nesmí nikdo spatřit, označena červeně. Je samozřejmě zvláštní, když vás po vraždě 50 lidí ve stejné budově na veřejně přístupném místě někdo vřele přivítá, ale to se ve hrách prostě stává. I zapovězenými místy můžete ale proběhnout před zraky několika lidí bez větších problémů, a to kvůli jejich pomalým reakcím. To mě přivádí k automatické inteligenci, což je vůbec kapitola sama pro sebe.

 

   

Záměr tvůrců podle mě nebyl vůbec špatný. Každá AI má svůj charakter, popis a metr podezření a paniky. Jak už je ale charakteristické pro celou hru, provedení poněkud pokulhává. Ani jeden z měřáků nefunguje a všechny oběti jsou extrémně tupé. Když stojíte metr před nimi a hodíte jim vší silou do obličeje otrávené donuty, ze kterých dokonce graficky vykukuje krabička od prášků, s milým překvapením se pro ně sehnou a zbaští je. Když objeví mrtvé tělo, začnou zase chaoticky křičet a všude pobíhat, ale nakonec se stejně nechají zavraždit. A když vás načapají, stačí jen pořádně utíkat a schovat se za roh. A můžete začít znovu, jako by se nic nestalo.

  

Přidejte k tomu fakt, že ani graficky hra nevypadá nijak úžasně – obličeje postav vypadají vskutku otřesně – a hlasy jsou namluvené ve velmi špatné kvalitě, a máte kompletní obrázek pokračování série Lucius. Pokračování, které bych já osobně nejraději navždy smazal nebo ho alespoň Shiver Games vrátil k pořádnému přepracování. Nejvíce mě mrzí promarněný potenciál. Když porovnám, čím Lucius II mohlo být a čím je, nezbývá mi, než tento výtvor ztrestat 40 %. Možná studiu došly peníze, ale velké množství “easter eggů” v podobě míče pojmenovaném po YouTuberovi PewDiePieovi nebo souložícího homosexuálního páru naznačuje, že trochu času nazbyt tvůrci přeci jen měli. Pokud vám nepřijde vtipné po vzoru Goat Simulatoru koukat na skákající zabugované objekty nebo nejste nadšení satanisté, hru vám výrazně nedoporučuji. Neprodává se za cenu podobnou tříáčkovým titulům, ale drží se někde kolem dvaceti eur. Za 4-5 hodiny takové “zábavy” mi to ale přesto přijde trochu moc.