Killzone: Shadow Fall

V tomto díle budete sledovat příběh hlavního hrdiny Lucase Kellana již od útlého dětství. Z příběhu neprozradím snad nic zásadního, když dodám, že tentokrát se autoři z Guerrilla Games vyhnuli plytkému příběhu vojáka, který se jen posloucháním rozkazů posunuje v herním prostředí, ale nasadili laťku výše, než jsme u této série zvyklí, protože si později bude Lucas prosazovat také svůj názor a pohled na věc. Příběh navazuje na třetí díl, ve kterém došlo ke kompletnímu vyhlazení planety Helghan při masivním výbuchu ohromného množství materiálu Petrusit, kterým chtěl manial Stahl vyhladit planetu Zemi. V tomto dílu dostaly pozůstatky helghanskéhpo národa azyl na planetě Vekta, která je rozdělena gigantickou zdí a když říkám gigantickou, nemyslím tím zrovna Čínskou zeď, ale mnohem mnohem větší. Helghané ovšem jako nevítaní obyvatelé planety Vekta žijí své životy v bídě Kontejnerového města, zatímco Vekťané bydlí v luxusních budovách a mrakodrapech. Díky tomuto sociálnímu nepoměru vzniká pnutí, jež je následováno množstvím teroristických útoků skupinou zvanou Black Hand. Lucas Kellan v roli Shadow Marshalla má za úkol zachovávat mír na obou stranách, ale po objevu stopy, která vede k přípravě hrozivé biozbraně zanechává patrolování na hranicích Zdi a vydává se na zteč zítřkům, jež budou protkané klidem a mírem Vekťanského lidu.

 

 

Jsem velice rád, že Killzone: Shadow Fall vystupuje z mezí zajetého žánru dnešních šablonovitých stříleček typu Call of Duty či Battlefield. Sice se ani zde nevyhneme občasným koridorům, ale zavítáte i do otevřenějších prostranství jako lesy okolo hlavního města, vesmírné stanice, budete plout ve stavu beztíže, podíváte se do již zmíněného Kontejnerového města a také budete utíkat z vězení, takže stereotyp zde opravdu nehraje hlavní roli. Kampaň má deset samostatných kapitol a při sběru všech audio záznamů, komikových stránek a dokumentů vám zabere něco přes 12 hodin, což je na dnešní poměry u 3D stříleček více než nadprůměrná herní doba. Musím však zmínit, že v některých kapitolách budete docela bloudit, protože mapy jsou celkem rozlehlé a to jak horizontálně tak vertikálně. Naštěstí máte k dispozici malou nápovědu v podobě označení cíle, ke kterému máte dojít. A teď se už podíváme na zoubek grafice, enginu – prostě celkovému vizuálu a já jen dodám, že to co hra předvádí pouze s polovinou celkového výkonu Playstationu 4 dává tušit, jak budou vypadat hry za pár let, až vývojáři odemknou celý potenciál konzole.

 

 

Ze začátku kampaně si toho tolik nevšimnete, ale hra se prezentuje i zničitelným prostředím. Ovšem ne vše jde zničit jako reálném světě. Při testování zničitelnosti materiálů jsem zkoušel ustřílet dřevěnou příčku, která částečně rozdělovala místnost na dvě části. Po jejím úspěšném zlikvidování jsem se stejně nemohl i po osekání zbylých trčících třísek dostat skrz mnou udělaný otvor do další místnosti, protože mě v tom bránila neviditelná zeď. Ovšem u skleněných dveří nebyl problém. Jde vidět, že i když má next-gen engine Killzone zřetelné pokroky v animacích, nasvícení, fyziky a HD textur, s leností vývojářů bohužel nic nenaděláme. Ovšem když jsem měl za úkol zachránit rukojmí ve vedlejší místnosti, nic mě nebránilo v tom, abych v pohodě rozstřílel okachlíkovanou stěnu a dostal se tak skrz zeď. I když je tato hra prezentací next-gen grafiky na konzoli Playstation 4, přeci obsahuje pár chyb. Nejedná se sice o nikterak zásadní chyby, ale u některých jedinců (například u mne) mohou způsobit jisté rozčarování. Například textury se tváří, jako by byly všechny ve vysokém rozlišení, ale opak je pravdou. Až budete v této hře procházet pátou kapitolou a hledat ve městě z nákladních kontejnerů jednoho z hlavních padouchů hry, možná si všimnete, že na kontejnerech nejsou textury s nápisy ve vysokém rozlišení, ale jsou pěkně rozmazané. To samé platí o postavách a hlavně tvářích obyčejných civilistů, kteří jsou očividně vymodelovány z menšího počtu polygonů a s menšími detaily, než hlavní postavy a vojáci Helghastu.

