Liquidator: Welcome to Hell

Vítejte v pekle. Zlo a bolest vás přijme s otevřenou náručí a nepustí, dokud ve vás nezbude uzlíček příčetnosti a zdravého rozumu. Se zlem nemá cenu si zahrávat, člověk je téměř bez šance vyjít z tohoto boje vítězně. Ale lidé jsou nepoučitelní a tak, když byly objeveny nové neprobádané světy, otevřeli k nim hyper-brány se snahou navázat kontakt s tamními obyvateli. To se nakonec i podařilo a vše se zdálo být perfektní a obchod kvetl. Jednoho dne se něco pokazilo a na spřátelených světech se začalo šířit neznámé Zlo. Vyhnalo a zabíjelo obyvatele a znetvořilo planetu podle svého. Lidstvo nemohlo dopustit rozšíření i na Zemi a bylo rozhodnuto vyslat bojové komando s cílem zničit brány a tím zachránit svět. Komando vyrazilo na misi, ale uspělo jen z poloviny. Sice umístili nálože, ale už je nestihli odpálit. Nyní je osud lidstva na tvých bedrech. Vydej se do všech tří světů, najdi nastražené nálože a znič přístupové cesty k Zemi. Zachraň lidstvo!

Dokázali by jste spočítat, kolikrát už jsme podobný příběh nebo historku ve hrách měli? Přijít na přesné číslo by byl jistě oříšek, ale ruští vývojáři z Parallax Arts Studio si zřejmě myslí, že si k tomuto tématu musí říct svoje. Takže zde opět máme příběh silný jako nalomenou berličku dědy Mráze. Nu což i bez zajímavého děje se dá udělat skvělá a zábavná hra, co už ukázalo mnoho gamesek, takže zatím neklesejme na mysli.

Velmi netradičně se dnes nejdříve zastavím u zpracování menu. Už jsme si zvykli na menu velmi profesionálně zpracovaná, doplněná o pohyblivá pozadí ze hry apod. Menu v Liquidátorovi je neobvyklé a zajímavě udělané a při první spuštění mě velmi příjemně překvapilo a navnadilo. Ostatně posuďte sami z obrázku. Pravdou je, že za netradičním rozvržením se skrývá menší nepřehlednost, ta ale po pár okamžicích mizí a nastavování jde samo od ruky.

Ještě před tím, než se vydáte naostro kosit tlupy monster, nabízí hra krátký tutoriál. Hlas sličné dívčiny vám prozradí vychytávky a finesy, dostane se i na vyzkoušení všech zbraní a zmasakrování prvních nepřátel. Kdyby jste tuto učební misi vynechali, o nic nepřijdete, na žádné překvapivé a novátorské funkce nedojde a běžný hráč tak může přejít rovnou k ostrému hraní. Na výběr máte hned na začátku všechny tři planety, na kterých je třeba zničit již zmíněné brány. Záleží tedy jen na vaší vůli a náladě, na jaké prostředí máte zrovna chuť a náladu, protože jednotlivé planety nejsou stejné, ale vzájemně se liší. Jedna je obrovskou bažinou, další protkaná starověkými budovami nebo lávou. V podstatě se ale jedná o stejně uspořádané prostředí, takže nebýt rozdílných textur na stěnách (zemi), máte intenzivní pocit, že jste pořád na stejném místě.

Když jsem hru poprvé spustil a začal procházet první prostory, pořád mě provázel takový nepříjemný pocit v zátylku. Prostě jsem měl dojem, jako bych už něco podobného někdy v minulosti hrál. Po pár minutách mi to konečně došlo. Hra totiž po designové stránce vypadá a hraje se stejně jako starý Heretic nebo Hexen. Pokud jste mladší, už vám tyto hry absolutně nic neřeknou, ale pamětníkům to bude jasné. Skutečně budete mít pocit, že procházíte takto starou hru, jen oblečenou do nového moderního kabátku. To by zase tolik nevadilo, protože zahrát si třeba starého Dooma v novém enginu, by mohla být docela zajímavá, nostalgicky laděná zábava. Jenže přiznejme si to, v dnešní době už jsou trochu jiné nároky na hratelnost, než před deseti lety.

