Legendary

Příběhy jsou staré jako lidstvo samo. Lidé si v průběhu svého věky trvajícího vývoje vytvořili nezměrně rozsáhlou knihovnu legend a mýtů, jimž opředli události, jež nedokázali rozumem vysvětlit. V době, kdy se s každým problémem uchylujeme pod racionální pláštík vědy, vzbuzují stařičké báje jen úsměv – ale přesto jim i v současnosti mnoho z nás rádo popřává sluchu. Snad každé lidské společenstvo, ať už křesťané, starověcí Sumerové, Mayové či obyvatelé amazonských pralesů, si vytvořilo vlastní náhled na vznik světa. A tak tu máme příběhy o šestidenní genezi, vyprávění o z Chaosu se vynořivším Nyxovi a Aithér apod. Protože každý začátek má konec, vznikl i nespočet bájí o Zániku… A tím se pomalu dostáváme k dnešnímu titulu.

 

 

Staré řecké (germánské, slovanské, severské) báje a pověsti

Legendary, mytologická střílečka odehrávající se v současnosti, ukazuje, co se stane, když nějaký blázen otevře Pandořinu skříňku. Tím bláznem je Charles Deckard; můžete si ho představit jako trochu slabší odvar Thomase Crowna – a jste jím vy. Přestože je Charles zloděj-elegán, který se specializuje na krádeže cenných památek za bílého dne, jeho dnešní prácička bude jiná. Muž s démonickým jménem LeFey mu zaplatí pořádný balík peněz jen za to, že otevře jakousi starožitnou skříňku. Je to sice podezřele jednoduchý džob, ale proč klást zbytečné otázky… Vždyť prašule se hodí vždycky. Ovšem když penězchtivý Deckard odklopí zdobené víko, na svět vyletí horda bytostí, dosud známých jen z mýtů a legend. Tito tvorové promptně vnesou do moderní společnosti trochu té starosvětské destrukce. A protože jenom zbabělec na svět vypustí démony, aniž by se pokusil svou nepředloženost napravit, vydá se „hodný“ zloděj vrátit věci do starých kolejí. I když… neudělá to úplně z nezištných důvodů. Ze skříňky totiž kromě příšer vyletí i výboj energie a zasáhne Deckardovu ruku, čímž se mezi ním a artefaktem vytvoří jakési pouto, jež dá našemu hrdinovi nadpřirozené schopnosti, ale zároveň ho ohrožuje na životě.

 

 

Legendary přináší zajímavý koncept střetu dvou zcela odlišných světů. Jedná se o námět s vysokým potenciálem, výsledek je však nemastný neslaný. Zasadit bytosti z řecké, germánské a dokonce i slovanské mytologie do žhavé současnosti se tvůrcům povedlo na výbornou. Procházka městem, nad kterým poletují grifoni (napůl lvi, napůl orli) je impresívní. Ačkoli jsme v tomto směru měli o Legendary jisté pochybnosti, budete mít pocit, jako by bájná stvoření byla nedílnou součástí reality všedního dne. Jenže to je všechno. Nečekejte nic navíc, žádnou přidanou hodnotu, žádnou třešničku na dortu, která by z této hry učinila něco víc než jen střílečku, kde kosíte mytická stvoření.

 

 

Ostrý obraz, dobrý zvuk?

Legendary je prvním titulem postaveným na Unreal 3 enginu, který v nás vzbudil pocit, že by to celé mohlo vypadat lépe. Když se vypotácíte na čerstvý vzduch z hlubin muzea, do nějž uložili tu zatrachtilou skříňku, a na nebi spatříte zmiňované grifony, vše vypadá, jak se na U3 engine sluší a patří. Jenže vzápětí vás designéři úrovní pošlou do tunelů podzemky a dobrý dojem bere vcelku rychle za své. Nevelká nápaditost prostředí a uniformita levelů navozují člověku dojem, že grafika je horší, než jaká ve skutečnosti je. Když se teď  zpětně díváme na screenshoty, nezdá se, že by si Legendary zasloužilo kritiku – ale při hraní jsme takový pocit neměli. Stereotypnost, totální linearita a nezajímavě vystavěné prostředí dělají svoje: zápletka vás sice žene z místa na místo, z New Yorku se vydáte až do zdevastované Británie, ale co z toho, když londýnské metro se od podzemky ve Velkém jablku téměř neliší…

 

Jdou po nás zezadu!   

Přestože je Pandořina skříňka předmět nevelké velikosti a přestože každý alespoň trochu vzdělaný člověk ví, že obsahovala nemoci, bídu a utrpení (tedy poměrně abstraktní „věci“), nechali z ní tvůrci vylézt hordu hrozivě konkrétních nestvůr. Inu, „bída“ by se v 3D Maxu tvořila docela složitě, a sypat zásobníky do něčeho takového by pro masového hráče zřejmě nebylo to pravé ořechové. Takže nejčastěji se střetnete s mrštnými vlkodlaky, kteří rádi regenerují svá zranění. Zmrtvýchvstání pokořeného vlkodlaka se naštěstí dá jednoduše zabránit – stačí mu ustřelit hlavu. Potkáte i Nari, což jsou duše mrtvých nemluvňat zhmotnělé do podoby okřídlených dětských tělíček a mají jednu nepříjemnou vlastnost: když zrovna neútočí, nedají se zranit. Nari se rády sdružují v houfech a dokážou vám pěkně zavařit. Občas potkáte i důstojnější protivníky: grifony či minotaury. Ti sice nedisponují žádnou zvláštní schopností, ale musíte do nich vypráskat opravdu velkou spoustu nábojů, než si zamanou umřít. Po poražených příšerách zůstávají jejich duše, které můžete absorbovat. Mytologie nabízí širokou škálu roztodivných stvoření, vývojáři jich nabízí kolem desíti, což se nám zdálo poněkud málo.