 

 

A aby mé manévry v next-gen hře konzole Playstation 4 byly kompletní, zaměřil jsem se i na inteligenci nepřátel, od které se také čeká nějaký posun k lepšímu, když mají vývojáři k dispozici osmkrát větší výkon, než tomu bylo u konzolí předchozí generace. Musím bohužel přiznat, že ani zde hráče nikterak zásadní rozdíl nečeká. Nepřátele se sice efektivně skrývají za překážkami, občas použijí laserový štít a dokonce je tu i nějaký náznak jejich kooperace, ale to je asi tak všechno. O nějakém taktizování či obcházení mapy tak, aby se vám dostali do zad, nemůže být řeč. Na druhou stranu musím uznat, že stačí opravdu málo a jste mrtví. Hrál jsem nejnovější Killzone na nejlehčí obtížnost kvůli rychlému průchodu hrou a nedělalo mi problém několikrát umřít během jedné kapitoly (pro svou obhajobu musím dodat, že jsem moc z počátku hry nepoužíval drona). Velkým pomocníkem je Váš osobní dron, který má čtyři základní vlastnosti. Přepínání mezi nimi probíhá pomocí touchpadu a je vcelku intuitivní. Prstem nahoru vyberete podpůrnou palbu a tlačítkem L1 vyšlete drona na místo určení. Prstem dolů pak vyberete laserový štít, který vás uchrání v kritických situacích před jistou smrtí tím, že pohlcuje na vás vystřelené projektily. Prstem doleva pošlete drona vyhackovat počítač, ovládací konzoly ke dveřím či deaktivujete alarm. A poslední možnost spočívá ve vstřelení ocelového lanka do pevného povrchu pod vámi a následném přesunu. Jak vidíte, dron opravdu vykazuje dokonalé podpůrné dovednosti. Samozřejmě má také určitou životnost, kterou indikuje stavem svého štítu. Až se přiblíží ke kritické hranici, sám k vám přiletí, aby se v doku na vašich zádech opravil a nabil baterie.

 

 

Nový Killzone samozřejmě obsahuje i multiplayer, k jehož zprovoznění budete nově potřebovat zaplacenou službu Playstation Plus. V multipalyeru bohužel chybí split-screen kooperace, ale i tak nabízí hloubku a dostatek vyžití, hlavně co se týče Warzones. Jde o mapy, v kterých se následující úkoly dynamicky mění dle toho, jak postupujete při plnění úkolů současných. Pokud by vám přednastavené Warzones z nějakého důvodu nevyhovovaly, můžete si vytvořit své vlastní nebo se podívat do Warzones jiných hráčů. Výběr všech povolání a veškeré výbavy je odemčen hned ze začátku, ale některé doplňky získáte pouze plněním úkolů během hraní. Multiplayer vám nabídne klasické rozdělení do tří tříd. Scout je odstřelovač, Support vhodně zásobuje ostatní hráče ze svého týmu adrenalinem a také umí rozmísťovat po mapě autonomní kulometné věže a poslední třídou je Assault, jež je univerzálním bojovníkem.

 

 

I přesto, že jsem se o grafické stránce hry zmínil už v odstavci věnovanému chybám, ještě si rozebereme engine. Je jasné, že když srovnám třetí Killzone, který vyšel na Playstation 3 s tímto dílem pro Playstation 4, grafický pokrok je dosti znát. Hlavně mě naprosto odrovnalo dynamické nasvícení scény, zpracování deště a množství detailů, z kterých se mi kolikrát tajil až dech. I přes všechny drobné nedostatky musím uznat, že Killzone : Shadow Fall prezentuje sílu konzole Playstation 4 takřka dokonale. Také zpracování částicových efektů vypadá impozantně, jen by to tvůrci hry nemuseli toliko přehánět. Přeci jen v reálném světě také nepoletují vzduchem centimetrové části prachu. V této hře se také setkáte s velkým množstvím materiálů, jež mají dle fyzické předlohy tvořenou strukturu. To znamená, že plast se láme jako plast, sklo se tříští jako sklo a i dřevo se chová jako v reálném světě. To samé platí o kapalině, která je zde nejčastěji zastoupena krví nepřátel. I když to bude znít možná úchylně, doslova jsem se kochal, jak krev stéká ze zabitého vojáka z jednoho schodu na druhý, kde potom zatuhla. Proto Killzone: Shadow Fall hodnotím 72 % a dodávám, že společně s Resogunem jde zatím o nejlepší hru pro Playstation 4.