Ta v Liquidátorovi vypadá následovně. Chodíte spletištěm budov a místností, kde už po nějakých 5 minutách netušíte, kde se nacházíte. Do většiny lokací se vracíte několikrát, když narazíte na dveře, které otevřete pákou umístěnou na druhém konci mapy. Jistě si dokážete představit, jaký chaos v tom budete mít. Naštěstí vám pomáhá směrová šipka, která stejně jako třeba v Painkillerovi ukazuje směr, kde vás čeká další styčný bod. Aby to nebylo tak jednoduché má ukazatel jednu chybičku, že jste na správném místě ukazuje i ve chvíli, kdy jste o několik podlaží nad (nebo pod) správným místem. Zkrátka často se vám bude stávat, že budete bloudit a hledat kde je k sakru zase ten další přepínač nebo vchod.

Nepřátelé, to je kapitola sama pro sebe. Od začátku jsem měl dojem, že k prostředí ani nepatří. Zřejmě k tomu napomáhá fakt, že protivníci jako by levitovali pár centimetrů nad povrchem. Někteří nepřátelé navíc disponují funkcí „polooživení“. Prostě třeba takového kostlivce v brnění zastřelíte a on po několika vteřinách opět vstane, tentokrát už bez brnění a znovu vám usiluje o život. Někdy zase nevstane celý kostlivec, ale jen lebka si pomocí kostí sestaví končetiny, takže vypadá jako pavouk a znovu na vás útočí. Takhle na papíře to možná vypadá celkem fajn, ale až budete po padesáté čekat, aby jste mohli kostlivce znovu (podruhé) zabít, budete skřípat zuby stejně jako já. S nepřáteli souvisí ještě jedna věc a to jejich znovu-objevování. Hra je silně nascriptovaná a veškeré akce se spouští na základě vašeho pohybu po prostorech. To je navíc nastaveno nešikovně, např. jsem vlezl do citadely, kterou jsem pracně vystřílel. Při odchodu, když se za mnou zavřeli dveře jsem si řekl, že se ještě vrátím a podívám se, jestli jsem někde nezapomněl nějaké zdraví. Jaké to bylo překvapení, když ti stejní nepřátelé, ve stejných počtech a na stejných místech tam byli znovu.

Zbraně na ničení nepřátel jsou klasickou výbavou speciálních jednotek. Samozřejmostí je kolt s laserovým zaměřovačem, samopal, brokovnice, nechybí ani raketomet, sniperka nebo třeba plamenomet a jako nejzákladnější zbraň sekera. Nechápu proč autoři některé zbraně zpracovali, že ve vašich rukách vypadají jako dětské hračky pro mateřské školky. To se týká hlavně sekery, která vypadá jako archeologické šťourátko a samopalu. Prazvláštně je zpracován i výsledný efekt plamenometu. Při jeho použití u stěn hoří jednotlivé plamínky kaskádovitě nad sebou, což vypadá nezvykle a nepřirozeně. Nemůžu si pomoci, ale velmi mi to připomínalo plameny ve stařičkém Duke Nukemovi.

Jak vidíte – hratelnost a design misí stojí za starou bačkoru. O to víc zamrzí, že grafika není vůbec špatná a na některých místech dokonce působí více než hezky. Autoři do hry zapracovali několik velmi zdařilých efektů, které dokáží zajímavá grafická kouzla. Tím myslím třeba vlnění vzduchu u ohně, nasvícení prostor, efekt vody, některé textury stěn apod. Po pár desítkách minut hraní i zde autory prokouknete. V podstatě každá místnost, každý kout je osvícen různobarevnými krystaly (které někdy září až nepříjemně) a když si představíte místnosti bez nich a jejich nasvícení, opadne 60% atraktivity prostředí. I zvukové zpracování mírně pokulhává, hlavně skřeky některých nepřátel zní nepřirozeně, jako by do hry vůbec nepatřily. Naše putování podmalovává „gotický“ hudební motiv, opět jako vystřižený ze starých dobrých stříleček.

Jsme na konci dnešní recenze. Pánové z Ruska mě nepotěšili a ani já je nepotěším svým hodnocením. Liquidator: Welcome to Hell řadím kvalitou mezi budgetové hry, které svým zpracováním nemohou dnešním rozmlsaným a rozhýčkaným hráčům moc nabídnout. Po grafické stránce sice občas příjemně překvapí, ale hratelně připomíná starou kulhající stařenu.
Hodnocení: 48%