 

 

Nezřídka narazíte i na protivníky rekrutující se řad lidí. Řečeno přesněji, spatříte přesně dva typy nepřátelských vojáků. (A jsou úplně tupí.) Tito pohůnci, sloužící v žoldu vašeho bývalého zaměstnavatele, představují znatelně menší hrozbu než bytosti z dávných časů. Z lišty hitpointů vám ukusují jen po troškách a sami toho moc nevydrží. Jejich “slabost” ale poněkud kompenzuje to, že nemůžete sbírat jejich duše. Proč na tom vlastně záleží?

 

 

Nikde totiž nenajdete lékárničky – k doplnění hitpointů slouží pohlcené duše, jež absorbujete pomocí své skříňkou poznamenané ruky. Takže zatímco monstrům se klidně můžete postavit čelem, protože utržená zranění lze vzápětí vyléčit, v boji proti lidem je třeba více dbát na opatrnost a využívat krytí za překážkami. Duše padlých lze také použít k vyslání výboje energie, která odhodí stranou hordy stvůr, jejichž bídnou existenci jste zatím nestihli ukončit. Toť vše, co se Deckardových nadpřirozených schopností týče. V této oblasti měli tvůrci trochu popustit fantazii: když už někomu dají efektně světélkující magickou ruku, mohli by z toho taky něco vytěžit. Alespoň něco by Legendary vyčleňovalo z kategorie tuctových FPS… Na solidní kombinaci nadpřirozena a střílení si tedy nejspíš musíme počkat až do vydání nového Wolfensteina…

 

 

Střílím, střílíš, střílíme

Deckard je pro boj zblízka vybaven požární sekerou, kterou není radno podceňovat. Tato zbraň se nám výborně osvědčila v boji proti vlkodlakům. Stačí jen chviličku (opravdu jen chvilčku, tyhle potvory jsou opravdu rychlé) počkat, než se dostanou na dosah, pak se jen pořádně rozmáchnete a z nebezpečné bestie je rázem mrtvá bestie. 🙂 V jednu chvíli u sebe můžete mít maximálně 2 palné zbraně, zmiňovanou sekyru, několik granátů a Molotovových koktejlů. K účinnosti některých zbraní máme výhrady: například od brokovnice bychom čekali, že když to někomu napálíte přímo do čumáku, následky budou pro cíl katastrofální. To bohužel není pravda. Pro větší část vašeho arzenálu platí, že nemá tak ničivé účinky, jaké byste si představovali. Kosení nepřátel je navíc celkem nudné, protože potkáváte jen několik druhů a nedočkáte se žádných zpestřujících okamžiků. To samé platí pro souboje s bossy, snad jen likvidace obrovského golema vytrhne na chvíli z letargie.

 

 

Kráčí nám po boku!

Často se k vám připojí členové speciálních jednotek, ale s jejich pomocí raději nepočítejte, protože tyto postavy mají obvykle plné ruce práce s vlastním umíráním. Uveďme si příklad: odnikud se vynoří slizké chapadlo, drapne vašeho “pomocníka” a za hrůzyplných výkřiků ho odtáhne do neznáma. Nebo odnikud vyskočí vlkodlak, popadne chudáčka vojáčka a odnese si ho do svého brlohu… Takovýchto okatě naskriptovaných situací zažijete tolik, že lze s klidem Deckarda obdařit titulem “Týpek, který přinesl smůlu nejvíce postavám v historii her”. Vsadíme své boty, že se jedná o výsledek nátlaku pánů z produkce, chtějících mít ve hře co nejvíc úžasně „cool“ momentů. Výsledek je trapný.

 

 

Legen – wait for it – dary?

Hlášku z oprávněně opěvovaného seriálu How I Met Your Mother bychom v souvislosti s Legendary nepoužili, ani kdybyste nám nabídli kvalitně střižený oblek. Obvykle bývá název hry podružnou záležitostí, vždyť přece záleží na hratelnosti, atmosféře, kvalitě příběhu a mnoha dalších faktorech. Ovšem když tvůrčí tým dá svému dlouho vypiplávanému děcku tak sebevědomý název, je třeba se zamyslet, jestli je to pojmenování alespoň trochu oprávněné – což v dnešním případě není. Legendary je prachobyčejná střílečka, která kromě zajímavého nápadu s invazí bájných bytostí do našeho světa vůbec nic nového nepřináší. Chcete-li poslat pár minotaurů do hlubin Hádu, poslužte si. Nudit se nebudete, ale za měsíc si možná ani nevzpomenete, že jste to kdy hráli. PC verze od nás dostává 62%